Poslanec Bláha by neplacení výživného řešil vzděláváním matek. A není to poprvé, co řešení celospolečenských problémů leží zejména na bedrech jednotlivých žen.

Měla jsem to tušit, když jsem si v úterý odpoledne zapnula stream z právě probíhajícího jednání Poslanecké sněmovny. Právě běžela rozprava k náhradnímu výživnému a poslanec za hnutí ANO Jiří Bláha se jal od řečnického pultu vykládat, že by bylo žádoucí prostředky, které by měly být na tuto dávku vynaloženy, raději přesměrovat do právního povědomí samoživitelek, nebo ženy – jeho slovy „maminky“ – rovnou na školách vzdělávat o tom, jak si lépe vybírat partnera. Není to zase tak dávno, co samoživitelkám (protože samoživitelské rodiny jsou z naprosto drtivé většiny tvořeny ženami a jejich dětmi, proto budu psát o nich) zase bývalý předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek doporučoval, ať si najdou chlapa.

Na vším hledej svoji chybu
Začínám být trochu zmatená – když přijde na takové věci, jako je třeba asistovaná reprodukce, tak to je nepřijatelné, aby o ni mohla rozhodovat jen žena. Ale pokud se bavíme o tom, kdo (si) „může“ za to, že děti zůstávají bez otců a bez prostředků, muži se najednou vytrácí a rozhodování leží zas a znova na bedrech žen.

Zažila jsi znásilnění? Neměla ses opít. Beztak jsi měla krátkou sukni a celý večer jsi s ním flirtovala. Tvoje chyba.

Obtěžuje Tě úchyl v metru? Máš mu přece vrazit facku. Neudělala jsi to? Tvoje chyba.

Máš nižší plat než kolega, který dělá stejnou práci? Proč si neřekneš o víc? Tvoje chyba.

Mluvíš o tom, že v politice je málo žen? Proč někam nekandiduješ? Tvoje chyba.

Individuální řešení systémových problémů
Způsob, jakým se česká společnost vyrovnává se společenskými problémy, nejen těmi, které se nějakým způsobem týkají žen, je bytostně individualistický. Jenže celá plejáda problémů je individuálním úsilím řešitelná jen těžko, nebo pomalu.

I když si já sama řeknu o vyšší plat, nijak tím nevyřeším systémový problém odměňování, ve kterém ženy stále berou o téměř pětinu méně než muži, a to z mnoha různých důvodů od slaďování péče a rodiny až po segregaci trhu práce. Stejně tak například úsilí oddaných učitelů z vyloučených lokalit nevyřeší ohromný problém, jakým je segregace českého školství, i když určitě mohou pomoct několika, možná i desítkám, dětí, které si holt měly vybrat lepší prostředí, do kterého se narodily.

Na systémové problémy by měla být odpovědí systémová řešení. Prvním krokem je, že si uvědomíme právě to, že nejsou jen projevem individuální neschopnosti, ale hlubšího problému. Ať už je jím obtížné vymáhání výživného, segregované školství nebo třeba stále hůř dostupné bydlení.