Po tématu „kdo nás soudí“ je spravedlivé obrátit se i do vlastních řad. Kdo vás obhajuje?? Jací jsou dnešní advokáti??Můj minulý článek, kterým jsem dle názoru jedněch poplivala českou justici, dle názoru jiných zase konečně odhalila to, kdo za co všechno může, přinesl sjednocení obou protivných táborů v jednom: je třeba se též zaměřit na advokáty a zjistit, co jsou ti golubci zač.

Situace je poněkud složitější, a to z několika důvodů: Především advokátů je podstatně více než soudců a vyzobávat u nich údaje o titulech je pro mne podstatně složitější. Druhá věc je, že na rozdíl od soudců, kteří podléhají zákonu o soudech a soudcích a proto musí splňovat určité podmínky, advokacie nemá žádné rejstříky, které by odhalovaly něco z kvalit advokátů.

Proto si dovoluji požádat p.t. čtenáře, aby nasadili svoji představivost a údaje, které nejsou vyloženě tvrdými daty, považovali za výsledek mojí úvahy, opírající se pouze o dvacetileté působení v oboru – jinak ovšem mohou být zcela mylné….

Pojďme tedy k těm tvrdým datům:
Do listopadu 1989 bylo v advokacii činných zhruba 700 advokátů. První číslo, o které je možno se skutečně opřít, je číselný údaj 1136 advokátů zapsaných v elektronicky vedené matrice České Advokátní Komory ke dni 31. 12. 1990. Z toho 19 advokátů mělo pozastavenou činnost. (Tedy byli členy komory ale z nějakého důvodu se věnovali jiné činnost než advokacii – na příklad se nechali zaměstnat) K 24. červenci 2007 bylo registrováno 7.882 aktivních advokátů, dalších 834 mělo pozastavenou činnost. Protože se evidenční čísla advokátům přidělují postupně a číslo jednou přidělené není nikdy obsazováno opakovaně, můžeme ze seznamu advokátů vedeného elektronicky na www.cak.cz zjistit, kolik advokátů s registračními čísly 1 až 1000 – tedy teoreticky a přibližně advokátů, kteří byli aktivní „za totáče“ je stále aktivních: (Pro info – můsíte se prokliknout až na samotné jméno advokáta, pokud chcete zjistit jeho číslo, nikoliv na název jeho advokátní kanceláře, a to i v případě, že název advokátní kanceláře je stejný jako jméno advokáta).

Podle mého vyzobávání údajů je dosud činných staroadvokátů zhruba jedna třetina, tedy něco přes 300 osob. V poměru k číslu „starosoudců“ tvoří počet stále činných „staroadvokátů“ jen nepatrný zlomek. Zdálo by se, že z tohoto úhlu pohledu je situace mezi advokáty diametrálně odlišná než mezi soudci. Je tomu ale tak i ve skutečnosti??

Poněkud jiný úhel pohledu dostaneme, když se podíváme na současné představenstvo České advokátní komory z hlediska jejich registračních čísel. Pomiňme skutečnost, že vzdor faktu, že přes to, že třetinu advokátního stavu tvoří ženy, není v představenstvu – a to ani mezi náhradníky – ANI JEDNA žena….. S představenstvem samotným to vypadá takto:
JUDr. Vladimír Jiroušek: č. ČAK 239
JUDr. Jan Brož: č. ČAK 057
JUDr. Michal Račok: č. ČAK 5.266
JUDr. Petr Poledník: č. ČAK 517
JUDr. Martin Vychopeň: č. ČAK 2.690
JUDr. Milan Kindl CSc.: č. ČAK 5.677
JUDr. Milan Kyjovský: č. ČAK 353
JUDr. Antonín Mokrý: č. ČAK 425
JUDr. Vladimír Papež: č. ČAK 471
JUDr. Vladimír Kejchal: č. ČAK 482
JUDr. František Smejkal: č. ČAK 5003
Takže z jedenácti členů představenstva je 7 „staroadvokátů“ a 3 bývalí komerční právníci…… to je skutečně dost zvláštní poměr.

Pro porozumění poměrů v advokacii je pravděpodobně nutno se podívat do její historie po roce 1989 a na to,kdo se mohl advokátem vůbec stát.

I po Velké Sametové byla advokacie relativně uzavřený stav a způsob, jak začít provozovat „licencovanou“ činnost právního zástupce byla otevřena ustavením Komory komerčních právníků. Do této komory se mohl přihlásit prakticky každý právník s diplomem a s praxí s tím, že do určité doby – tuším do konce roku 1992 - musel složit komerčně-právní zkoušky. Tato možnost byla hojně využívána především bývalými podnikovými právníky, kteří tak mohli začít podnikat oficiálně v právních službách v oblasti komerčního práva. Dlužno říci, že již od samého počátku bylo rozlišování činnosti komerčních právníků a advokátů ne zcela bezpečně dodržováno. Tento lehký chaos v poskytování právních služeb vzala na vědomí i Česká advokátní komora, která posílila svoje hegemonní postavení tím, že když kterýkoliv z komerčních právníků požádal o přestup do České advokátní komory a měl zkoušky, byl přijat bez dalšího zkoumání do České advokátní komory. Protože býti advokátem pochopitelně rozšiřovalo možnosti podnikání, docházelo v první polovině devadesátých let k hromadnému přechodu komerčních právníků do advokacie. Tento trend byl završen sloučením obou komor, ke kterému došlo tuším v roce 1996, přičemž zůstal pouze název Česká advokátní komora. Mimochodem, k těm registračním číslům: pokud se pamatuji dobře, tak po sloučení obou komor bývalí „komerčáci“ dostali evidenční čísla od č. 5000 nahoru – tak to snad může být nějakým vodítkem.

Dlužno říci, že sama jsem se stala tímto lehce pochybným způsobem advokátkou taky, takže vím velmi dobře, co to obnáší. Zkoušky komerčního právníka byly…….éééé…….. nepoměrně lehčí než zkoušky advokáta, a to zejména advokátní zkoušky v současné době: proti těm jsou nějaké státnice na právnické fakultě tak zvaná „brnkačka“ – mohu potvrdit opětovným a opakovaným pozorováním adeptů advokacie – svých zaměstnanců – kteří se mi před advokátními zkouškami v kanceláři opakovaně pravidelně hroutí a posléze o průběhu zkoušek vyprávějí srdceryvné historky.

Postupnými úkroky mohl takto vzniklý advokát se stát advokátem, aniž by absolvoval koncipientskou praxi, aniž by složil zkoušku toho jména hodnou a aniž by měl odpovídající předchozí praxi v oboru tak, že by mu byla oporou v hájení zájmů jeho současných klientů. Protože sama jsem stejně pochybným advokátem, jsem přesvědčena, že mnohé z těchto nedostatků mohou být nahrazeny soustavným samostudiem – ale některé „finty“ staroadvokátů odkoukávám dodneška…… V každém případě pokud někdo si vybírá advokáta, měl by mít šanci zjistit, jak dlouho tento vykonává svou praxi, na základě jakých zkušeností a jakou cestou se do advokacie dostal, pod vedením jaké advokátní kanceláře skládal advokátní zkoušky apod. Pokud advokát tyto skutečnosti a svůj profesní životopis není ochoten klientovi sdělit, pak je to podle mého názoru důvod k tomu, aby se klient poohlédl po jiném advokátovi: takto by totiž mohl koupit zajíce v pytli.
Klient se ovšem musí rozhodnout, jakého zajíce – rozuměj advokáta - si chce vlastně koupit. V zásadě jest možno dle mého názoru rozdělit advokáty na dvě kategorie:

1) advokáti, kteří „věděj, jak to chodí……“ To jsou struktury, které mají velmi dobré známé na soudech, obvykle se jim zavčasu donese, co se dělo na poslední gremiální poradě soudců a co z toho vyplývá pro jejich eventuální klienty. Věci umějí zařídit, aniž by se zásadním způsobem zatěžovali právem. Tito advokáti se rekrutují zejména z řad bývalých prokurátorů (což je podskupina sama o sobě, silně uzavřená a prakticky nic o ní nevím, takže na tento tenký led se přes výzvy čtenářů předchozího blogu nebudu pouštět) a z řad bývalých soudců. Lze předpokládat s jistou pravděpodobností, že čím nižší členské číslo ČAK, tím lepší zabudovanost do struktur…… Na tomto místě je pravděpodobně na čase zmínit novelu zákona o soudech a soudcích z roku 1991, kterou bylo cca 1300 soudců shledáno nezpůsobilých soudit – lustrační osvědčení jaksi nedorazilo, eventuelně měli na hrbu takové prohřešky – a to zejména soudci trestněprávní – že byli z justice odejiti. Je celkem jasné, KAM tito soudci odešli: Česká advokátní komora nikdy požadavek na předložení lustračního osvědčení nevyslovila. Je na klientovi, zda mu záleží na této kvalitě jeho právního zástupce či nikoliv a zda lustrační osvědčení po svém advokátovi požaduje či nikoliv. Jistěže mu advokát nemusí vyhovět a požadovaný údaj mu sdělit, tím méně lustrační osvědčení předložit – nicméně odmítnutí takového požadavku může též o něčem svědčit.

2) Druhým druhem advokátů jsou ti, kteří spoléhají na právní znalosti. Jsou to většinou mladší ročníky, nepoznamenané státnicemi z marxismu leninismu (jo, i já mám z něj zatři….) leč silně poznamenané studiem evropského práva a práva ústavního. Přirozenoprávní pohled na svět jim je podstatně bližší a po odborné stránce jsou dle mého názoru podstatně fundovanější. Často mají za sebou různé zahraniční stáže a je možno s pravděpodobností blížící se jistotě předpokládat, že nejlépe vzdělaní právníci míří do advokacie, zejména do velkých advokátních kanceláří.

Vybrat si správného advokáta je skutečně umění a jedna z nejdůležitějších věcí v životě lidském: Advokátovi je často nutno sdělit věci, které se nevykládají ani vlastním rodičům, partnerům, dětem…… jde o vztah tak intimní, že intimnější může být už jen s daňovým poradcem. 
Jak advokáta vybrat,je při naprostém nedostatku informací skutečně obtížné. Lze doporučit nastávajícímu klientovi, aby se na historii svého advokáta vyptal. Jsou ještě další vodítka, kterých je dobré se držet a které pro značný rozsah, do kterého se mi tento článek rozpadnul, naznačím jen stručně:

Ačkoliv je to podivné, zjišťuji, že řada kolegů advokátů neuzavírá s klientem mandátní smlouvu. Text mojí mandátní smlouvy včetně sazeb je veřejně přístupný na mých webových stránkách…… Ano, po těch dvaceti letech právníkování se mi mandátka rozrostla už na devět stránek a jedná se spíše o směrnici než jen o prostou smlouvu – ale postavení klienta i advokáta je v ní jasné. Dále se často setkávám s tím, že advokáti nedávají svým klientům stejnopisy plných mocí, které jim klienti podepsali. Kdo si má po nějakém týdnu pamatovat, jaké bylo znění zplnomocnění?? Nejvíce neuralgickým problémem je otázka komunikace a klientů….ale to skutečně snad až někdy příště – to totiž budeme po soudcích a advokátech muset také zkoumat, jací jsou zákazníci spravedlnosti, totiž soudící se klienti…..