Existuje řada teorií vlastnického práva. Proč jej omezovat či naopak, proč jej vůbec omezit nelze. Odkud se ale vůbec vzalo vlastnické právo?? Je to něco, co si vymyslela naše kultura nebo je to dokonce jen umělá ekonomická kategorie?? Níže uvedená úvaha kombinuje pohled právníka s názory, vyčtenými od chytrých evolučních biologů. Třeba to bude k něčemu dobré – alespoň jako „předkapela“ k úvaze o dnešní roli nájemního práva, kterou jsem, stejně jako tento blog, nerozvážně slíbila svým diskutujícím.

Pokud se pokusíme najít etologické paralely k vlastnickému právu ve světě zvířat, jako první nám přijde na mysl teritoriální chování. To je silně vyvinuto nejen u řady savců, ale i na úrovni živočichů podstatně nižších. Bránění vlastního teritoria takřka i za cenu vlastní smrti je chování biology standardně popsané a všeobecně známé. Jeho důvodem je především ochrana potravních zdrojů, které se na daném území vyskytují a stačí k nasycení daného jedince, případně smečky, s jejíž pomocí jedinec loví svoji kořist. Z hlediska vládce teritoria je toto území v jeho „vlastnictví“, neboť mu fakticky náleží tři ze čtyř atributů, které římské právo k vlastnictví přiřazuje. Jestliže si vezmeme za příklad vlka a jeho smečku, pak vůdčí vlk fakticky ovládá svoje území(ius possidendi), užívá jej (ius utendi) a požívá jeho plody (ius fruendi). Je pravda, že ius disponenti je u něj značně omezeno na nedobrovolné předání moci novému vůdci smečky. Z hlediska nabytí „vlastnictví“ teritoria je však zřejmé, že po dobu „panování“ vůdce smečky není toto jeho vlastnictví „majetkem“ žádného dalšího vlka – vůdci tedy náleží i „holé“ vlastnické právo. „Vlastnictví“ teritoria je nutnou podmínkou pro vlastní přežití i pro zabezpečení zachování vlastního rodu, což je bezpochyby základním pudem každého živého organismu.

S jednáním velmi blízkým teritoriálnímu pojetí vlastnictví je možno se setkat i u majitelů nemovitostí. Ti velmi často vnímají svoje vlastnictví jako absolutní a dožadují se právní ochrany v takové míře, jako by to byla exteritorialita - vynětí z působení státních zákonů. Zásah do poměrů v domě například z pravomoci stavebního úřadu, ale třeba i z hlediska určování výše nájemného k bytům, je majiteli domů vnímáno jako tvrdý a neoprávněný zásah do jejich teritoria. A ohrožení teritoria, to je ohrožení toho zásadního, k čemu majitel nemovitostí směřuje – totiž k materiálnímu zabezpečení svých vlastních potomků.

U zvláštního postavení vlastnictví nemovitostí je nutno se na chvíli zastavit.

Již od času egyptských pyramid není známo, že by kdy nějaké nemovitosti trvale ztratily svoji cenu - přes výkyvy realitních trhů napříč tisíciletími, přes úpadek některých obchodních center, a tím i snížení ceny tamních nemovitostí. Je zřejmé, že souhrn všech nemovitostí nacházejících se na zeměkouli bez přestání roste, v posledním století se pak jedná o růst exponencionální, souměřitelný s nejzajímavějšími obchodními komoditami. Příjem z nájemních nemovitostí je pak mezi investičními odborníky považován za konzervativní, leč zcela stabilní a plně obhajitelný příjem, který v Evropě dosahuje obvyklé míry mezi pěti až sedmi procenty.

V České republice byly přijaty čtyři zákony, kterým se obnovovalo vlastnické právo původním majitelům nemovitostí nebo jejich právním nástupcům. Zákony byly nastaveny tak, že se fakticky jednalo pouze o vracení (pomineme-li zákon o zemědělské půdě) nájemních nemovitostí, a to výhradně fyzickým osobám. Bylo to rozhodnutí z hlediska „biologické volby“ nevědomé. Přesto biologický podklad v rozhodnutí, komu a co vrátit, je zřejmý. Zákonodárci poskytli svoji ochranu osobnímu majetku, který měl – nebo mít měl – přímý dopad na sociální status a materiální postavení staronového vlastníka či jeho právního nástupce, tedy přímý dopad na zabezpečení rodiny nabyvatele majetku. Nájemní domy, vlastněné fyzickými osobami se tedy z dlouhodobého hlediska ukázaly jako majetek nejvíce hodný ochrany a také největší ochrany požívající. Jako kdyby zákonodárci nevědomky respektovali „teritoriální“ charakter tohoto vlastnictví. Byla jsem při tom, když byly zvažovány možnosti restitucí společnostmi s ručením omezeným a akciovými společnostmi.

Hlavními námitkami proti takovým restitucím byla neadresnost osob, kterým má být majetek vrácen a diskontinuita právnické osoby. Zde již míra „ochrany teritoria“ nebyla pociťována a pokud zákonodárce hodlal převést vlastnická práva na konkrétní právnickou osobu, jako byly některé spolky a církve, činil tak zvláštním zákonem, tedy nikoliv zákonem generálním – restitučním. Restituční zákony jsou dobrým příkladem, že ochrana vlastnického práva jednotlivce je zakotvena v naší podstatě velmi pevnými biologickými kořeny.

Majetek je to, co může ochránit nás i naše potomky od hladu, co může omezit strádání nás i našich potomků a co může umožnit kvalitnější zachování vlastníkova rodu.

Odpovědí na původní otázku, totiž, co je vlastně důvodem po touze po majetku, se dostáváme také k právně sofistikovaným odpovědím na to, jakou míru ochrany by měl majetek mít. Je vůbec „mravné“ mít z majetku prospěch?

Z hlediska biologie je otázka zisku plynoucího z vlastnictví jasná. Majetek, který nepřináší svému majiteli a jeho potomkům žádný zisk, nemá žádnou cenu, i kdyby měl sebevětší „hodnotu“. Pro majitele a jeho potomky nemá žádný kladný význam. Zisk zabezpečuje majitele a jeho potomky – zvyšuje „fitness“ jedince, zvyšuje tedy jeho šance na přežití. Právě z tohoto důvodu je jakékoliv znárodňování či vyvlastňování majetku tak citlivou otázkou a reakce toho, komu je majetek odebírán, je tak bouřlivá. Odebrání majetku je totiž podvědomě hodnoceno každým jedincem jako zhoršení jeho životních jistot, jako zhoršení vyhlídek jeho potomků na přežití.

Je třeba připustit, že důvod ostrého střetu mezi majiteli nájemních domů a nájemníky má svůj původ také v tomto pocitu ohrožení. Vlastníci domů jsou přesvědčeni, že jsou jedinými oprávněnými, kteří jsou „pány“ nad svým vlastnictvím. Nájemníkům však byla v minulosti dána taková práva k nájemním bytům, že vykazují četné znaky práva vlastnického. Subjektivní pocit vlastnictví souvisí pravděpodobně také s dlouhodobým užíváním nemovitosti. Navíc bylo – a doposud je – možno vlastně „dědit“ tak zvané „dekrety“, nyní nájemní smlouvy. K takovému „dědictví“ cizího majetku dochází zcela bez vůle vlastníka.

Aktuální pocit ohrožení nájemníka při hrozícím vystěhování může být podobný pocitu ohrožení vlastníka, který nejenomže nečerpá ze svého vlastnictví žádný zisk, ale ještě vidí, jak mu nemovitost chátrá pod rukama.

U obou zájmových skupin se jedná v podstatě o vyvlastnění některých jejich práv. Najít za této situace dynamickou rovnováhu, která by zároveň snesla poměřování zásadami vyváženosti tak, jak je stanoví Evropský soud pro lidská práva a Úmluva o lidských právech a základních svobodách, je mimořádně obtížný úkol.

Všeobecně je k otázce generování zisku z vlastněného majetku třeba říci, že pokud by mělo dojít k popření této úlohy majetku, která kladně ovlivňuje přežití vlastníkových potomků, došlo by k popření úlohy majetku jako takového. Byl by to obraz nepochopení zakotvení lidského rodu v jeho biologické podstatě a nepochopení determinace právního systému základními biologickými instinkty, kterými je každý lidský jedinec nadán.

Právě pro toto biologické zakotvení vlastnického práva je každý plán znárodňování, vyvlastňování či omezování nabývání vlastnictví dříve či později odsouzen k nezdaru.
Touha po vlastnictví je silnější než my – je to totiž podstata našeho JÁ. Spoustě lidí se to určitě nebude líbit. Je to hnusné, je to nehumánní. Je to však lidské. Jediné, co se s tím dá dělat, je pokusit se naši biologickou predestinaci vyvážit nánosem civilizace a lidské kultury. No, snad se to povede... jednou.