Ve středu slavil můj táta šestasedmdesát, což přivodilo členům jeho rodiny četné vrásky: co dát za dárek člověku, jehož jedinou vášní je práce a který, dle vlastních slov, nic nepotřebuje a nic nechce, protože „jsou to všechno krámy?“ Existuje však jedna věc, která sice není dar, ale kterou by si táta zasloužil: veřejné ocenění své práce formou vyznamenání. Protože metály nerozdávám já, ale pan prezident, nezbývá mi, než o ni pro tatínka dopsat, což tímto činím. A protože pléduji pro průhlednost vztahů i argumentů, předkládám svůj návrh i širšímu publiku.


Myslím, že můj tatínek by si vyznamenání zasloužil. Pan prezident sice sám dceru nemá, ale když se pozeptá kolem, tak mu jistě každá dcera potvrdí, že v zásadě si zaslouží vyznamenání KAŽDÝ tatínek – když kvůli ničemu jinému, tak tedy proto, že právě jeho zásluhou se dceři dostává jediného vskutku trvalého vztahu k jedinému muži, vztahu, který ji provází bez ohledu na všechny životní peripetie, totiž vztahu k otci. (Aneb, jak jednou můj otec řekl mému muži: Ivane, ty to máš dobrý, ty se s ní můžeš rozvést, ale co já??)

Protože však (z důvodů každé dceři vskutku nepochopitelných) dnešní doba holduje objektivitě a zásluhám, pokusím se subjektivní pocit přetavit v evaluovatelná fakta.

Každá práce, která je konána ve prospěch celku, ať práce dělníka či práce špičkového vědce, si zasluhuje ocenění a zpravidla se jí též v té či oné příznivé společenské konstelaci ocenění dostává. Existují však práce a oblasti, na které nikdy nedojde. Které jsou vždycky v jakési „šedé zóně“ – práce, o kterých se vždy předpokládá, že budou perfektně provedeny, odvedeny a bylo by přijato s údivem, kdyby tak odvedeny nebyly. V takové „šedé zóně“ pracuje celý svůj život můj otec.

Táta je historik umění, ale nezabývá se žádnými tak zvanými „velkými tématy“. Zabývá se moravským uměleckohistorickým místopisem, což zejména z pohledu z Prahy vypadá značně nevýznamně. Ačkoliv celý svůj život pracoval v oboru, nikdy nebyl účasten těch „zásadních objevů“ a mezinárodních konferencí, velkých událostí a velkých peněz. O jeho práci není referováno ani na první stránce regionálního tisku, ani na druhé, možná nějaká noticka na té poslední (pokud tam není sport). Na jeho odborné publikace (jeho bibliografie je asi na 10 stran) však kolegové a veřejnost spoléhají se stejnou důvěrou, s jakou berou do rukou na příklad Ottův slovník naučný.

Táta svoje srdce obětoval rodné Moravě, které vystavil svojí prací nehynoucí pomník. Asi pětadvacet let pracoval v Muzeu Města Brna. V sedmdesátých letech v pracovní době lepil nástěnky k různým nesmyslným výročím a vědecky pracoval teprve „po pracovní době“. První knížky patřily jeho rodnému Znojmu, pak se tematicky přesunul do Brna, kterému věnoval řadu uměleckohistorických knih a článků. Některé z nich psal v 70. letech pod jménem mojí matky, neboť jeho vztahy s husákovskou garniturou byly, řečeno diplomaticky, nikoliv ve shodě. V třiašedesátém totiž táta vstoupil s mladickým idealizmem do KSČ, odkud jej po r. 1968 po zásluze a zcela oprávněně vyexpedovali coby nespolehlivého živla. (A máma mu to říkala, že to tak dopadne, že tam nemá co lézt, blbec jeden…)

V osmašedesátém se otec pochopitelně zapojil mezi brněnské intelektuály, psal do Hosta do domu, důvěrně se stýkal s kruhem kolem Jana Skácela a podílel se na možnostech tehdejšího brněnského kulturního života způsobem, který by asi lépe než já popsal jeho o pár let mladší spolužák z Filosofické fakulty, Milan Uhde.

V roce 1977 byl můj otec považován za takového odborníka na problematiku uměleckých památek na Moravě, že dokonce i tehdejší ÚV KSČ překouslo všechny jeho dosavadní stranické nepřístojnosti a schválilo jeho nástup do zaměstnání do Ústavu teorie a dějin umění tehdejší Československé akademie věd. Před touto institucí totiž vyvstal naprosto neřešitelný úkol. Měl být vytvořen soupis Uměleckých památek Moravy a Slezska, jak již byly sepsány ve čtyřsvazkovém díle Uměleckých památek Čech. Úkol to byl zcela neřešitelný proto, že jednak z Prahy byl málokdo ochoten prakticky přesídlit na Moravu, jednak moravská problematika byla opravdu o hodně jiná než česká: zatímco české uměleckohistorické artefakty byly provázány s osobními vztahy a vlivy směrem k Německu, Francii, případně Itálii, Morava zřetelně inklinovala ke svému přirozenému centru, kterým byla Vídeň. Ještě komplikovanější byla situace ve Slezsku, kde znalost polských reálií je zcela nevyhnutelná. Zkrátka, táta byl jediný, kdo uvedenou práci byl vůbec schopen dát dohromady.

Tak se stalo, že do stejné práce, na které v Čechách pracovalo dvě desetiletí dobře pětadvacet lidí, se tatínek pustil sám, sem tam s nějakým asistentem či spolupracovníkem, jehož přínos se obvykle následně ukázal coby mírně diskutabilní. Abych se však těchto časem se měnících se fámulů zastala: vyjít s mým otcem je velmi obtížné, ba vpravdě nemožné. Do jeho zorného úhlu totiž ještě nedorazil onen graf, znázorňující pro všechny manažery důvěrně známý poměr úsilí a výsledku, přezdívaný často „good enough“. Tento graf znázorňuje fakt, že po dosažení jisté úrovně kvality právě tato kvalita narůstá velice velice pomalu, již naprosto nepoměrně k velikosti dále vynaloženého úsilí. I kdyby však táta tento nepoměr práce a úsilí zaregistroval, jednoznačně by jej odmítnul: pro něj je snesitelný pouze 100% výsledek práce a míra úsilí je při tom naprosto nepodstatná. Vydržet takovýto přístup k vědecké práci je ovšem pro normální lidi takřka nemožné a dříve či později zaprvé zkolabují, zadruhé jej – na rozdíl od otce – v pudu sebezáchovy odmítnou.

Úkol, který se zdál být ze začátku zvládnutelným v průběhu deseti až patnácti let, se v následujících letech rozrostl do heroického díla základního výzkumu, který trvá dodneška. Mnoho z podkladů, které byly v Čechách zpracovány již od konce devatenáctého století, na Moravě vůbec neexistovaly. Tak tátův „soupis“ je skutečným polním bádáním v každé jedné vesnici, do které bylo nutno dojet, obejít a prozkoumat ji, srovnat, zda pochablé materiály, které o ní existují, mají vůbec nějaké racionální jádro, toto všechno utřídit, nafotografovat a posléze úhledně sepsat do hutného hesla slovníkového charakteru. (Kolikrát jsem jen slyšela od vlasy si rvoucího otce: „Zase tam nikdo nebyl, zase to vopsali z těch nablblejch památkovejch karet!“) Za dobu soupisu táta najezdil stovky tisíc kilometrů – nepřeháním. Má za sebou tisíce dní „cesťáků“ a spaní po kdekterých špeluňkách na všech možných vídrholcích. Největším problémem vždy bylo vřadit fakticky neexistující dovolené do časového rozvrhu tak, aby se nekryly s pracovními cestami.

Jak vyplývá z výše uvedeného popisu způsobu jeho práce, za spoustu problémů si může táta sám. Nejenomže si totiž spoustu práce přidělal, ale navíc si přitom udělal i spoustu nepřátel. Z výsledku jeho práce lze totiž usoudit, že jeho kolegové v oboru se rozdělují na ty, co jsou „úplně blbí“ a ty, co jsou „nikoliv úplně blbí“. Bohužel dle většina smrtelníků pod jeho nesnesitelným pedantským drobnohledem spadne do té první kategorie, o čemž navíc vyjdou s publikací třetího svazku Uměleckých památek Moravy a Slezska neklamné důkazy.

Dopuštěním Božím se totiž stalo, že městečko Polná na Vysočině v době sepisu Uměleckých památek Čech spadalo do Čech a bylo proto sepsáno zde, zatímco v době sepisu Uměleckých památek Moravy a Slezska spadlo do Moravy. Táta pochopitelně neudělal to, co by udělal každý normální člověk, totiž neopsal Umělecké památky Čech, ale do Polné se nastěhoval a jal se znova sepisovat……. Výsledkem jeho práce je virtuální existence DVOU městeček Polná, z nichž ta z českého uměleckohistorického soupisu se má k té v moravském uměleckohistorickém soupisu asi jako Brno k New Yorku. Co na to zasloužilí autoři Uměleckých památek Čech, povětšinou již důstojně penzionovaní, kornatící či v zemi hnijící, ví Bůh……

Tátova práce často připomíná vědecký výzkum vskutku jenom vzdáleně a ačkoliv se to nezdá, je někdy taky pěkně nebezpečná. Tak třeba v Mikulově se táta rozhodl, že zvony v kostele nejsou dostatečně zdokumentovány. Napravit tento stav znamenalo uchopit železný kartáč, zvon očistit od masivních nánosů holubího trusu a tužkou přes papír zkopírovat latinský nápis, aby jej posléze mohl rozluštit a přeložit. V podstatě šlo o rutinní banální úkon: kdyby se ovšem neodehrával na balancujícím dřevěném žebříku ve zvonici a kdyby se místní tchoř nerozhodl, že už má toho rušení ve svém holubím loveckém revíru tak právě tak dost. Po tchořím útoku táta sjel z dvanácti metrů žebříku jako blesk a třísky jsme mu s mámou tahaly opravdu úplně odevšud dobře celý následující týden.

Jsem přesvědčena, že otec by na sebe nechal skákat tchoře klidně každý den, jen kdyby 17. listopad 1989 nevypuknul právě 17. listopadu, ale alespoň o pár týdnů později. To už by totiž byl rukopis jeho prvního dílu Uměleckých památek Moravy a Slezska v tiskárně a tak zvaně by se s tím „nedalo nic dělat“. Takhle táta stál ten další týden po 17. 11. v nakladatelství České Akademie na balkonu Melantrichu, u nohou balík svého tisícistránkového rukopisu, který právě v pondělí 20. 11. 1989 přijel odevzdat do tisku a cinkal klíči, netuše, co se na něj chystá……

Další dva roky strávil přepisováním Gottwaldových náměstí na Masarykova náměstí a vypouštěním největších soreláckých zhovadilostí, které v rámci úliteb bohům bylo nutno do původního díla zapracovat. Jediným pozitivním aspektem bylo, že se nám s mámou podařilo otce přesvědčit, že dílo takového rozsahu prostě není možné znovu přepisovat na psacím stroji. I když na to „praskly“ poslední rodinné brilianty, Umělecké památky Moravy a Slezska se dočkaly prvního počítačového zpracování na nejnovějším z tehdejších osobních počítačů, obdařeném hyperrychlým procesorem 286. Dlužno říci, že od té doby se táta stal uživatelským mistrem výpočetní techniky, pečlivě kráčejícím s dobou. Nejenomže ve svých nynějších pětasedmdesáti běžně používá velmi pokročilým způsobem internet, ale spoluvytváří též programy a nachází způsoby zpracování a archivování tak rozsáhlých textů, jako je jeho práce. Bravurně zachází s grafickými programy, které využívá pro manipulaci se starou plánovou a archivní dokumentací, zcela zvládnul a běžně využívá digitální fotografii na profesionální úrovni. To vše zcela nad své oficiální pracovní povinnosti, v rámci své obvyklé 12 – 18ti hodinové pracovní doby sedm dnů v týdnu, nezištně ve prospěch svého celoživotního díla.

Á propos internet: díky jeho existenci se stal uživatelem i velmi vzdálených knihoven, jejichž osobně neznámé osazenstvo přes dráty prohání úplně stejně jako to osobně známé v knihovnám lokálních. – A zde je nutno přiznat otcovu slabost. Stejně jako značná část mužů, i on má slabost pro ženské pohlaví. Je přitom zcela lhostejné, zda je dotyčná blondýna či bruneta, vdaná, svobodná, slečna či babka. Rozhodující je povolání knihovnice. Na ně již desetiletí uplatňuje svůj stále přetrvávající šarm, jehož výsledkem ovšem nejsou sexuální orgie, ale fakt, že se mu po jeho osobní knihovně u nás doma povaluje řada knížek z nejrůznějších knihoven, na jejichž přídeštích se skví razítka knihoven s poznámkami jako „poslední výtisk“…. nebo…. „pouze k prezenčnímu studiu“…. Případně tam je cudně zastrčená výpůjční kartička s datem předchozí výpůjčky z roku 1975. Opakovaně jsme jej s máti prosily, aby alespoň v zapečetěné obálce uschoval jména svých….éééé…… knihovnic, abychom v případě jeho úmrtí mohly fondy opětovně vrátit. Pochybuji, že tak učinil, protože to by znamenalo jednak deachaotizovat knihovnu (tedy – ON se v ní vyzná, jinak to ale opět bude vyžadovat archeologický průzkum) jednak by to byla ztráta času, kvůli které by se nedalo sepisovat….

Celoživotním otcovým údělem je jeho soustavné vzdělávání veškerého svého okolí. Nemylme se však, že by táta někde učil. Maximálně čas od času zasedne na Vysokém učení technickém v kómis rozdávající PhD. tituly. V takovém případě chodíme s mámou kolem něj po špičkách a snažíme se, aby byl nejen extrémně dobře naladěn, leč též nakrátko ostříhán – to totiž ztěžuje možnost rvaní si stařeckých šedin nad tím, že ubohý kandidát nezná nějakou „zásadní věc“, o které ovšem, pravda, se povětšinou píše nejdrobnější kurzivou v nějaké nejpodrobnější bibliofilii v poznámce pod čarou. Ne, pedagogika v akademickém slova smyslu není otci vlastní. On vzdělává činy. Nikdy nezapomenu na ten slunný den, kdy vyskočil na lešení stojící u jednoho venkovského gotického kostelíka na jižní Moravě a místním zedníkům s patřičným fortelem venkovského chlapce, který se musel od dětství ohánět, ukázal, jak se správně nahazuje omítka „po goticku“. Přitom kvalifikovaně promluvil o „mastnotě“ malty v průběhu staletí a různých způsobech hašení vápna, za což byl místními celebritami pozván na pivo, které jsem ovšem musela vypít já, neboť táta řídil.

Protože se táta celý život pohybuje na Moravě, dalo by se předpokládat, že bude zastáncem moravských nacionalistů. Je tomu přesně naopak. Přes svoje osudové sepětí s Moravou byl a je obávaným bijcem všech „moravistů“, postrachem takových postav jako je jistý pan Dřímal a další jemu podobní. I v dobách, kdy byla „národnost moravská“ téměř věcí cti, táta nikdy neváhal využít svých bezchybných znalostí k tomu, aby nejrůznější moravské žvanily přinutil konfrontovat fakta. Do očí se jim mnohokrát vysmál, že si pletou národní hrdost s nacionalismem či s lokálpatriotismem, vlastenectví s baráčnickým spolkařením. Přitom jestli je někdo opravdu vlastenec, jestli někdo opravdu položil veškeré svoje vědomosti a znalosti na oltář svojí země – Moravy - a to aniž by se sám stal osobností regionálního smýšlení a formátu, pak je to on sám. Toho si také jsou všichni ti, kteří by si nějaký ten politický bodík pomocí moravského nacionalizmu rádi připsali k dobru, velmi dobře vědomi. Tváří v tvář ohromné práci svého kritika jim však nezbývá nic jiného, než potupně mlčet.

Když se tak ve své úvaze o tátovi chýlím k závěru, dospívám k přesvědčení, že jsou ještě minimálně dvě osoby, které by se měly stát tátovými spolumetálníky. Tou první osobou je Ústav dějin umění Akademie věd a popořadě všichni její ředitelé. Nad takovou postavou do džezu, jako je můj otec, má totiž nezadatelné právo vybublat naprosto každý šéf, ba upřímně řečeno, i svatý na mostě by měl co dělat, aby se v důsledku stále se odsouvajících termínů předání tátovy práce nedostal do péče psychiatrů. Být ředitelem takového ústavu a přežít Samka, to je v podstatě setrvalé zenn-buddhistické cvičení v trpělivosti. Že tátu doposud v jeho pětasedmdesáti nevyhodili a ústav trpělivě proplácí jeho cesťáky do kde jaké díry, o které otec usoudil, že z ní nutně potřebuje ještě jednu fotku, za to si každý jeden jeho ředitel zaslouží nikoliv metál, ale svatozář okolo hlavy…..

Nu a druhou spolumetálnicí by měla být rozhodně máma. Dobrovolně s ním žije ve svazku manželském již padesát let. Abych parafrázovala tátu: copak já, já jsem zdrhla do Prahy, ale ona zůstala….. Mimochodem – právě dnes má taky narozeniny, je jí třiasedmdesát. Tož si to, mami, užij, všechno nejlepší a prosím tě, ještě chvíli tady s námi pobuď. Protože…. víš…. no… kdo jiný by udělal korektury k třetímu i čtvrtému svazku Uměleckých památek Moravy a Slezska, než Ty….. že ano.