Dnešní diskuse o změnách klimatu je pro běžného člověka značně nepřehledná. Jedním z důvodů je i fakt, že řada lidí nechápe nebo nechce respektovat, kde začíná a kde končí kompetence jednotlivých oborů.

Je nepochybné, že celá problematika má řadu souvislostí a lze na ni pohlížet z mnoha různých stran a pohledů. Od klimatologického, přes ekonomický až po politický. Často se ale stává, že se zástupci jednotlivých oborů vyjadřují i k věcem mimo jejich kompetence a mimo jejich obor. Taková vyjádření pak často bývají velmi neodborná a zavádějící. Vzniká tak doslova názorový guláš, ve kterém se málokdo vyzná. Přitom by celkem stačilo, aby se každý držel svého oboru. Kde tedy začíná a kde končí kompetence jednotlivých oborů v této problematice?

Celé spektrum otázek a problémů lze rozdělit na 4 části, 4 skupiny otázek:
První z nich jsou otázky typu: Existují změny klimatu a globální oteplování? Pokud ano, jak se projevovaly v minulosti? Co je jejich příčinou? Jaké změny můžeme očekávat do budoucnosti? To všechno jsou typicky klimatologické záležitosti a vyjadřovat k nim by se měli hlavně klimatologové.
Druhá skupina otázek typu: Co by tyto změny znamenaly pro různá odvětví hospodářství? Do jaké míry lze čekat změny pozitivní a do jaké míry negativní? Ty už nepatří do klimatologie a musí se k nim vyjádřit hlavně lidé z příslušných oborů (zemědělství, lesnictví, energetika, stavebnictví, hydrologie, vodní hospodářství, zdravotnictví atd. atd.). Klimatologové mohou pouze dodat podkladová data pro jejich analýzy.
Třetí skupina otázek se zabývá tím, zda a případně jak by mělo lidstvo na tyto změny reagovat. Zda vůbec ne, zda vsadit na prevenci (omezování emisí skleníkových plynů) nebo na adaptaci (přizpůsobování se měnícím se podmínkám). A kolik prostředků vynaložit na prevenci a kolik na adaptaci. To je plně v kompetenci ekonomů, kteří k tomu ale potřebují výsledky analýz dopadů klimatických změn z hlediska jednotlivých oborů.
Poslední, čtvrtá skupina problémů, by se pak měla zabývat tím, jaké legislativní prostředí je třeba vytvořit, aby bylo možné navržená opatření realizovat. A to je úkol pro politiky.

Je to tedy v zásadě velice jednoduché. Klimatologové provedou odborné analýzy a zpracují scénáře možného dalšího vývoje klimatu. Na jejich základě specialisti z dalších oborů analyzují možné dopady změn pro jejich obory. Tyto výsledky dostanou ekonomové a navrhnou optimální reakci nebo způsob řešení problému. Nakonec nastoupí politici a připraví pro to všechno legislativu.

Je evidentní chybou, pokud třeba politici nebo ekonomové zasahují do čistě odborných klimatologických otázek, stejně jako by bylo chybou, pokud by klimatologové zasahovali do ekonomických analýz nebo politických rozhodnutí. Proto také má např. IPCC v zásadách své práce uvedeno, že jeho výsledky nesmějí být „policy-prescriptive“. Prostě nesmějí nařizovat, ale ani doporučovat politikům žádná politická rozhodnutí.

Přesto je ale IPCC často obviňován ze zasahování do politiky a politických rozhodnutí. Objevují se třeba tvrzení, že plánované závazky EU na snížení emisí skleníkových plynů o 20% do roku 2020 nebo závazek G8 na snížení emisí o 50-80% do roku 2050 vycházejí z požadavků nebo doporučení IPCC. To je ovšem omyl. IPCC nic takového nepožaduje, nedoporučuje a ani nemůže. Právě to by totiž bylo „policy-prescriptive“.

Jak to tedy je? IPCC ve své 4 zprávě zveřejnil 6 tzv. stabilizačních scénářů. Ty popisují, jak by se musely vyvíjet emise skleníkových plynů, aby v průběhu 21. století nebyla překročena jejich určitá koncentrace nebo aby zvýšení globální průměrné teploty nepřekročilo určitou mez. Seznam stabilizačních scénářů a jejich základní parametry jsou uvedeny v následující tabulce (podle 4. zprávy IPCC):



Je vidět, že škála „přípustných“ změn emisí podle jednotlivých scénářů je velice široká. Stejně široké jsou pak i požadavky na omezování emisí, od tvrdých restriktivních opatření pro stabilizační scénář I až po minimální omezení a možný další výrazný růst emisí ve scénáři VI. Všechny tyto scénáře byly zpracovány stejnou metodikou, se stejným důrazem na každý z nich, žádný scénář není ve zprávě IPCC doporučován nebo preferován. Je to prostě jen výčet a zpracování šesti scénářů a takto byly předloženy politikům. Bylo a je jen na nich, zda se rozhodnou postupovat podle některého z těchto scénářů (případně podle kterého z nich), nebo zda zvolí jinou cestu.

Politici se nakonec na úrovni EU i G8 rozhodli pro stabilizační scénář I, tedy pro poměrně tvrdé restrikce. Bylo to jednoznačně rozhodnutí politiků, nikoli klimatologů a nebylo by tedy férové tvrdit, že za toto rozhodnutí jsou zodpovědni klimatologové.