Kauza „justiční mafie“ otřásá veřejností a je novinářskou senzací. Většinou je vnímána tak, že jde o zachování práva pro nás, konzumenty spravedlnosti. Jde však podstatně o víc – jde o přežití justice samotné.

Tak máme další vyloučenou soudkyni. Poté, co Vrchní soud v Praze rozhodl o zrušení rozsudku ve věci „Justiční mafie“ a výsostně nestandardně odejmul souzení dané věci soudci V. Ceplovi ml., prohlásila se soudkyně, na kterou „to padlo“, za podjatou. Prý se zná s jedním ze žalobců, a to místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, JUDr. Pavlem Kučerou.

Před ní se za podjaté prohlásily soudkyně Vrchního soudu, které dovodily svoji neschopnost nestranně rozhodnout o soudním sporu, který jim „přistál na stole“, z toho, že se prý znají s bývalou nejvyšší státní zástupkyní, Mgr. Marií Benešovou.

Co tento postoj soudců vlastně znamená?? V složitých případech nejlépe se obrátit k relevantnímu zdroji informací, zde bych doporučovala Občanský soudní řád. Ten totiž ve svém § 1 ( no přiznejte se, kdo ho kdy četl??) uvádí v podstatě účel celého soudního řízení. Připomeňme si jeho text:

„Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a úctě k právům jiných osob.“

Soud je instituce, která nastupuje v okamžiku, kdy došlo k selhání morální samoregulace chování účastníků řízení. Prostě někdo se více či méně chová blbě, druhému se to nelíbí a je přesvědčen, že jednání dotyčného nesplňuje ani ten základní standard, který byl zákony určen jako nevyhnutné minimum morálky. (Odpusťme si na tomto místě úvahy, jak to s těmi zákony jako minimem morálky je ve skutečnosti a vycházejme z klasické teorie, že právo minimem morálky skutečně je…)

Za této situace jistého selhání má soud nastoupit a převzít v podstatě za účastníky řízení část jejich vlastní odpovědnosti. Tím, že se účastníci obrátí na soud, se vlastně zbaví části své svobody, svobody se rozhodnout a řídit nějakým způsobem svoje vztahy s protistranou. Účastníci řízení se zbaví svojí svobody, zbaví se svojí zodpovědnosti za učinění rozhodnutí a naopak se zaváží, že rozhodnutí soudu, na který svoji svobodu delegovali, budou respektovat.

V dnešní situaci jsme ovšem svědky toho, jak soudy odmítají za účastníky řízení zodpovědnost převzít a k naplnění § 1 OSŘ rozhodnout. Jaká škoda, že nejsou naživu Kafka, Camus nebo alespoň Kirkegaard, aby se mohli tímto explicitním případem existenciální úzkosti kochat, příslušně jej rozpitvat, případně umělecky ztvárnit v nějakém tom Zámku, Procesu či alespoň Proměně!!

Toto odmítání soudů plnit svoji úlohu svědčí o jejich zásadní existenciální krizi, o tom, že nejsou schopny svoji funkci soudů vykonávat. Soudkyně, která se necítí způsobila soudit případ, protože neumí oddělit svoji profesní pozici od pozice osobní, nejenomže není schopna soudit daný případ, ale není schopna soudit VŮBEC ŽÁDNÝ PŘÍPAD. Její (jejich) postoj totiž ukazují na systémovou vadu jejich osobností, která je sice nediskvalifikuje jako lidské bytosti, ale zcela je diskvalifikuje jako soudce……

V současné době je v celé České republice asi 3.100 soudců. (O tom více též můj předchozí blog „Kdo nás soudí“ z března 2008). Samozřejmě, že se v podstatě všichni navzájem znají!! Znají se ze svých rozsudků, se kterými se seznamují v rámci sbírky rozhodnutí i třeba na gremiálních poradách. Znají se ze svých publikací, z Unie soudců, ze školení v Justiční akademii, mnozí z nich jsou spolužáci z fakult, ba, ó ty hrůzo, někteří se dokonce navzájem zosobášili…. V mnohých směrech se tato propojenost týká i dalších příslušníků ostatních právnických povolání, které se okolo soudnictví motají: totiž státních zástupců a advokátů. Takovým případem může být i mnou dříve popisovaný případ, kdy se soudkyně Ústavního soudu JUDr. Janů prohlásila být podjatá vůči mně, protože jsme se v předchozím roce asi dvakrát potkaly na nějakých narozkách. (K tomu můj blog "Když soudci tančí“ z ledna 2009")

To, že jeden soudce se cítí být podjatý vůči jinému soudci, je věc, které jsme svědky opakovaně. Jak v kauze „justiční mafie“, tak třeba i v kárných řízeních soudců, která jsou velmi často bezzubá a neschopna vyřešit skutečné osobní prohřešky soudců.

Jestliže však soudci nejsou schopni rozsoudit případy těch účastníků řízení, kteří jim jsou profesně blízcí – a u kterých proto lze oprávněně očekávat podstatně vyšší soulad jednání se zákonem a morálkou – jak mohou být schopni rozsoudit věci „obyčejných“ lidí??

Jedná se o systémové selhání justice, o jejímž skutečném rozsahu nám není nic známo – z vnějších indicií můžeme pouze usuzovat, že se jedná o selhání rozsáhlé, neboť se objeví vždy, když „o něco jde“.

Právě z hlediska tohoto rozsáhlého systémového selhávání veřejnost podvědomě posuzuje (jinak zcela oprávněné) snahy našeho soudcovského stavu o emancipaci vlastní správy. Co to vlastně ta justice chce?? Samosprávu? Vlastní, na ministerstvu nezávislé postavení a řízení si vlastních věcí?? Aha: takže se chtějí vymknout i tomu poslednímu zbytku kontroly, chtějí mít možnost se kdykoliv beztrestně vzdát odpovědnosti za svoje činy, chtějí být nepostižitelní a chtějí zcela zneprůhlednit eventuální politické tlaky, které jsou na ně činěny – tím se ovšem stávají spojenci lobbyistických politiků. TAKTO je justice a její snahy o vlastní samosprávu veřejností vnímána. Toto je mediální obraz, který „podjatost“ jednotlivých představitelů justice jenom utvrzuje. Ten obraz se již brzo stane naprosto nezměnitelným, justice přijde o poslední zbytky svojí důvěryhodnosti a za okolností velmi dramatických může skončit – bez ohledu na nespravedlnost k jiným jejím příslušníkům – na smetišti dějin.

Emeritní předseda Unie soudců JUDr. Vyklický se v prvním letošním čísle časopisu „Soudce“ ptal po stavu české justice a jeho vnímání veřejností. Jeho otázka vlastně zněla: „A proč nás nikdo nemá rád??“. Kauza „justiční mafie“, kauza vylučování se soudců pro podjatost, mu na to odpovídá:

Protože Dlouhé Bidlo a Bohouše nemá prostě nikdo rád.

Protože je nutno se rozhodnout, milá justice, koho budeš volit: zda Losnu nebo Mažňáka. DŮSTOJNÁ SPRAVEDLNOST i POLITICKÉ ZÁJMY zároveň Velkým Vontem být nemohou.
Správná volba, volba, která bude provázena jasně artikulovanými a veřejně demonstrovanými kroky, může pomoci k sebeočistnému procesu v justici. Tento sebeočistný krok však nemůže provést nikdo jiný, než justice samotná. Nikdo jí v tom nepomůže, protože jí pomoci zvenčí nemůže. Tento krok může justice učinit pouze sama. Kauza „justiční mafie“ jí k tomu paradoxně dává obrovskou příležitost.

Pokud jej, milá justice, promarníš, pak si nestěžuj. Nestěžuj a vzpomeň, že v zemích Koruny České je již nějakou dobu zvykem řešit jisté politické situace defenestrací…..