tak je tu zas – zápisů do školy čas. Pokud by někdo tvrdil, že toto je propagační článek o škole pro nadané děti „Cesta k úspěchu“ v Praze, tak má pravdu: je. A vím, proč jej píšu. Možná i kvůli VAŠEMU dítěti.


Se zprávami o tom, jak vypadají výsledky českého školství, se v posledním roce roztrhl pytel. Zásadní článek je třeba v č. 40 časopisu Respekt, kde psali o finském školství. Následovaly ne zcela žádané neboť velmi neoslavné články o tom, jak dopadá Česká republika nejen v různých srovnávacích PISA testech, ale i v nezávislých hodnoceních profesionálních agentur. Výsledek? Obecné porozumění učivu klesá. Děti nerozumí tomu, co čtou a z textu neumí získat informace – vlastně jsou negramotné. A ve své podstatě NENÁVIDÍ školu. Učí se v ní naprosto nesmyslné a nepotřebné věci, na věci potřebné ke každodennímu životu nezbývá čas. Naprosto propastný je rozdíl mezi Prahou a venkovskými či maloměstskými školami. Indikujícím faktorem pro dosažení určitého stupně vzdělání není talent/píle/nadání dítěte, ale vzdělání jeho vlastních rodičů. Česky řečeno: kam své dítě vlastními silami dokopete, tam jej budete mít...

U vědomí všech těchto informací vesměs chmurného obsahu, okořeněných statistikami o stálém nárůstu šikany ve školách, stojíte – pravděpodobně silně opocen – se svým nastávajícím prvňáčkem a uvažujete, jak proplout mezi Scyllou povinné školní docházky (račte si všimnout, že dle českého práva musí dítě stále do školy „docházet“ nikoliv se vzdělávat) a Charybdou své touhy vychovat z dítěte šťastné, kreativní, zvídavé stvoření s kritickým myšlením, schopným se samostatně o sebe v životě postarat, dítě, které by neztratilo touhu po vědomostech a považovalo ji za normální součást života....

Vaším prvním nápadem je, že se odstěhujete do Finska: Tam se kvality vzdělávání nedosahuje předpisy ani kontrolami, nucením ani testováním, ale kulturním chováním učitelů, rodičů, školských úředníků a vlastně celého národa. Spojující filosofií ve finských školách je idea dát každému žákovi příležitost pocítit respekt a úspěch. Žáci s největšími problémy jsou podporováni nejvíce, těm, kterým Pán Bůh přisypal tak, že jejich IQ se sune někam k úplně pravému konci Gaussovy křivky, jsou otevřeny dveře, aniž by jim bylo dovoleno se nad ty ostatní, méně nadané, vyvyšovat. Při pohledu na v Evropě zcela exotické výrazy, tvořící údajně jazyk, kterým se dá dorozumět, totiž finštinu, vás ovšem rodinná rada udolá, nepomůže ani poukazování na výhody úžasné finské sauny a krásy země tisíce jezer. „Je tam tma a zima“ praví 99,9% českých matek a je vymalováno.

Druhou alternativou je poohlédnout se po škole zdejší. Před šesti lety jsme učinili totéž a s nadějí v srdci jsme se obrátili na jednu z tzv. „prestižních“ pražských škol. Ukázalo se, že to nebyla šťastná volba, protože ať byla škola jakkoliv prestižní a s velmi dobrým výukovým plánem, scházelo tam jedno – totiž ten týmový duch vzájemné solidarity, jehož základní pohled je: jestliže má dítě ve škole problém, tak to prostě JE problém a ten problém naprosto nemusí spočívat (a v 99% nespočívá) v tom, že je dítě tak zvaně „problémové“. Protože být „problémovým dítětem“ je vlastně úplně normální, je potřeba odhalit zdroj problémů a věc řešit tak dlouho, až se vyřeší.

Situace, do které jsme se po dvou letech výuky na „normální“ škole s naší dcerou dostali, byla naprosto neřešitelná: sedmileté dítě nám kvalifikovaně vyhrožovalo sebevraždou, její nemocnost se zvýšila asi tak o 300%, odmítala přijmout jakékoliv informace a vůči učebním pomůckám se chovala agresivně. Marně jsem si stále dokola četla její psychologický posudek, dle kterého se její IQ pohybovalo někde okolo 135. Podle oficiální pedagogicko-psychologické poradny to ovšem bylo něco okolo 112: no jasně, když dáte sedmiletému dítěti, nenávidícímu školu, testy dvě hodiny v kuse, tak jediné, co změříte naprosto spolehlivě, je míra jeho únavy a nenávisti. K interpretaci vám zbude pouze odhad vzájemného poměru naštvání a únavy: zda to bylo více to či ono....

Za této situace, kdy to vypadalo akutně na domácí vzdělávání, se naštěstí otevřela poprvé výuka Soukromé základní školy pro nadané děti „Cesta k úspěchu“. (http://www.cestakuspechu.cz/).

Bylo to komplikované, protože škola začínala a procházela všemi neduhy nové školy: stěhování do nových prostor, nestabilní učitelský sbor.... ale jedno přetrvávalo: totiž ten model, uplatňovaný ve finském školství: Každý má právo na úspěch. Každý je podporován. Na každém záleží...... A kdo si myslí, že nadané děti nepotřebují podporu, že nemají svoje výukové problémy, hluboce se mýlí. Vždyť téměř nikdo není talentovaný všestranně, každý má své hvězdné okamžiky a také oblasti, kde se jen tak tak klepe na průměr.

Vloni dcera vyšla z páté třídy, a protože tahle škola má jenom první stupeň, stala se primánku na jednom pražském tak říkajíc „neznačkovém“ gymnáziu, které se ale stará nejen o kvalitu výuky, ale hlavně o vztahy ve škole, ve třídě, prostě o DĚTI.

Být primánkou je náročné. Výsledky zdaleka nejsou grandiózní. Po večerech lomím rukama nad hrozící čírou (!!!) z tak banálního předmětu, jako je zeměpis, protože dítě nenávidí šířky a délky. Z angličtiny nosí taky nikoliv jedničky, protože se v tomhle předmětu nudí.

ALE

Uprostřed nebetyčného borgasu v jejím pokoji (matko.... chchchch...neřeš to) a za deklamací vcelku nesnesitelných pubertálních průpovídek sedí dítě obklopené všemi druhy mediálních nosičů a občas dementní obstarožní matce utrousí nějaké moudro. Třeba: „Ten Medek je ale debil... podívej, jak tady toho Pottera přeložil“ – a strčí mi pod nos anglický originál s „debilním“ Medkovým překladem. Moje angličtina, deformovaná právnickým slovníkem, na to nestačí. O zeměpisu sice nic neví, ale zato mne při jedné z návštěv Luxoru, kde normálně tráví desítky hodin mezi knižními regály, pumpla o bratru tři stovky a koupila si knížku „Evoluce – pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie“ od E.J. Larsona, což teda fakt není dětská lieratura, a přečetla ji... Sice proloženě s Ghostgirl, což je pubertální....strašnost, ale vem to čert. Nejúžasnějším dárkem k narozeninám pro ni byl zápis na korespondenční americkou střední školu (http://www.americanschoolofcorr.com/) a zatím se ptá obden, jestli už přišly knížky....

Takže zpět k těm prvňáčkovským zápisům.

Nelze spolehnout na to, že naše slavné české školství v dohledné době z těch..... exkrementů... vybředne. Jediná pomocná ruka, na kterou je možno se spolehnout, je jako obvykle na konci vaší vlastní paže.
Až budete hledat školu pro „docházku“ svého dítěte do školy, zkuste Cestu k úspěchu. My jsme díky ní přežili/y první stupeň a zdá se, že dítě tam získalo ty vlastnosti, které my, dementní obstarožní Alzheimrem a Parkinsonem postižení rodiče považujeme za důležité:

Dítě je ve škole šťastné a chodí do ní rádo. Je kreativní, zvídavé a s (povětšinou nyní až přespříliš) kritickým myšlením. Nemám strach, že by se o sebe neuměla samostatně životě postarat. Touha po vědomostech je u ní normální součást života tak, že mi pouze oznamuje, že si dohodla hodinu franiny navíc a do klavíru bude chodit dvakrát týdně. (Na tebe, obstarožní matko, zbude jen ta banalita to cvaknout.)

Jsem přesvědčena, že „Cesta k úspěchu“ měla na tento rozvoj mého dítěte zásadní vliv.
Díky za ni.....

Do Nového roku vám přeju, abyste i pro svého prvňáčka našli tu nejlepší školu. Možná to bude i Cesta k úspěchu.

Termíny přijímacího řízení jsou:
pondělí až čtvrtek 10. - 13. 1. 2011 a pondělí až čtvrtek 17. - 20. 1. 2011

viz: www.cestakuspechu.cz