Někdy si říkám, že by bylo nejlépe, abych byla mrtvá – alespoň po tu dobu, co moje dítě bude absolvovat základní školní docházku.

Nemůžu usnout. Budím se nočními můrami a ráno zvracím. Ne, nejsem těhotná. Jenom prázdniny se překulily do svojí druhé půlky a neodvratně se blíží den, kdy si i moje dítě nahodí na záda školní brašnu a vydá se via základní škola dobývati se k základnímu školnímu vzdělání.

Poprvé se to stalo před dvěma roky, když dcera nastoupila do první třídy ( z čehož plyne, že teď jde do třetí a se základní školní docházkou nejsme ani v půli). „Nechci do školy, nenávidím ji. Kéž bych byla mrtvá. Proč jsi mne porodila, já jsem se tě o to neprosila.....“ to jsou slova, která slýchám od své dcery takřka denně, když ji jdu ráno budit. Pakliže se mi ji podaří do vzdělávacího ústavu dostrkat – a všechny úhybné manévry jsou dítkem uplatňovány tak, že míra naších pozdních příchodů musela být řešena v ředitelně – s jistotou očekávám třeskuhbitý úprk domů v nejbližším možném termínu po skončení vyučování, úprk za maminkou s jediným požadavkem: „mami, říkej mi něco, pojď už k o n e č n ě něco dělat“.

Tím děláním se pochopitelně nemyslí školní úlohy, které jsou i nadále buleny, zapomínány včetně svého zadání, posléze přeškrtány, roztrhány a zadupány do koberce s výkřiky „blbost, blbost, blbost...“ Tím se myslí účast na jednání v bankách a s význačnými klienty, včetně urputné snahy porozumět podstatě problému. Tím se myslí posedlost morfologií slov včetně srovnávací lingvistiky (proč se škola jmenuje škola, proč sopka sopka, a jak se to řekne v angličtině, němčině, ruštině, romštině a jaké jsou ještě další jazyky... uffff.....), tím se myslí odpovědi na miliony dotazů „ a proč“. Relativního krátkodobého klidu lze docílit podstrčením četby časopisu Vesmír, v dobách intelektuálního útlumu si osmiletá dcerka přečte Katku a Týnu, které si samostatně zakoupila v trafice. Dále zbožňuje „Svět motoru“ (či jak se všechny ty motoristické časopisy jmenují), takže před prodejnou vozů Aston – Martin, na kterou jsme náhodou narazily v Paříži, mi mohla dát ucelený výklad o rozdílech... už jsem zapomněla mezi čím a čím. Když vylovila z mojí knihovny poezie Bezručovy Slezské písně, řekla „ještě“ a slova pohrdání, že nic dalšího nenapsal, přešla četbou Erbenovy Kytice a Nerudových balad. Posledním hitem je Máchův Máj. K lyrice zatím ještě nedospěla, takže Cvetajeva, Rimbaud, Holan a Otčenášek zůstávají okrajů upatlaných od marmošky ještě chvíli ušetřeni.

Ve snaze dobrat se jádra problému a důvodu tak osobní a zarputilé nenávisti ke škole, která je dle mého názoru výborná, a s učitelkou, která je dle mého názoru naprosto jedinečná, jsem svoje dítko podrobila křížovému psychologickému výslechu a obsáhlému testování.

Výsledek psychologického znaleckého zkoumání absolvovaného v polovině první třídy byl zhruba tento:
Celkové IQ ve věku 6 a čtvrt roku odpovídá věku 10 let, 11 měsíců (vývojový kvocient 153) Mimořádné nadání (percentil 99 a vyšší) má v oblastech: schopnost se učit, získávat informace, schopnost abstraktního myšlení, pružnost myšlení, schopnost analogie, logického úsudku, chápání reality, sociální inteligence, jazykové/řečové schopnosti, verbální fluence, dlouhodobé paměti, krátkodobé paměti a vizuální paměti. Rychlost zpracování je ovšem na dolní hranici průměru. V podprůměru je výdrž pozornosti: snadná unavitelnost, pomalejší psychomotorické tempo. Slabší jsou počtářské schopnosti (evidentně po mamince a tatínek mezi námi děvčaty taky nic moc).

Řečeno lidsky, geniální dítko, které se ovšem narodilo ve 33 týdnu těhotenství, a i když se zdá, že to už dávno není vidět, tak to vidět JE. Cokoliv se děje pod časovým tlakem, děje se špatně. Cokoliv má udělat honem, není schopna udělat vůbec, protože se z toho sesype. Centrální mozková soustava prostě zraje pomaleji a až dozraje, k čemuž dojde definitivně kolem jednadvacátého roku věku, bude vše O.K.

Chvilku jsem čekala, jestli si to „nesedne“ a v polovině druhé třídy jsem se dostavila do státní pedagogicko-psychologické poradny pro papír, který by dceři umožňoval individuální plán, takže její nenasytnost po informacích by byla mohla být alespoň částečně nasycena již ve škole, a to tempem, které by jí samo vyhovovalo.

Ajta krajta – padla kosa na kámen: paní státní psycholožka během hodiny a půl učinila dceři psychologickou diagnózu, z níž vyplynulo, že za necelý rok školní docházky spadlo dítěti IQ o bratru víc jak 30 bodů, tudíž je v podstatě na slabším průměru a na individuální plán nemá nárok. Státní pedagogická poradna změřila přesně to, co soudní znalec s třicetiletou praxí diagnostikoval jako mimointelektovou poruchu, determinovanou na úrovni neurofyziologie – změřila zvýšenou únavnost, neúměrnou námahu na soustředění v těch oblastech, které nejsou dceřinými nejsilnějšími stránkami a pomalé psychomotorické tempo a prohlásila ji za intelekt. Aha, takhle se vyrábějí debilové, řekla jsem si a spolu s celou rodinou jsem začala dceru tahat z těžké deprese do které upadla poté, co byla coby blbeček oficiálně diagnostikována..... Z toho, co si sama nadefinovala jako „prohru“, z toho, že nedostala individuální školní plán alespoň v té oblasti, která ji eminentně zajímá, totiž v jazykovědě a literatuře, jí pokleslo sebevědomí natolik, že jsem vážně uvažovala o nutnosti psychiatrické intervence. Ke konci roku se to zlepšilo: to když nás dcera provedla egyptologickými sbírkami Káhirského muzea a zasypávala nás informacemi z jejích specifických zdrojů, o nichž nemáme my, ubozí čtyřicátníci lopotící se na internetu jenom v těch doménách, ze kterých mohou téct prachy, ani tušení. Ještě víc se sebevědomí zvedlo v již zmíněné Paříži, kde znalosti z Káhira a British muzea byly doplněny znalostmi sbírek v Louvru. A nejlepší to pochopitelně bylo o prázdninách, kde maminka poprvé v životě sedla na kolo, rozmázla se jak dlouhá tak široká a dceruška jí musela láskyplně ošetřovat rány i udílet cyklistické rady – ona sama totiž jezdí na kole jako ďábel....

Sečteno podtrženo: za půl roku se prací celé rodiny dostala dcera ku konci prázdnin po druhé třídě tam, kde byla přirozeně před nastoupením do první třídy: sebevědomá, nekonečně zvídavá, iniciativní, radostná. První září se však neodvratně blíží a s ním i moje vlastní deprese.

Když bude nejhůř, tak přihlásím dceru do školy pro nadané děti se zvláštními potřebami. Jako bych tušila, jaké průšvihy mne čekají, pomáhala jsem svým přátelům celé tři roky s jejím založením. (viz www.skoladetem.cz ) Ministerstvo školství nás označovalo za elitáře (což s úst Petry Buzkové s dcerkou na francouzském lyceu znělo obzvlášť úsměvně) tak dlouho, až nastala „změna poměrů“ a v pravicové skulince loňského podzimu, která se otevřela i na MŠMT, se školu podařilo prorvat do školského registru. Háček to má jen jeden: škola pro nadané děti se zvláštními potřebami je v Praze jen jedna a otvírá se na Břevnově.... škola sice príma, ale z Vinohrad na druhé straně Prahy...
Takže denně přijíždět – odjíždět – metro, auto, hodina cesty sem, hodina cesty tam, práce nad ránem, čas ber kde ber. Na druhé straně ovšem, možná, že se bude opakovat to, čeho jsem byla svědkem, když dcera chodila do jejího nultého ročníku v době, kdy škola působila napůl ilegálně:

Ve čtyři odpoledne ve škole:
Já: „Miláčku, už opravdu musíme jít.“
Ona: „Nééééééé, mami, já nechci, já chci tady zůstat, já chci j e š t ě.“
Já: „Miláčku, paní učitelka už taky musí domů a ostatní děti taky“ (Okolo další rodiče usilující rovněž více méně marně odvléci svoje vlastní děti ze školy)
Ona: „Nééééééé, já nechci ze školy NIKDY.“
Já: „Ale miláčku, když teď odejdeme, budeš zítra zase SMĚT přijít."
Ona: „Ale maminko, to vstaneme DŘÍV, že??“

Tak se omlouvám, ale asi jsem opravdu elitář. Asi mě opravdu čeká každodenní hodinové dojíždění do základní školy a práce od půlnoci do rána, abych stíhala. Dítě ale bude šťastné. Navíc mne možná přejdou i žaludeční neurózy – takže navíc ušetří i naše zdravotnictví. A co by člověk pro eliminaci státního dluhu neudělal....