Vodicí a asistenční psi mohou řádně dělat práci, na kterou byli vycvičeni, pouze v případě, že mohou všude doprovázet své držitele. Právní stav v této věci je však u nás doslova katastrofální.

Přesto, že se u nás asistenční psi cvičí už řadu let, z hlediska jejich právního postavení jsme prakticky stále tam, kde jsme byli v roce 2001, kdy se u nás se systematickým výcvikem začínalo. A to i přes mnoho slibů různých poslanců a senátorů, kteří slibovali pomoc při tvorbě nebo úpravě zákonů tak, aby braly v úvahu existenci a potřeby těchto psů, hlavně z hlediska přístupových práv do veřejných prostor. Výsledkem byly pouhé dvě vyhlášky Hygienické služby Ministerstva zdravotnictví, které garantovaly vodicím a asistenčním psům právo vstupu do restaurací a prodejen potravin. Nic víc, ale alespoň něco. Péčí dalších zákonodárců ale byla jedna z nich k 1.1.2007 zrušena bez náhrady a druhá změněna tak, že z ní paragraf s přístupovými právy pro vodicí a asistenční psy zcela vypadl.

Když jsme se ptali na důvody, dověděli jsme se, že ty vyhlášky prý byly z hlediska přístupových práv vodicích a asistenčních psů zbytečné. Žádný zákon vstup těchto psů do veřejných prostor nezakazuje (ani hygienické předpisy) a zrušení výslovně uvedených přístupových práv pro vodicí a asistenční psy tedy údajně neznamená (oproti minulému stavu) žádné omezení faktických práv přístupu pro tyto psy.

Teoreticky možná. Praxe je ale úplně jiná. Na vstup s takovým psem není zákonný nárok, není ale ani zákonný důvod takového psa z příslušného zařízení vykázat. Při neexistenci právní úpravy je pak možná jediná věc – snažit se na vstupu se psem domluvit s někým zodpovědným z příslušné organizace. Jsou ale vyjednávací pozice obou stran rovnocenné? To ani náhodou. Organizace má ve skutečnosti právo veta a své zamítnutí dokonce nemusí ani nijak zdůvodňovat. Zákazem vstupu vodicího nebo asistenčního psa organizace žádný zákon neporušuje, nic ji nenutí ani cokoli zdůvodňovat. Prostě stačí říci „ne“. A dostatečným důvodem může být třeba i to, že někdo prostě jen nemá rád psy. Tohle nejsou rovné podmínky ani omylem. Provozovatelé, kteří se rozhodnou, že psa dovnitř nepustí, tohoto právního vakua často využívají a v některých případech až zneužívají. Nepřipouštějí snahy o domluvu, nechtějí vysvětlení, co je to za psa, prostě jen řeknou „ne“ a spoléhají jen na to, že jsou silnější. Dříve přitom stačilo vozit nebo nosit s sebou výtisk příslušné vyhlášky a zpravidla se všechny nejasnosti vyřešily velice rychle hned u vchodu. To už teď možné není.

Třeba si řeknete – tak co? Je takový problém jít jinam? Ke konkurenci? Normálně asi ne, ale pro řadu nevidomých nebo vozíčkářů to znamená jít (nebo jet) třeba o pár kilometrů dál, přes kus města nebo třeba až do sousední vesnice. Bez ohledu na počasí, bez ohledu na to, jak je to daleko.

Mezinárodní srovnání
Evropská asociace Assistance Dogs Europe, jejímiž členy jsou i 3 české organizace, cvičící většinu asistenčních psů v ČR, provedla nedávno šetření ve věci přístupových práv asistenčních psů v jednotlivých zemích. Do konce roku 2006, kdy u nás ještě platily ony dvě výše zmíněné vyhlášky, patřila ČR kamsi k evropskému průměru. Žádný zázrak, ale alespoň nějaká práva byla zákonem garantována. To už ale neplatí.

Ve světě se pozvolna začíná prosazovat velice jednoduchá právní úprava přístupových práv vodicích a asistenčních psů, a to podle zásady „Kam smí nevidomý nebo vozíčkář, tam smí i jeho vodicí či asistenční pes“. Takové úpravy platí v mnoha státech USA i v řadě zemí EU. Nedávno začala podobná úprava platit např. v Polsku. V době, kdy řada států pracovala na jasné úpravě přístupových práv vodicích a asistenčních psů, naši zákonodárci naopak již přijaté úpravy rušili. Od roku 2007 jsme tedy ve věci přístupových práv vodicích a asistenčních psů jednoznačně rozvojovou zemí. Paradoxem pak je, že čeští asistenční psi mají dnes v zahraničí většinou zákonem garantovaná větší přístupová práva, než jaká mají u nás doma.

A co státní úřady?
Nedávno jsem se snažil domluvit si přístup na Ministerstvo životního prostředí se psem. Ne s nějakým nevychovaným bouďákem, ale s Benem, asistenčním psem – důchodcem, který pracoval víc než 6 let jako asistenční pes, mnohokrát složil bez problémů mezinárodně uznávanou zkoušku asistenčních psů, zaměřenou právě na chování psa ve veřejně přístupných prostorách. V 10 letech odešel do důchodu a od té doby se o něj starám. Chodí se mnou bez problémů prakticky všude, ale na Ministerstvu životního prostředí jsem dostal zákaz. Přitom psi do budovy MŽP za určitých okolností smějí. Ale pouze psi zaměstnanců a pouze ve výjimečných případech. Zaměstnanec MŽP nejsem a to stačilo. Zákaz - bez ohledu na cokoli dalšího. Když jsem se pak ptal na jméno člověka, se kterým bych mohl projednat udělení případné výjimky, příslušný úředník pro jistotu přestal odpovídat na maily.

V mé mailové korespondenci s ním se ale objevila věta, která hodně vypovídá o přístupu k vodicím a asistenčním psům: „Vstup do ostatních veřejných prostor ale ani vodicím, ani dalším asistenčním psům negarantuje žádný zákon ani vyhláška. Všechno je pak na dohodě s vedením nebo zástupci dotyčné organizace, zda vodicího nebo asistenčního psa dovnitř pustí nebo ne“. Jakápak dohoda? Je komické psát o dohodě v situaci, kdy organizace má právo veta. Když budou chtít pustit – pustí. Když ne – nepustí. Co s tím nevidomý nebo vozíčkář nadělají? Vůbec nic. Může jen vyslechnout verdikt úředníka. „Dohoda s vedením nebo zástupci dotyčné organizace…“ ale také znamená, že dotyčná organizace v tom dosud nemá sama jasno, že nemá zpracovaná žádná pravidla, žádné zásady pro vstup vodicích nebo asistenčních psů do budovy. Až se jim takový člověk objeví na vrátnici, teprve potom chtějí začít řešit, jestli ho tam vůbec pustí. A co když ne? Pojede ten člověk domů s nepořízenou nebo za ním sejde příslušný úředník dolů a celou věc vyřídí ve velmi důstojných podmínkách třeba na chodníku před vrátnicí? Ale aby bylo jasno – podobný přístup, jako má MŽP, je na různých úřadech poměrně rozšířený, není to žádná specialita jen jmenovaného ministerstva.

Považuji za ostudné, pokud organizace (a zejména úřady) v naprosté většině případů nemají předem jasně stanovená pravidla pro vstup lidí s vodicími či asistenčními psy. Když už to nemají jako zákonnou povinnost, měla by to být alespoň elementární slušnost k lidem, kteří se snaží dělat všechno pro to, aby byli maximálně soběstační a nebyli nikomu na obtíž. A pokud by jim organizace vstup se psem zakázala, mělo by být alespoň jasné, kde a jak tedy bude záležitost s daným občanem řešena. Navíc tato pravidla by měla být veřejně přístupná a relativně snadno dostupná, například na webových stránkách organizace, aby si mohl vozíčkář nebo nevidomý zjistit předem, jaká je situace. Ubylo by dost nejistoty, problémů, nepříjemností a dohadování. Vždyť na rozdíl od prodejen, kde je pořád možné jet ke konkurenci, některé věci lze vyřídit pouze na jednom jediném úřadě.

Je to o lidech… Ale stačí to?
Není ale vždy a všude takhle špatně. Jsou obchody a úřady, kde není se vstupem vodicího nebo asistenčního psa sebemenší problém. Asistenční psi doprovázejí své dětské klienty do mnoha škol v celé ČR a jsou ve třídě i během vyučování, bez sebemenších problémů. Je i řada zdravotnických zařízení, kde se se psem dostanete nejen do čekárny, ale i do ordinace a ještě se na něj přijdou podívat lékaři a sestřičky ze sousedních ordinací. V některých restauracích, ještě než dostanete do ruky jídelní lístek, přinesou Vašemu asistenčnímu psovi misku s vodou. A nedávno mě třeba příjemně překvapil Hypermarket Albert v Hradci Králové. Na vchodu klasická samolepka s přeškrtnutým psem, ale pod ní nápis: „Asistenčním psům vstup povolen“. Jednoduché, jasné a lidské. Je vidět, že když se chce, tak to jde.

Pořád je ale i dost míst, kde uslyšíte jen ono „vypadněte s tím čoklem“. Problém je v tom, že když jdete nebo jedete na místo, kde jste nikdy před tím nebyli, do poslední chvíle nevíte, co Vás tam čeká. Jestli miska s vodou nebo „Vypadněte…“

Ani když se vozíčkář nebo nevidomý dostane se svým psem dovnitř, nemusí to znamenat konec nepříjemností. Slyšet za sebou takové věci jako „To je strašný, voni vlezou s čoklem až do prodejny“ opravdu není nic výjimečného.

Jediné, co by mohlo v této situaci pomoci, je zákonná úprava přístupových práv vodicích a asistenčních psů. Taková úprava, která by se nevztahovala jen na prodejny potravin nebo restaurace, jak tomu bylo dříve, ale na všechny veřejně přístupné prostory. Jasně stanovená pravidla, za jakých podmínek má nevidomý nebo vozíčkář právní nárok vstoupit dovnitř se psem, případně i jasná pravidla toho, za jakých okolností může dané zařízení vstup vodicího nebo asistenčního psa odmítnout.

Závěrem
Dnes je v ČR kolem 600 vodicích a kolem 200 asistenčních psů. Přesné statistiky, bohužel, neexistují. Ale počty těchto psů rok od roku rostou. Prakticky pro každý úřad, prodejnu, restauraci, kulturní zařízení, ale i školu, je to jen otázka času, kdy se jim u vchodu objeví člověk s vodicím či asistenčním psem a bude chtít jít dovnitř. Měli by na to být připraveni. Často, bohužel, nejsou.

Když někdo čas od času nepustí do restaurace nebo prodejny Roma, jsou toho hned plné noviny a televize a politici se předhánějí v odsuzování diskriminace. Ale když někdo nepustí do podobného podniku nevidomého s vodicím psem nebo vozíčkáře s asistenčním psem – nikoho to nezajímá. Ale děje se to prakticky denně…