Nedávno se v tisku objevila informace, že vláda ČR uložila Ministerstvu práce a sociálních věcí vypracovat návrh zákona, který by „…upravil některá práva osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem…“.

Na jednu stranu si říkám – konečně. Na druhou mám ale trochu obavy, jaký ten zákon bude. Zákony, sestavované „od zeleného stolu“ a následně na poslední chvíli různě měněné a upravované bez hlubší znalosti věci, mohou totiž často přinést více škody než užitku. Zákon by měl řešit celou řadu věcí, které se týkají nejen asistenčních psů, ale i cvičitelských organizací a které dosud nejsou v našem právním řádu upraveny. Ale měly by být.

Když to ale vezmu z hlediska klienta, tedy člověka, který využívá služeb asistenčního psa, pak hlavním problémem jsou přístupová práva. Pokud by snad zákonná úprava přístupových práv někomu připadala zbytečná, ať si poslechne příběhy lidí, kteří byli se svým asistenčním psem odněkud vykázáni nebo přímo vyhozeni. Kvůli psovi. A není jich málo. „Vyhazovy“ z obchodů, restaurací, úřadů, prostředků hromadné dopravy, dokonce i z lázní. Prakticky každý klient se už někdy setkal s odmítnutím (i tvrdým odmítnutím) vstupu se psem. Řada lidí naštěstí už bere přístupová práva pro asistenční psy jako samozřejmost. Tam skutečně problém není a nebyla by potřebná ani úprava zákonem. Ale každému to zdaleka není tak jasné. Kde tedy byly (a bohužel pořád ještě občas jsou) největší problémy?

Pominu několik let starý případ, kdy nebyla vozíčkářka s asistenčním psem vpuštěna do Lázní Teplice, pes by prý urážel muslimskou klientelu. To už by se dnes stát nemělo, přístup do zdravotnických zařízení garantuje asistenčním psům Zákon o zdravotních službách. Častým „argumentem“ je ale hygiena. Bez ohledu na to, že už před časem hlavní hygienik ČR vydal stanovisko, že vodicí nebo asistenční pes nepředstavuje hygienické riziko a přístup s takovým psem do prodejen potravin, do restaurací, provozoven manikury nebo pedikury řeší vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. Neřeší ovšem žádné jiné prostory (ostatní prodejny a provozovny, úřady, školy, sportovní a kulturní akce, hromadnou dopravu, atd.). Vyskytují se ale třeba i obavy z pokousání. Někteří by rádi dali asistenčním psům náhubky a nechápou, že pes, který pracuje tlamou, náhubek prostě mít nemůže. Schválně, podejte něco někomu, když budete mít ruce svázané za zády. Právě kvůli takovým názorům je třeba, aby přístupová práva asistenčních psů byla jasně stanovena zákonem. A jak je to s tím pokousáním? Asistenční psi se u nás systematicky cvičí už více než 15 let a nevím o žádném případu, kdy by asistenční pes někoho pokousal. Pokud „laskavý čtenář“ o nějakém takovém případu ví, sem s ním…

Troufnu si tvrdit, že asistenční psi jsou svým způsobem výjimeční. Nejen tím, co dělají a pro koho, ale i tím, co museli absolvovat, než se asistenčními psy stali. Asistenčním psem se opravdu nemůže stát jakýkoli pes. Musí mít k tomu vrozené předpoklady (přátelská vyrovnaná a naprosto neagresivní povaha, chuť k práci, ani dominantní ani ustrašené chování), ale ty předpoklady musejí být dál systematicky rozvíjeny už od štěněčího věku. Všechno to tedy začíná od výběru vhodného štěněte, přes roční předvýchovu a socializaci, mnohaměsíční výcvik u zkušených profesionálních cvičitelů, až po složení dost náročných zkoušek (některé organizace přidávají i své další testy nad tento povinný rámec). Asistenční psi opravdu nerostou na stromě. V každém z nich jsou stovky hodin výchovy, socializace a výcviku.

Ani tím to ale nekončí. Pes musí být zpravidla nejméně 1x za 2 roky přezkoušen. Jinak řečeno – musí složit všechny zkoušky a testy znovu. Jak by se Vám líbilo, kdybyste dostali řidičák na 2 roky s tím, že nejpozději po dvou letech budete muset všechny (ale opravdu všechny!!!) zkoušky skládat kompletně znovu? Nadšeni byste asi nebyli, ale asistenční psi a jejich klienti tohle absolvovat musejí, jinak by pes nemohl dál pracovat jako asistenční.

Ale proč tohle všechno? Proč by vychovatelé a cvičitelé trávili s každým psem stovky hodin při socializaci psa, při jeho výchově a výcviku správného chování v obchodech, restauracích, prodejnách nebo dopravních prostředcích, když pak mohou být klienti kdykoli, kdekoli a kýmkoli odmítnuti jen proto, že někdo třeba jen nemá rád psy a už vůbec netuší, kdo je to asistenční pes? Asistenční psi jsou na přístup do prakticky všech veřejných prostor vychováni, vycvičeni a připraveni. Kdo ale není připraven, to jsou někteří lidé…

Snad se podaří i v tomhle trochu dohonit vyspělé státy, které vesměs už takové zákony mají. Například v řadě států USA už dlouho platí zásada – „Kam smí vozíčkář, tam smí i jeho asistenční pes“. A v Norsku kdysi vydali podobný zákon v době, kdy v celé zemi měli jen 24 (!!!) aktivně pracujících asistenčních psů. Pro srovnání v ČR je dnes odhadem přes 200 pracujících asistenčních psů a ještě více vodicích psů.

A co bych poradil těm, kdo budou nová zákon připravovat nebo schvalovat? Především – INFORMUJTE SE. Zadejte si do Googlu pojem „asistenční pes“. Hned na první stránce se Vám objeví asi 5 nebo 6 organizací, které v ČR asistenční psy cvičí. Pak už není nic jednoduššího, než zavolat na číslo, uvedené v kontaktech, domluvit se a jet se podívat přímo na místo. A ne jen na jedno, jistě by bylo dobré navštívit takových organizací víc. Nebo by třeba po dohodě mohli cvičitelé přijet i za vámi. Všechno lze domluvit. Cvičitelé velice dobře vědí, kde jsou ta nejpalčivější místa a největší problémy, které jejich klienty trápí. A také mohou poradit, jak problémy řešit, aby řešení bylo účinné, ale ne na úkor klientů a jejich asistenčních psů. Za samozřejmost pak beru možnost osobně se s některými asistenčními psy seznámit a vidět je (často vůbec poprvé) na vlastní oči při práci…

Pokud asistenční psy ještě neznáte, budete se asi divit…

P.S.: Problém s přístupovými právy nemají jen asistenční psi…