I když jsou konvenční složky nezpochybnitelnou součástí vedení konfliktu, bylo by chybou se zaměřit jen na ně. Boj v kyberprostoru nebo na poli propagandy se v digitální době stává více a více důležitým.

Jiří Vojáček napsal ve svém komentáři v Deníku N z 21. srpna o ruském zaostávání za Západem. Popisoval v prvé řadě zaostávání z hlediska konvenčních, ale komentář má i druhou část vciťující se do života běžných Rusů, kteří žijí v silném materiálním nedostatku, a navíc mají pocit, že ze Západu nepřišlo nikdy nic dobrého. S druhou částí se jistě dá souhlasit, stejně jako s apelem na zájem o život běžných lidí, trochu problém ale nastane v tom, když vnímáme riziko, které Rusko (ale v obecné rovině kterákoliv jiná země) představuje jen optikou konvenčních zbraní.

Hybridní rozměr nelze škrtnout
Válčení nestojí jen na prosté převaze vyjádřené v množství vojáků nebo techniky v armádě toho nebo onoho státu, naopak nedílnou součástí války byla vždy také lest, propaganda a vůbec to, co v současnosti označujeme jako psychologické operace. Nejlepší bitvou je koneckonců ta, která ani nemusí proběhnout. O namixování smrtícího koktejlu konvenční síly, byť nepřiznané, a propagandistických či dezinformačních operací by mohli vyprávět třeba na východě Ukrajiny, kde už několik let probíhá válečný konflikt.

V tomto ohledu tvoří svébytnou, a také velmi snadno oficiálně popiratelnou, součást konfliktů zapojení soukromých vojenských společností. V souvislosti s Ruskem se skloňuje například známá Wagner Group, jejíž vojáci se objevili v nejrůznějších konfliktech od již zmíněné Ukrajiny přes Sýrii a před několika týdny například také Bělorusko. Tuto skupinu tvoří několik tisíc osob, často (údajně) bývalých vojáků nebo příslušníků dalších bezpečnostních složek. Spekuluje se rovněž, že tato skupina je součástí ruské armády, ale pochopitelně ne navenek, a to právě kvůli popiratelnosti vazeb.

Boj mezi jedničkami a nulami
Specificky v případě Ruska, ale i dalších státních aktérů – například Číny, Severní Koreje nebo Íránu – pak můžeme pozorovat přesun vedení konfliktu také do kyberprostoru. Ten však není možné vnímat jako izolovanou sféru, ale právě v kontextu vedení konfliktu v jiných doménách, jakkoliv se jedná, i např. z hlediska mezinárodního práva, o velmi specifický prostor. Jak jsme ale mohli zažít i v České republice na případu útoků na nemocnice a další zařízení, důsledky vedení konfliktu prostřednictvím kybernetických útoků má potenciál zprostředkovaně ohrozit lidské životy bez jediného výstřelu, o finančních ztrátách, které jdou i v případě vyřazení zařízení na několik dní do milionů, nemluvě.

V digitálním světě se také rozprostírají dříve nemyslitelné možnosti z hlediska propagandy a manipulace veřejným míněním. Svou roli v tom sehrávají sociální sítě, ale také dostatečně atraktivní dezinformace a jejich šiřitelé, kteří nemusí mít ve státními aktéry vlastně vůbec nic společného. O ruských dezinformacích je možné se více dočíst například na stránkách unijního East Stratcomu, v českém prostředí je pak mapují například dobrovolníci skrývající se pod značkou Čeští elfové.

I když je velmi svůdné vnímat potenciál pro konflikt jen optikou zbraní, ať už konvenčních nebo hromadného ničení, bylo by chybou pominout jiné možnosti vedení boje. V nich nemusí hrát roli vojáci v poli, ale třeba také ti za klávesnicí. I důsledky jejich činnosti mohou být pro (nejen) naši společnost devastující.