Téma, které se objevuje od vstupu Andreje Babiše do politiky, ale začalo se skloňovat ještě více v souvislosti s Petrem Kellnerem – mužem, který, na rozdíl právě od Babiše, zůstával raději ve stínu a stranou veřejné pozornosti. Co se stane s demokratickou politickou soutěží, když do ní vstupuje nadproporčně silnější hráč.

Když před několika týdny díky investigativní práci Aktuálně.cz vyšlo najevo, že si společnost Home Credit, vlastněná právě Kellnerem, platila marketingovou firmu C&B Reputation Management, aby zlepšila (vlastními slovy „racionalizovala“) veřejnou diskusi o Čínské lidové republice, vzbudilo to pochopitelně zájem. Na druhou stranu zdaleka ne takový, jaký by závažnost takového zjištění zasluhovala. Reakce v diskusi v poslanecké sněmovně k tématu zřízení vyšetřovací komise byla také spíše opatrná, případně zdůrazňovala, že přece nejde o politiku, ale o obchod.

V případě Číny ale obchod a politiku oddělit jednoduše nejde. Jeden ze státních listů The Global Times poměrně nedávno celkem otevřeně ústy zástupce ředitele výzkumného institutu ministerstva obchodu konstatoval, že „schopnost zahraničních investorů generovat v Číně kontinuálně zisk stále závisí na dlouhodobém vztahu jejich domovských zemí k Číně. Pokud se politické vztahy oteplí, budou jejich produkty přijaty na čínské půdě vřele."

Petr Kellner má podle informací z výroční zprávy za rok 2019 v Číně rozpůjčováno více než 300 miliard Kč – to je asi pětina českého státního rozpočtu. Už na první pohled je to tedy hodně peněz, kvůli kterým jistě stojí za to přinejmenším intenzivně lobbovat u těch, kteří tvoří českou zahraniční politiku. A jak jsme se dozvěděli nedávno, také stáčet veřejnou diskusi o Číně od těch méně příjemných témat, například lidsko-právních (koncentrační tábory v Sin-ťiangu) nebo čistě bezpečnostních (špionáž spojená s technologickými firmami a kybernetické útoky, například i na české státní instituce), k bezhodnotovému pragmatickému zdůrazňování byznysových témat. O demokratické veřejné diskusi můžeme mít různé představy, nicméně se pravděpodobně napříč politickým smýšlením shodneme, že černá propaganda nebo kupování si vlivu napříč politickým spektrem nepatří mezi nástroje, které by do ní patřily.

Kritika vlivu miliardářů na politiku by měla být vnímána nikoliv jako ideologický výstřelek závistivých levičáků, ale jako zásadní otázka kvality demokracie v naší zemi. To, že ve fungující demokracii existuje konflikt různých zájmových skupin, je normální a žádoucí. To, že některé skupiny či osoby disponují nesouměřitelnými prostředky a vlivem, to je ale přinejmenším rizikové. Rizikové už jen proto, že taková nesouměřitelnost nabourává základní demokratickou představu – totiž rovnost lidí v rozhodování o jejich volených zástupcích. Proto je třeba nezůstat jen u kritiky Andreje Babiše či Petra Kellnera v konkrétních případech, ale systematicky rozkrývat vliv velkého byznysu na politická rozhodnutí v naší zemi, a to navzdory stále ještě poměrně rozšířené okouzlené zaslepenosti bohatstvím či schopnostmi jeho představitelů.