V poslední době se v médiích - a to i na blozích aktuálně - opakovaně diskutují témata, která spolu zdánlivě nemají mnoho společného. Týkají se organizace vysokoškolského vzdělání včetně přijímacího řízení pomocí tzv. „scio-testů“, financování vědy grantovým systémem a způsobu hodnocení vědy pomocí citačního indexu zejména v impaktových časopisech. Jsem přesvědčena, že tato témata mají společný jmenovatel, a tím je otázka významu primárního výzkumu zejména ve společenských vědách.

Tato otázka dostala skutečně tragický rozměr v kauze „plzeňská práva“, kdy právní věda byla deklasována na cosi, co se dá získat podvodem za pár týdnů a co vlastně vůbec ani věda není. Osobně si vůbec nedovedu představit, jak se právní věda tohoto příšerného stigmatu bude zbavovat.

Snad by k tomu mohlo přispět i pár mých úvah na obecná témata, která bych zde chtěla na několik pokračování nadhodit.

Problémy organizace vědy se týkají nejrůznějších institucí, počínaje českým základním školstvím a konče Českou akademií věd. Věda je vnímána nejen laickou veřejností, ale často i sama sebou, jako utilitaristická záležitostí. Věda ztratila ze zřetele svůj filosofický přesah, který bezezbytku její existenci nejen „ospravedlňuje“, ale dodává její existenci primární význam.

Věda a vzdělávání v současné době procházejí v evropském prostoru pokusy o unifikaci a standardizaci. Ty by měly přinést sjednocení kriterií vzdělávání a vědeckého bádání tak, aby tyto procesy byly v jednotlivých zemích EU v zásadě kompatibilní. S těmito procesy, které jsou ve své podstatě chvályhodné, se však začalo šířit takové pojímání vědy a „znalostní společnosti“, že dle mého názoru je tento standardizační proces zcela devalvován. Dosavadní výsledky nastoleného trendu jsou pro vědu i vzdělávací systém devastujícího charakteru. Pouze slabou útěchou je fakt, že tento negativní dopad současného přístupu k vědě není českým specifikem, ale že jej zaznamenala i řada jiných zemí (K tomu na příklad: Liessemann, K.P., Teorie nevzdělanosti – omyly společnosti vědění. Academia, Praha 2008)


Prvním „na ráně“ je problém tak zvaných „Národních srovnávacích zkoušek“ , které souží jako kriterium pro výběr uchazečů o studium.

K souvisejícím problémům lze krátce podotknout následující:

V oblasti podpory vědeckého výzkumu pomocí grantových agentur dochází k soustavnému přeceňování administrativně technické stránky grantových projektů na úkor kreativně-badatelských aspektů. Platí to zejména v oblastech, které nejsou spjaty s aplikovaným výzkumem, ale jedná se o „neužitečný“ primární výzkum. Několikanásobně to platí pro výzkum v oblasti společenských věd, které jsou přírodovědci často vnímány jako prakticky neverifikovatelné, z hlediska administrátorů vědy jako neschopné přinést faktický ekonomický efekt.

Stejným druhem problému je i otázka využitelnosti „citačního indexu“ zejména v „impaktových“ časopisech, který je velmi snadno zneužitelný – a rovněž zneužívaný – různými „citačními bratrstvy“ tak, že přestává být schopen zobrazit skutečný význam dané práce.

Charakteristikou dnešní situace je, že mezi budoucí vědce se dostávají lidé na základě pochybného výběru, rozvoj vědy je podporován na základě diskutabilních kriterií a jeho výsledky jsou hodnoceny diskutabilním způsobem. Není divu, že za těchto okolností věda ztrácí svoji prestiž a její existence přestává být vnímána jako opodstatněná.

PISA testy – špatný začátek

PISA znamená „Programme for International Student Assesment OECD“ a tyto standardy určují, jaké způsoby myšlení mají mít lidé, kteří se v budoucnosti mají zabývat vědou. Těmito testy jsou také imputovány způsoby hodnocení výsledků, které jsou nejdříve dosahovány hodnocenými žáky, posléze studenty a následně vědci.

Co však ve skutečnosti hodnotí PISA – testy? Je to snad míra autonomie, sebevědomí, duchovního proniknutí do podstaty světa, radosti z učení a poznávání? Ne, jsou to konkrétní znalosti, respektive, je to tautologická míra úspěchu, s jakou je obstáno v PISA testech konkrétních znalostí a zejména konkrétních vědomostí. Pouze velmi malou část tvoří testy obecně použitelných schopností, jako na příklad schopnost získávat informace z psaného textu. Cílem pedagogů se pod tlakem PISA testů stává nikoliv duševní a duchovní (po druze jmenovaném ostatně dnes už ani pes neštkne) rozvoj žáků a jejich osobností, ale cílem se stává nutnost obstát v PISA testech. Pakliže dojde ke zhoršení pořadí, nastane na MŠMT velká lamentace a přisupí další školská reforma. Jejím výsledkem je možná sice zlepšení PISA testů (a pochopitelné „odšoupnutí“ jiného partnerského státu a jeho studentů o pár stupínků níže), ale zároveň je jím i další nárůst četnosti fachidiotů s akademickými tituly, neschopných kreativního myšlení, neznalých a neschopných dosažení toho mimořádně cenného emocionálního nastavení mysli, které nelze popsat jiným slovem než „hloubání“.

Zarážející je obecně známý fakt, že do první třídy základní školy snad nenastupuje dítě, které by se do školy v zásadě netěšilo. Po několika letech – či spíše měsících – je ze zvídavého a učení dychtivého dítka převálcovaný jedinec, který je ochoten vynaložit téměř jakékoliv úsilí k tomu, aby se školní docházce v y h n u l. V řadě případů dokonce nastupují psychosomatická onemocnění. Rozvoj tohoto postoje je tak rozšířený přes všechny sociální vrstvy a věkové kategorie dětí, že jej není možno svádět na „pubertální vzdor“ nebo lenost dětí. Je nutno si konečně připustit, že děti obecně nevnímají školu jako přátelské prostředí, které má sloužit k rozvoji jejich osobnosti, ale jako instituci všeobecně nepřátelskou. Ad extremis je tento postoj vidět u romských dětí, které českou školu vnímají nejen jako nepřátelskou, ale jako osobně nebezpečnou, a proto na docházku do ní společně se svými rodiči rezignují a volí raději docházku do školy zvláštní. Tento jejich postoj je pak českou společností pokládán za nevůli Romů ke vzdělání.

Celkově je možno říci, že jako „rozvoj osobnosti“ a skutečných schopností žáka jsou často vnímány „zájmové kroužky“. Ty se přizpůsobují povaze a zájmům dítěte a přebírají tak úkol, který má být hlavním úkolem základní školy: přivést děti k radosti z poznání tak, aby je děti samy akceptovaly jako normální životní postoj. Kroužky se tak stávají skutečnou školou a škola se místo radosti z poznání stává redundantním místem, jehož úkolem je zorganizovat výuku tak, aby děti obstály v PISA testech……

Co z takových dětí vyrůstá, je zřejmé: osoby zvyklé plnit excelové tabulky a vyhýbající se kreativnímu myšlení.

Já vím, mnozí z vás teď řeknou, že to je nebezpečný oslí můstek, po kterém se vydávám, ale řekněte upřímně: lze si představit vhodnější druh voličstva?? Pěkně nemyslící, do tabulek hledící… jako ten jeden dotyčný z tuším druhého dílu „Básníků….“ – všechno pěkně v grafu: v roce 1 svatba, v roce 3 auto, v roce 4 první cesta do Jugoslávie….. Předpokládám, že v PISA testech by tento dobrý muž uspěl perfektně…. Jde ovšem o to, kde by s takovými „poklady“ byla dnes věda, kdyby to byli oni, kdo ji mají pohánět. Zdá se mi, že možná tak u ruchadla bratří Veverků – v nejlepším případě….