Když jsem napsala slovo „agresorka“ ve wordu, objevilo se mi automatické červené podtržítko a slovo se „opravilo“na 4. pád slova „agresor“, tedy „agresora“. To, že by agresorem mohla být i žena a podstatné jméno si zasloužilo přechýlení, jak to čeština žádá, je naší civilizaci tak vzdálené, že s tím nepočítá ani slovník Microsoftu – a to je, jako kdyby s tím nepočítal ani Bůh …..

Moji pravidelní čtenáři si zajisté všimli, že si v poslední době blogařsky „válím šunky“ a nic nepíšu. Je to tím, že se snažím splnit slib daný svým čtenářům a napsat článek o Romech, který by z mého pohledu věc popsal, vysvětlil a nabídnul řešení. Problémeček je v tom, že se mi situace drobátko vymkla zpod kontroly. Píšu zhruba od Vánoc a už mám napsáno asi 25 stránek pojednání, které místo úrovně blogařské dosáhlo úrovně vědeckého pojednání. Pochopitelně jsem k tomu musela nastudovat asi tak metr psychologické literatury…. A to jsme, přátelé, tak v polovině…. Kdo si myslí, že napsat za čtyři měsíce pětadvacet stránek není nic moc, tomu vřele doporučuji, aby to taky zkusil: podmínkou je, že bude psát v oboru, který není jeho vlastní….jen pak může docenit, co to je pohybovat se na příklad v pojmovém aparátu, který nemá zasazen do hlubších souvislostí a musí si každé slovo opakovaně ověřovat.

Přes svoje plné zaujetí shora popsanou prací čas od času narazím na téma, které mne zaujme a popíchne k sepsání nějakého mini bložíku, jako je třeba tento:

Svět kolem nás je plný stereotypů. To je v podstatě v pořádku, protože stereotypy pomáhají minimalizovat energetické výdaje tam, kde není třeba originálního přístupu. Kdybychom se hluboce zamýšleli třeba kdykoliv skládáme nádobí do myčky, asi bychom toho o moc víc ten den nestihli. Stereotypy však přinášejí i svoje negativa: udržují nás totiž v zaběhaných způsobech myšlení a vnímáním světa z hloubky vyježděných kolejí těžko můžeme dohlédnout do jiných obzorů než ty, které nám dovolí horizont rigolu, ve kterém se právě nacházíme.

Jedním z takových stereotypů je postavení ženy jako křehké Květinky Marty, kterou je třeba opatrovat, chránit a která je automaticky vyviněna ze všeho, co by mohlo zavánět agresivitou, zlými úmysly, manipulací, neexistencí rodičovského citu. Osobně se s tímto způsobem myšlení setkávám velmi často u soudů, které řeší svěření dětí do péče a styk rodičů s dětmi. Říci zde na obranu otců nelze v podstatě nic, aniž by byl dotyčný otec, případně jeho advokátka, nabodnuti na kůl. Takovým pěkným příkladem je situace, kterou jsem zažila asi před půl rokem: obhajuji jednoho otce, který se již pět let nemůže vídat se svým mladším synem, kterého má v péči matka. Znalec – psycholog - prohlásil, že synek má špatný vztah k otci na základě toho, co mu říkala a jak jej vedla maminka…. Dala jsem si skutečně záležet na tom, abych nebyla vůči matce agresivní a sdělila jsem soudu svůj následující poznatek: Měla jsem v rukách prakticky všechny znalecké posudky rodičů, jejichž případy a spory péče o dítě došly až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Prakticky ve všech těchto případech mne upoutala jedna skutečnost: totiž, že matky, a to zejména matky chlapců, byly vyloženě overprotektivní. Stejně tak – sdělila jsem soudu - jedná i matka v tomto případě a lze se tedy nadít, že i tento případ vykazuje tendenci skončit ve Štrasburku…. Pojďme tedy se pokusit hledat jiná další řešení….. Než jsem svoji úvahu stačila doříct, vyskočila jak Jack in the box advokátka matky a jala se dožadovat, aby soud zaprotokoloval, že urážím její klientku…. Blíže intenzitu tohoto naléhání advokátky na soud nemohu popsat, protože bych mohla být nařčena ze znevažování kolegyně advokátky, a to zejména s ohledem na to, že tuto advokátku znají opravdu, ale opravdu úplně všichni…. Moje vysvětlení, že „overprotektivní“ znamená přespříliš či nepřiměřeně ochranitelský, přičemž toto jednání je v rozporu s tím, co desetiletý chlapec od své matky potřebuje – v tom se shodnou odborníci ve vývojové psychologii s dojemnou jednomyslností – soud na štěstí vzal v úvahu. Nicméně zde se právě projevil ten stereotyp, na který jsem poukázala výše. Otec a jeho advokátka prostě apriori jsou gauneři, kteří brojí proti chudince ženě. Ať řeknou cokoliv, je to lumpárna. Matka se pouze brání. A kdo by se divil, proti takovému zlosynovi!!

Bez souvztažnosti k výše uvedenému případu – či lépe řečeno bez souvztažnosti POUZE k němu – dlužno dodat, že trpíme i dalšími stereotypy: třeba tím, že žena nemůže být nikdy agresorem, že je vždy jen trpícím obětním beránkem. Who cares že v posledku je tímto dalším stereotypem poškozována opět žena, které opět – tentokráte z opačného úhlu pohledu – je manipulována do role, která není její vlastní?? Že v tak zvaně „dobrých úmyslech“ nemůže být sama sebou??

Na pozoruhodně feministické webové adrese www.agresorka.cz usilují její autorky (ano, jsou to všechno ženy!!) o zvrácení této další manipulace a specializují se na propagaci těch případů, kdy ženská agrese byla zdokumentována – a jaxi přesto míírně zapadla. Pro ty, kteří se nechtějí prokousávat celým webem, jen pár citací, kterými autorky chtějí podpořit oprávněnost své kritiky do ženských řad:

„Chtěla bych vidět muže zmláceného do krvavé masy, do pusy narvaný střevíc s vysokým podpatkem jako do prasečí tlamy.“
Andre Dworkinová, feministka z USA

„Pro ženy je velmi důležité zabíjet muže.“
Tatáž autorka

„Muž je biologická chyba…. Muž uvízl napůl cesty mezi lidskou bytostí a opicí“
Feministická ideoložka Solanas

„Nazývat muže zvířetem znamená mu lichotit: muž je pouhý stroj. Kráčející Robertek.“
Tatáž autorka.

Co říci závěrem?? Fanatismus nás daleko nepřivede, a to v žádné oblasti, to je jeho společný jmenovatel. I ženám je nutno přiznat, že umí být – a jsou – pěkně agresivní. (Včetně mě). A že je to normální. Že kvůli tomu nejsou ani horší ani lepší. Že to jsou lidské bytosti, kupodivu úplně stejně jako muži…..