Asi se očekává, že bych měla psát o paní Urbanové, panu Čunkovi, o Romech nebo o lidských právech, o majitelích domů nebo o nějaké další kauze, vršící se mi na psacím stole. Svůj první příspěvek do nového blogu chci ale věnovat Hildegardě z Bingenu.

Byla to představená benediktinského ženského kláštera v Německu ve 12. století. Mystička, provázená od dětství prorockými vizemi. Ve svém rozsáhlém literárním díle popsala, jak na ni sestupovalo Živoucí Světlo a osvěcovalo ji i k tak neobvyklým a pro ženu tehdejší doby nepatřičným úkonům, jako byl výklad Bible.

Hildegarda přesvědčila o pravdivosti svých vizí jak papeže, tak i svoje soudobé kritiky a kritičky. V době, kterou jsme zvyklí nazývat nejtemnějším středověkem, se zabývala vztahem vědy a víry, hlásala, že pokud stvořil Bůh člověka k obrazu svému, pak tak učinil prostřednictvím dvou vzájemně se doplňujících entit – muže a ženy. V jejím podání byla úloha Evy, té podlé svůdnice a příčiny vyhrání z ráje, vyrovnána úlohou Adama jako toho, kdo se až příliš ochotně nechal svést. Její jeptišky předstupovaly před oltář s rozpuštěnými vlasy a se zlatými korunami na hlavách, neboť Krása byla zosobněním a odrazem Boha, který ji přece stvořil... k obrazu svému. Dnes je Hildegarda se svou obsáhlou korespondencí, hudebními skladbami, rozsáhlým literárním a léčitelským odkazem předmětem studia i obdivu, který hraničí s mediálním boomem.

A to je to, co mne na ní fascinuje. Svými názory se podílela na vzniku kritického myšlení v církvi, z něhož povstali reformátoři vrcholného středověku včetně Mistra Jana Husa. Ten ale byl nějakých dvě stě let po ní za názory, které byly oproti těm jejím jenom slabým čajíčkem, upálen. Stejně naložili Francouzi s Johankou z Arku za to, že slyšela svoje hlasy, které ji vedly – mimo jiné – k záchraně Francie před anglickou zkázou. Janu a Jana upálili. Hildegardu ctili, zbožňovali a její odkaz na rozdíl od těch předchozích – přetrvává dodnes. (Pokud se cítíte uraženi, že odkaz Mistra Jana Husa v mojí interpretaci nepřetrvává dodnes a Hildegardin ano, zjistěte si pouhým otevřením googlu, kolik knih se vydává o Hildegardě, včetně jejího díla, a přiznejte si otevřeně, kdy jste si naposled otevřeli sbírku kázání Mistra Jana Husa...)

Na jedné straně hořící hranice, na druhé straně Boží čest a sláva. Jak to, že Husovi a Panně Orleánské se nepodařilo svoje součastníky přesvědčit o oprávněnosti svých myšlenek a jak to, že se to Hildegardě podařilo? Co bylo tím základním měřítkem, kterým se právě tehdy oddělila pravda a Boží osvícení od lži a heretického rouhání? A toto rozmezí, tento jeden převáživší důkaz, toto jediné fraktálovité mávnutí motýlími křídly, jehož důsledkem byl buď svatý život nebo mučednická smrt, je stálé nebo se posouvá v čase?? Hranice jednou založená a jednou vyhořelá takovou zůstane již navždy – v tom spočívá její absolutnost. Jaké jsou však ostatní prvky, které takové založení hranice doprovází? Jsou relativní? Procházejí a mění onu hranici mezi dnes již vychladlým popelem a uznaným osvícením?? Na tyto otázky nedává odpovědi ani trestní zákoník, ani zákon o státním zastupitelství, ba ani zákon o Ústavním soudu.

Lepší asi bude spolehnout se na Hildegardino celoživotní dílo „Scivias“. Mimo jiné se v něm praví:

Božím slovem je člověk obdařen rozumem. Rozumu ale Bůh dal dvě křídla: pravé znamená poznání dobrého, levé poznání zlého.

Užití obou těchto křídel je zapotřebí i v těch případech, o kterých jsem proklamativně uvedla, že o nich psát nebudu...

KAVS