Skoro denně teď můžeme doslova „v přímém přenosu“ sledovat hon za teplotními rekordy. Jaký to ale má význam?

Prakticky žádný. Každý rekord je už ze své podstaty vlastně výjimka, která neříká nic o středním nebo převládajícím stavu věcí. Konkrétně teplotní rekord je výsledkem nějakého nezvyklého vývoje synoptické situace, tedy počasí. S klimatem to samo o sobě nemá, nebo přinejmenším nemusí mít nic společného.

Zkuste si třeba počítat, kolikrát po sobě hodíte hrací kostkou šestku. Jednou? Není problém. Budete-li mít na 1 hod 5 sekund, do minuty (12 pokusů) to s největší pravděpodobností zvládnete. Dvakrát? No, budete možná házet trochu déle, ale i to se Vám povede, možná během několika minut. A co třeba pětkrát? To už chce trochu trpělivosti, možná na to budete potřebovat pár hodin. A když se povede pětkrát – co takhle šestkrát? Máte-li několik dní času, ani to není vyloučené.

Prostě každý „rekord“ může být překonán, je-li k dispozici dost času, dost „pokusů“. A ta kostka ani nemusí být nijak „cinknutá“. Ale ukazuje to i na to, jak je „význam“ těch „rekordů“ závislý právě na čase, nebo na počtu pokusů. Po pár minutách budete mít rekord třeba dvě šestky po sobě. To není nic extra, každému, kdo hrál třeba „Člověče, nezlob se“, už se to jistě stalo. Naopak pět nebo šest šestek po sobě hodil málokdo. Tak dlouho se většinou „Člobrdo“ nehraje.

Takže teplotní „rekord“ v desetileté řadě má daleko menší význam než rekord v řadě například stoleté. Spíše by bylo divné, kdyby v těch krátkých řadách nepadaly ze začátku rekordy „jak na běžícím páse“. Prostě statistika…

Hodnoty teplotních rekordů bez informace o délce řady, ve které je ta hodnota rekordní, nemá tedy velký smysl a neumožňuje ani porovnání významu rekordů z různých stanic mezi sebou.

Žijeme prostě v bulvární době. Každého, i bezvýznamného, extrému jsou hned plné noviny. Věci normální už nikoho nezajímají.