Všechno hezké jednou končí. Je na čase uzavřít moje působení na blogu na aktuálně.cz

Vážení moji čtenáři, blogy na aktuálně jsem začala psát před třemi a půl roky a byla jsem poctěna, že jsem dostala nabídku dostat se mezi zdejší vybranou společnost. Nebyla to samozřejmost, byla to pocta. Pocta zejména pro někoho, kdo byl oproti všem těm zdejším premiérům, ministrům a pánům profesorům navezkrz soukromou osobu bez jakéhokoliv formálního vlivu. Být přizvána na aktuálně znamenalo, že moje názory byly shledány přínosnými a diskuse hodnými. Také to znamenalo uznání, že umím psát. Pýřím se, že těchto pochval jsem si několikrát plnými doušky užila a diskusní příspěvky typu „sekněte už s tou advokacií a pojďte psát, na ta práva je vás škoda“, jsem si četla ve chvílích hluboké deprese znova a znova.... Dodávaly mi odvahy skutečně znova sednout k počítadlu a v nějakou nesmyslnou ranní hodinu či sváteční den psát.

Už z kraje jsem byla upozorněna našim hlavním editorem Liborem Stejskalem, že situaci budu mít nelehkou, už kvůli svému angažmá v romských záležitostech. V této věci se čtenářstvo/diskutující rozdělili na dvě části: ta jedna byla hluboce pohoršena, že ve svém profilu uvádím, že nejsem ani Romka ani Židovka a druhá část bez ohledu na vše mi omlacovala o hlavu můj romský/cikánský původ, který je přece dostatečně znám a oni o něm ví nejlíp...

Panu Stejskalovi jsem slíbila, že se nenechám odradit a nedopadnu tak, jako řada osobností z romské komunity, které blogování odmítly s tím, že tohohle (rozuměj urážky v diskusi) nemají zapotřebí. Kontroverzním tématům jsem se nevyhýbala. Jako jedna z velmi mála blogujících jsem reagovala v diskusích a diskusím jsem věnovala opravdu dost času.

Dnes je ale čas vzít svůj slib zpět. V poslední době totiž situace houstla. Diskutující se jakýmsi zvláštním způsobem zacyklili a v posledním půl roce vidím, že se v diskusích ustálila jakási velmi zvláštní pravidla. Zní asi takto:
1) Pokud je možno můj výrok vyložit vícero způsoby, diskutující zvolí tu nejméně pravděpodobnou a nejméně logickou možnost; zejména, když mne tato interpretace poškodí.
2) Diskutující vždy u mne předpokládají ZLOU VŮLI, a pomocí kontroverzních témat se chci pouze zviditelnit, případně se na blogování napakovat.
3) Přestalo být rozhodné, o čem blog je: v diskusi se objevovalo pouze to, co chtěli diskutující, bez jakékoliv spojitosti s tématem.
4) Velmi často „diskuse“ mimo mísu spadla do kategorie osobních invektiv, směřujících nejen vůči mně osobně, ale i vůči mým rodinným příslušníkům. Obstát není možné. Na kvalitě nezáleží.
5) Diskutující ví o všem, co se mne týká, včetně mých nejintimnějších poměrů. Také dokonale znají moje kauzy, včetně těch částí spisů, které nikdo nemohl vidět nikdo kromě mě a mého klienta. A v pravou chvíli mi neváhá vmést tu pravdu do tváře, čímž definitivně prokáže, jaký jsem amorální kreatura.
6) Obzvláštní pozornost diskutující věnuje odhalování vnitřních rozporů v mých tvrzeních. A ty rozpory najde, i kdyby měl čert na praseti jezdit, čímž se opět ukáže moje pravá mravní podstata.

To je moje zkušenost. Zkušenost, která nabývala stále odpornější příchuti.

Poslední kapku, kterou se naplnil pohár mým rozhodnutím z blogu na aktuálně odejít, byla diskuse pod mým předposledním blogem „Z prvňačky primánkou“. Byl o zápisu do první třídy. Nastoloval otázku úrovně našeho školství.

V diskusi se prakticky vůbec nevyskytovaly příspěvky k tématu. Jen výčet toho, čím jsem se kdy prohřešila, co všechno jsem kdy udělala špatně a jak jsem se provinila v podstatě už svou vlastní existencí a tím, že jsem advokátka. (Opakovaně v různých blozích: nenažraná advokátka).

Skutečnou korunu tomu nasadila diskutující skrývající se v anonymitě pod nickem „Tužka“. Ta nabádala ostatní diskutující k bojkotu mých blogů, protože pak teprve uvidím.....

Takže, vážení přátelé, už dost:

Žádný blogující nemá žádnou povinnost blogy psát. Já je píši nikoliv pro svoje zviditelnění – na to existují nesrovnatelně efektivnější nástroje – ba ani pro peníze. Ty mi blogy skutečně nepřinesly. Blogy píši – pardon – psala jsem – proto, že mi šlo o sdělení informace, kterou považuji za důležitou, zajímavou a eventuálně prospěšnou i pro ostatní. Nejsem proti věcné kritice, naopak - protože jen ta může přinést zpětnou vazbu a tudíž zlepšení - rozuměj, moje zlepšení... Ba dokonce může napomoci i zlepšení jiné věci, pakliže se podaří věc vydiskutovat.

Ale o věcnou diskusi a o kritiku zde už dávno nejde:
Moje články diskutující v podstatě nečtou: nereagují na obsah, ale na to, co oni sami mají v hlavě.
Jde o to mne pošpinit, vyprovokovat, dostat se do pozice, abych musela obhajovat každý svůj krok, vlastně svoji pouhou existenci. Tak to tedy nikoliv. Tuto hru hrát nebudu.

Nejsem povinována si stále stírat z obličeje plivance, kterými jsem častována.
Nejsem povinna si nechat zde vše líbit jen proto, že jsem já vystoupila neanonymně na podstavec tak, že do mne mohou všichni ze své zbabělé anonymity řezat.

Vztah diskutujících a blogera má být v zásadě vztahem partnerským, přičemž bloger má tu pravomoc nadhodit téma do diskuse. V tom má převahu. Aby se mu však za tuto převahu, která je ve své podstatě formou určením způsobu vedení komunikace, dostávalo urážek a posměchu, to není únosné.

Už v tom nechci pokračovat. Ani nick Tužka ani nikdo jiný se do tak směšné akce, jako je bojkot mého blogu, nemusí pouštět.

Zavřete oči – odcházím....
Čas, který ušetřím z psaní, věnuji výkonu svého povolání, které mne živí. Bude to docela zajímavý finanční bonus....

Tento blog zde nechám viset do 15. ledna, pokud by moje blogy zde byly ještě po tomto datu, bylo by tomu tak bez mého souhlasu. Pro ty, kteří by snad moje blogy přece jen postrádali, přinesu drobnou dobrou zprávu: připravuji z nich výběr pro jejich tištěnou podobu.

Klára A. Samková