Máte právo na protokol své vlastní výpovědi??
Život tropí hlouposti a občas se po mnohých z nás chce, aby se někam dostavil a svědčil. Tož splníte svou občanskou povinnost, na předvolání se dostavíte a sdělíte, co víte. Přijdete domů a řeknete: „... a tak jsem jim mámo řek....“ Co vlastně?? Nepamatujete se? Vaše chyba. Máte si pamatovat. Nebo též budete mít štěstí a náhodou narazíte na normálního státního zástupce, eventuálně normálního policistu a ten vám váš protokol dá....
Možná tomu nebudete chtít věřit, ale i moje klientka, paní Marcela Urbanová, na jednoho normálního státního zástupce narazila a kdo by to byl řekl, dotyčný úřaduje v Jihlavě..... Ne, nebyl to světoznámý JUDr. Salichov, byl to jeho podřízený, nicméně máme černé na bílém, že jeho postup byl správný.
Celá záležitost se vyvinula tak. 26. července 2007 se moje klientka dostavila do úřadovny PČR v Praze a absolvovala tam pěkný sedmihodinový výslech ve věci p. Čunka. Zdvořile požádala ona i její právní zástupkyně (tedy já) jestli by mohla dostat kopii své výpovědi, protože sedm hodin je sedm hodin a jeden by byl docela rád, kdyby měl přehled o tom, co kde říkal. Nedostali jsme nic a pan vyšetřovatel ve vysoké policejní důstojnické hodnosti nám řekl, že taky nic nedostaneme, protože konec konců v trestním řádu ani v zákoně o policii není nikde napsáno, že by svědek měl nějaký protokol dostat. Pan státní zástupce Salichov nám taky řekl, že nedostaneme nic, protože v trestním řádu ani v zákoně o policii není nikde napsáno, že by svědek měl nějaký protokol dostat.
Tak jsem pár dnů poté sedla a napsala jsem na Okresní státní zastupitelství v Jihlavě dosti dlouhé pojednání o tom, jak je výpověď svědka projevem osobní povahy a jak nemůže být někomu zabraňováno v získání něčeho, co je vlastně jeho. Moc velké naděje jsem v to nevkládala, ovšem o to větší bylo moje překvapení, když mi obratem dorazil protokol a výzva, nechť do státní kasy zaplatím tuším 68,50 za fotografické práce. Požadovanou částku jsem uhradila obratem a moje klientka se mohla kochat tím, co kde řekla.
Proti tomu ovšem stála jednak původní stanovisko JUDr. Salichova a příslušného vyšetřovatele, jednak stanoviska dalších policistů z různých dalších českých a moravských končin, kde paní Urbanová vystupuje jako svědek.
Z Ostravy nám třeba napsali:
„K samotnému nároku na pořízení kopie protokolu o vlastní výpovědi pak sděluji, že pokud uvádíte, že toto právo není explicitně upraveno v trestním řádu, pak Vaše argumentace není zcela přesná. Ustanovení § 65 odst. 3 trestního řádu stanoví, že tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, což je nepochybně i osoba svědka, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Jistě je Vám známo, že praxe policejních orgánů se při hodnocení obsahu pojmu „nahlédnutí“ opírá o jazykový výklad ust. § 65 odst. 1 trestního řádu, z něhož je patrno, že zákonodárce nepovažuje „nahlížení“ za pojem, jež by v sobě zahrnoval i právo na pořízení kopie ze spisů.“
Inu, tento výklad mi sice znám nebyl, ale zato jsem si velmi dobře pamatovala na výklad dříve platného správního řádu zejména složkami PČR, které tvrdily, že pojem „pořizování si výpisů a opisů“ nezahrnuje pořizování fotokopií, neboť to není v zákoně explicitně uvedeno. Mno, bodejžď by bylo, když předchozí správní řád byl z roku 1967, kdy kopírky byly ještě v IT nebi na houbách.... následkem čehož jsem strávila v útulných pracovnách PČR nejednu hodinku opisování dokumentů, sedíc hned vedle zcela funkční kopírky. Při mém čitelném rukopisu bylo toto počínání obzvláště funkční.....
Majíc na paměti výše uvedený příklad a fakt, že trestní řád je z roku 1964, takže snadno by to mohlo být s „výkladem vůle zákonodárce“ (už jen pomyšlení, kdo to tehdy byl!!) velmi různé, obrátila jsem se na Krajské státní zastupitelství v Brně s dotazem, zda tedy byl protokol svědkyně s její vlastní výpovědí vydán jí poprávu či nikoliv...
Odpověď z konce března mi dala s tou „vůlí zákonodárce“ za pravdu mně, neboť v odpovědi KSZ bylo uvedeno: „ trestní řád výslovně poskytnutí protokolů o vlastní výpovědi vyslýchané osobě nezakazuje a tento zákaz nelze dovodit pouze z absence práva k nahlížení do spisového materiálu. Tyto protokoly navíc na rozdíl od dalšího spisového materiálu zaznamenávají pouze údaje, které vyslýchaná osoba sama uvedla, jsou jí tedy známy a může do nich pochopitelně nahlédnout, když potvrzuje svým podpisem, že obsah výpovědi souhlasí s tím, co vypověděla. .... Lze tedy shrnout, že státní zástupce nemá povinnost poskytnout protokoly o její výpovědi vyslýchané osobě, ale současně mu ani žádné ustanovení trestního řádu v tomto nebrání.“
Takže nezbývá než doufat, že se v tomto smyslu polepší i PČR Ostrava, eventuelně další....
Možná, že se p.t. čtenářům zdá „boj o protokol“ malicherný. Ale z tak zvaně malicherných věcí se skládá právo. Na začátku – nejde o nic. Na konci – jde o všechno....
Na základě výše uvedeného stanoviska KSZ Brno je možno inkriminované dokumenty na příklad dát k nahlédnutí p.t.l publiku. Což učiníme na www.lawyers.cz v nejbližším možném termínu....
P.S. Jelikož se tentokrát jedná o MOJI kauzu, očekávám, že tentokrát mi vážení čtenáři budou jako obvykle vyčítat „pouze“ to, že zviditelňuji sebe a svoji klientku a nikoliv, že strkám nos do cizích případů. Pokud bych ovšem měla nestrkat nos do cizích případů a zároveň se „nezviditelňovat“ na svých případech, přičemž zároveň bych se měla držet dalších mnohých rad, totiž nevyjadřovat se k tomu, čemu nerozumím, potažmo co není mojí profesí, nezbude už nic, o čem bych vlastně měla psát. To máme dneska krásný den, že???
Možná tomu nebudete chtít věřit, ale i moje klientka, paní Marcela Urbanová, na jednoho normálního státního zástupce narazila a kdo by to byl řekl, dotyčný úřaduje v Jihlavě..... Ne, nebyl to světoznámý JUDr. Salichov, byl to jeho podřízený, nicméně máme černé na bílém, že jeho postup byl správný.
Celá záležitost se vyvinula tak. 26. července 2007 se moje klientka dostavila do úřadovny PČR v Praze a absolvovala tam pěkný sedmihodinový výslech ve věci p. Čunka. Zdvořile požádala ona i její právní zástupkyně (tedy já) jestli by mohla dostat kopii své výpovědi, protože sedm hodin je sedm hodin a jeden by byl docela rád, kdyby měl přehled o tom, co kde říkal. Nedostali jsme nic a pan vyšetřovatel ve vysoké policejní důstojnické hodnosti nám řekl, že taky nic nedostaneme, protože konec konců v trestním řádu ani v zákoně o policii není nikde napsáno, že by svědek měl nějaký protokol dostat. Pan státní zástupce Salichov nám taky řekl, že nedostaneme nic, protože v trestním řádu ani v zákoně o policii není nikde napsáno, že by svědek měl nějaký protokol dostat.
Tak jsem pár dnů poté sedla a napsala jsem na Okresní státní zastupitelství v Jihlavě dosti dlouhé pojednání o tom, jak je výpověď svědka projevem osobní povahy a jak nemůže být někomu zabraňováno v získání něčeho, co je vlastně jeho. Moc velké naděje jsem v to nevkládala, ovšem o to větší bylo moje překvapení, když mi obratem dorazil protokol a výzva, nechť do státní kasy zaplatím tuším 68,50 za fotografické práce. Požadovanou částku jsem uhradila obratem a moje klientka se mohla kochat tím, co kde řekla.
Proti tomu ovšem stála jednak původní stanovisko JUDr. Salichova a příslušného vyšetřovatele, jednak stanoviska dalších policistů z různých dalších českých a moravských končin, kde paní Urbanová vystupuje jako svědek.
Z Ostravy nám třeba napsali:
„K samotnému nároku na pořízení kopie protokolu o vlastní výpovědi pak sděluji, že pokud uvádíte, že toto právo není explicitně upraveno v trestním řádu, pak Vaše argumentace není zcela přesná. Ustanovení § 65 odst. 3 trestního řádu stanoví, že tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, což je nepochybně i osoba svědka, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Jistě je Vám známo, že praxe policejních orgánů se při hodnocení obsahu pojmu „nahlédnutí“ opírá o jazykový výklad ust. § 65 odst. 1 trestního řádu, z něhož je patrno, že zákonodárce nepovažuje „nahlížení“ za pojem, jež by v sobě zahrnoval i právo na pořízení kopie ze spisů.“
Inu, tento výklad mi sice znám nebyl, ale zato jsem si velmi dobře pamatovala na výklad dříve platného správního řádu zejména složkami PČR, které tvrdily, že pojem „pořizování si výpisů a opisů“ nezahrnuje pořizování fotokopií, neboť to není v zákoně explicitně uvedeno. Mno, bodejžď by bylo, když předchozí správní řád byl z roku 1967, kdy kopírky byly ještě v IT nebi na houbách.... následkem čehož jsem strávila v útulných pracovnách PČR nejednu hodinku opisování dokumentů, sedíc hned vedle zcela funkční kopírky. Při mém čitelném rukopisu bylo toto počínání obzvláště funkční.....
Majíc na paměti výše uvedený příklad a fakt, že trestní řád je z roku 1964, takže snadno by to mohlo být s „výkladem vůle zákonodárce“ (už jen pomyšlení, kdo to tehdy byl!!) velmi různé, obrátila jsem se na Krajské státní zastupitelství v Brně s dotazem, zda tedy byl protokol svědkyně s její vlastní výpovědí vydán jí poprávu či nikoliv...
Odpověď z konce března mi dala s tou „vůlí zákonodárce“ za pravdu mně, neboť v odpovědi KSZ bylo uvedeno: „ trestní řád výslovně poskytnutí protokolů o vlastní výpovědi vyslýchané osobě nezakazuje a tento zákaz nelze dovodit pouze z absence práva k nahlížení do spisového materiálu. Tyto protokoly navíc na rozdíl od dalšího spisového materiálu zaznamenávají pouze údaje, které vyslýchaná osoba sama uvedla, jsou jí tedy známy a může do nich pochopitelně nahlédnout, když potvrzuje svým podpisem, že obsah výpovědi souhlasí s tím, co vypověděla. .... Lze tedy shrnout, že státní zástupce nemá povinnost poskytnout protokoly o její výpovědi vyslýchané osobě, ale současně mu ani žádné ustanovení trestního řádu v tomto nebrání.“
Takže nezbývá než doufat, že se v tomto smyslu polepší i PČR Ostrava, eventuelně další....
Možná, že se p.t. čtenářům zdá „boj o protokol“ malicherný. Ale z tak zvaně malicherných věcí se skládá právo. Na začátku – nejde o nic. Na konci – jde o všechno....
Na základě výše uvedeného stanoviska KSZ Brno je možno inkriminované dokumenty na příklad dát k nahlédnutí p.t.l publiku. Což učiníme na www.lawyers.cz v nejbližším možném termínu....
P.S. Jelikož se tentokrát jedná o MOJI kauzu, očekávám, že tentokrát mi vážení čtenáři budou jako obvykle vyčítat „pouze“ to, že zviditelňuji sebe a svoji klientku a nikoliv, že strkám nos do cizích případů. Pokud bych ovšem měla nestrkat nos do cizích případů a zároveň se „nezviditelňovat“ na svých případech, přičemž zároveň bych se měla držet dalších mnohých rad, totiž nevyjadřovat se k tomu, čemu nerozumím, potažmo co není mojí profesí, nezbude už nic, o čem bych vlastně měla psát. To máme dneska krásný den, že???