(o fotovoltaice, lidských právech a podobných jen zdánlivě zcela nesouvisejících věcech)

Pro pochopení českého charakteru a událostí v české kotlině není třeba žádného speciálního vzdělání. Musíte dobře znát Švejka a brilantně ovládat Rychlé Šípy. Forbíny Voskovce a Wericha jsou už na ústupu, schopnost kompletní citace díla Našeho Velikána Járy da Cimrmana je nezbytná. Pro pochopení situace kolem fotovoltaických elektráren není zapotřebí hlubokého ekonomické vzdělání, zcela postačí znalost známé povídky Šimka a Grossmana „Expedice do ZOO“.

V případě fotovoltaických elektráren jde z laického úhlu pohledu zhruba o toto:
Česká republika má podle směrnic EU za povinnost dodat do sítě určité množství energie z tak zvaných alternativních zdrojů. Alternace větrníky se příliš neujala, protože na každém brdku, kde se měly začít větráky stavět, se náhle vyskytnul do té doby na daném stanovišti zcela neznámý tetřev hlušec či jiné exotické zvíře, a to v přímé závislosti na existenci rekreačních chalup té které úřednice z nejbližšího magistrátu. Tudy cesta nevedla, i bylo nutno hledat něco, co by ČR od penále Komise EU uchránilo. Na řadu přišly solární panely, zařízení to relativně jednoduchá, náročná pouze na plochu, kde je postavit. A na tom, jestli svítí nebo nesvítí. Stát řekl hurá a připravil zákon o tom, že bude vykupovat elektřinu z těchto zařízení za obzvláště výhodných podmínek, velmi příznivých cen a tyto bude garantovat dalších 20 let. Protože některým nejmenovaným státním úředníkům se to zdálo málo, přihodili pár kaček za vykupovanou kilowatthodinu, aniž by udělali rozbor ekonomického dopadu na cenu pro spotřebitele potažmo státní rozpočet.

I povstali chytří čeští inženýři, uchopili kalkulační přístroje a zjistili, že za takto nastavených podmínek jim s potěšením půjčí na fotovoltaickou elektrárnu každá banka, která není úplně padlá na hlavu: splácení úvěru bylo garantováno v podstatě státní zárukou. Jediným problémem se stalo sehnat dostatečné množství dostatečně vhodně skloněných polí, na kterých by bylo možno panely postavit, následkem čehož se řada realitních kanceláří z toho shánění zcela pomátla na rozumu. Na základě vystanuvšího realitního boomu se rovněž napakovala řada osob, které měly třeba jen to štěstí, že vlastnily příjezdovou cestu k žádaným polím. Malý Český Člověk rovněž vymyslel další brilantní kšeft, totiž kšeft s blokací vykupování elektrického příkonu, (v podstatě smlouvu o smlouvě budoucí, že ČEZ musí odebrat určité množství energie), což byla další podmínka nutná pro získání úvěru. Lidé, vlastnící pozemek po zbořeném kozím chlívku na dvoře, si blokovali dodání příkonu o velikosti půlky Temelína. V jednu chvíli to podle zarezevovaných příkonů vypadalo, že území České republiky se záhadným topologickým efekem rozrostlo o kompletní rozlohu Sahary, jejíž povrch již JE kompletně pokryt fotovoltaickými elektrárnami. Vypadalo to, že i Saúdská Arábie s Kuvajtem dohromady nám budou moci naše energetické zdroje jen a jenom závidět.

Za této situace bylo ovšem jen otázku času, kdy se na horizontu objeví další pořádný průšvih. A ten čas nastal takhle s podzimkem 2010, kdy si Energetický regulační úřad a potažmo Strana a Vláda spočítaly, že kvůli drahým výkupním cenám elektřiny z fotovoltaiky stoupne cena elektřiny po velko i maloodběratele takovým způsobem, že to zavání další defenestrací, tentokrát ze Strakovky a Malostranských paláců obývaných našimi lepými zákonodárci přímo do Vltavy.

I jala se Strana a Vláda mudrovat, jak z té šlamastyky ven, neb Vltava je studená a vládnutí takové pěkné. Rozhodli se tedy, že milým fotovoltaikům, kterým před tím tak pěkně štědře nasypali (aby zase oddálili ten průšvih s těmi alternativními zdroji) pěkně vezmou u úst a prostě nedodrží ten zákon, ve kterém vypočetli, jakým způsobem a za kolik budou od nich elektřinu z těch slunečních elektráren vykupovat. Nóóóó, bóóóóžinku, no tak dostanou o nějakých 26% míň a nazve se to „dan z tržby“. Což tedy, mimochodem, je daň, kterou soustava našich daní naprosto nezná – totální nóvum, legislativní antiobjev roku a horký kandidát na Antinobelovku za ekonomii. Prostě bez ohledu na vaše náklady, milí topiči elektrárenští, vám sebereme 26% z toho, co vám kdo (tedy my) zaplatíme. Vy máte sice po žížalkách, ale my z toho zaplácnem u díru v cenách elektřiny a narvem to ČEZu aby moc neječel a nezdražil ty ceny konečným spotřebitelům.

Jenže, jak již psáno v Bibli „po ovoci jejich poznáte je“, aneb, průšvih průšvihem neodstraníš, alébrž eskaluješ. Čímž se dostáváme ke shora avizované české klasice: jak známo, třídní učitel jedenáctiletky z Pyšel, doktor Zelí, neváhal u okénka ZOO brilantním postupem přesvědčit prodavače vstupenek o poskytnutí slevy, když tuto uplatil známou zelenou stokorunou s Hradčanami, tedy částkou několikanásobně součet poskytnutých slev převyšující.
Stejně jako Dr. Zelí si počíná i náš drazemilovaný stát. Jestliže žák Pelnář přiložením ucha na pěšinku rozpoznal, že v 17:05 se objeví hroch, nemusíme my, občané České republiky ani tisknout ucho na chodník vedoucí k sídlu České fotovoltaické průmyslové asociace (tak zvaný CZEPHO), abychom slyšeli mohutný dusot desítek advokátských bot, deroucích se k zastupování fotovoltaických elektrárníků. Protože každý advokát, který sepíše jen trochu slušnou ústavní stížnost, případně pár dalších žalobiček, nemusí dělat nic jiného než dát si nohy na stůl a čekat, až mu přičiněním totální právní ignorace české vlády přifrčí mastné palmáre ze státní kasy. Stejně tak jeho klienti mohou pouze s naprostou jistotou očekávat úhradu kompenzací za vzniklé újmy. Heslo „Nechci slevu zadarmo“ tak bude zase jednou naplněno.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, tyto jednoznačné právní závěry vycházejí ze skutečnosti, že Česká republika je vázána k dodržování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dodatkový protokol č. 1, článek 1, totiž garantuje – a to i právnickým osobám – právo vlastnictví majetku. Ochranu však nepožívá pouze vlastnictví, které je fyzicky drženo, ale i takové vlastnictví, jehož nabytí je důvodně očekáváno. Neexistuje důvodnější očekávání než to, které vychází z řádně přijatého zákona. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je v tomto ohledu naprosto jednoznačná, desítky let zcela konzistentní a tímto způsobem je judikováno i několik rozhodnutí přímo proti České republice, zejména v souvislosti s restitucemi.

Jestliže Česká republika skutečně sáhne ke krokům, které avizuje, pak musí počítat i s tím, že jej ESLP velmi tvrdě postihne i pro nedodržení dalšího zcela zásadního právního principu, totiž předvídatelnosti práva a zákazu retroaktivity. Předvídatelnost práva spadá pod ochranu spravedlivého procesu a spravedlivého posouzení věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na závěr dlužno ještě připomenout, že judikatura Evropského soudu stanovila, že pokud vznikne porušením lidských práv škoda, má být v zásadě zhojena dle starořímské zásady „restitucio in integrum“. Tedy poškozenému se má zaplatit tolik, aby výsledek byl, jako kdyby ke škodě nedošlo. To znamená, že stát vposledku zaplatí vše, co nyní ušetří a veškeré náklady a výdaje k tomu.... Čímž se opět dostáváme k tomu úsloví „nechci slevu zadarmo“.
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Protože po všech těch Nomurách, CET 21, Diag Human a dalších je možno důvodně předpokládat, že vláda a to jakékoliv politické orientace) je naprosto nepoučitelná, nezbývá, než si z toho vzít poučení sám pro sebe: já osobně si jdu nastálo domluvit podnájem ve Štrasburku, neboť jak se mi to tak jeví, v následujících letech tam budu pobývat podstatně častěji než v matičce své stověžaté. Do Prahy se však promptně dostavím v okamžiku, kdyby náhodou mělo přece jen k té defenestraci dojít. Třeba i má dělně přiložená ruka pomůže víc než právní argumenty, které jsou ke škodě nás všech vládou opět jednou oslyšeny. Avládě ať pomůže třeba kočičí pracka vypůjčená od Štětináče.