K napsání tohoto článku mě tentokrát dovedl jiný článek. Jmenuje se „Asistenční psi nemají právo vstoupit do škol. Pojďme to změnit!“ a byl publikován zde.

O co tam jde? Znáte „snídaňové štěně“ Sunnyho z TV Nova? Několik měsíců jste mohli sledovat nejen jak roste, ale také jak se připravuje na dráhu asistenčního psa. Čas letí a Sunny je už ve službě. Je v rodině se dvěma kluky s poruchou autistického spektra a dalšími problémy. Dále cituji z uvedeného článku: „Asistenční pes Sunny pomáhá s komunikací s cizími lidmi. Uklidní, když se dítě dostane do úzkých, zmírňuje tikové projevy a dýchací potíže při stresových situacích, umí podat věci, odpoutat pozornost při nežádoucím chování. Přispívá k celkové duševní pohodě a klidu. Toto by děti potřebovaly mimo jiné i ve škole. Pes je na to vycvičen, umí zůstat hodiny v klidu, na slovo poslouchá svého pána, je klidné povahy...“

Možná si řeknete – fajn. Dítě bude mít ve škole někoho, kdo ho umí zklidnit, kdo mu dodá jistotu,… To by mohlo učitelům pomoci. Jenže nepomůže. Vedení školy zakázalo přístup asistenčního psa do školy.

Není to zdaleka první případ. Tak zatímco do řady škol chodí děti i se svými asistenčními psy a všechno je v pohodě, některé školy to zatvrzele a demagogicky odmítají. A odmítají to třeba jen zkusit. Projevují ale velkou fantazii ve vymýšlení argumentů a důvodů, proč a jak vstup asistenčního psa do školy zakázat.

Prvním důvodem bývá hygiena. Co na tom, že tito psi mají garantován přístup do prodejen potravin, do restaurací nebo zdravotnických zařízeni, tedy do míst s daleko vyššími hygienickými nároky, než má škola? I hygienickou službou bylo konstatováno, že asistenční pes nepředstavuje hygienické riziko. Ale tenhle nesmyslný argument se objevuje s neúprosnou pravidelností.

Když neuspěje hygiena, objeví se obavy, že by pes někoho pokousal. Možná mají tito pedagogové doma nevychované bouďáky a soudí podle nich. Asistenční pes má ale k takovému psovi daleko. Asisťák se umí chovat, je k tomu od štěněte vychován a vycvičen. A také testován. Riziko, že někoho pokouše asistenční pes, je asi stejně velké, jako že někoho pokouše učitel.

Oblíbeným argumentem je třeba i alergie na psí srst u někoho ve třídě. Může se stát, ale i to je řešitelné. Třeba přesunutím žáka do třídy, kde alergici nejsou.

Na tom, jak se škola postaví k žádosti o přístup žáka s asistenčním psem, je ale krásně vidět, že kdo chce, hledá způsob (a většinou najde). Kdo nechce, hledá důvod (ať je sebepitomější).

No a když se škola vymlouvá na alergiky, jako ve výše uvedeném článku, a přitom sama pořádá školní akce za účasti dalších psů, je trapnost rozhodnutí vedení školy bez diskuse.

Dovolím si ještě jednu citaci z článku: „27. března byl tento případ představen na Evropské konferenci asistenčních a vodících psů v Estonsku jako příklad diskriminace. Byl také zveřejněn na evropských stránkách zdravotně znevýhodněných osob, protože jednání školy je pořádná ostuda.“. Ano, je to ostuda. Zatímco úroveň výcviku asistenčních psů v ČR snese srovnání s kteroukoli vyspělou zemí, pokud o přístupová práva, jsme jednoznačně zemí rozvojovou.

Na vině ale nejsou jen školy. Už před několika lety vláda ČR uložila Ministerstvu práce a sociálních věcí vypracovat návrh zákona, který by „…upravil některá práva osob se zdravotním postižením, které využívají doprovodu psa se speciálním výcvikem…“ (více zde). Měla se tam řešit i přístupová práva asistenčních a vodicích psů. Měsíce ubíhaly, termíny se oddalovaly, až to celé spadlo pod stůl a už se o tom ani nemluví. Vláda i MPSV se na to prostě svorně vykašlali a slib „vyšuměl do ztracena“. Typicky české „řešení“…

Asistenční psi u nás jsou připravováni i na přístup do škol. Kdo ale připraven není, jsou zákony a v řadě případů i samotné školy.