Závěr diskuse pod mým předchozím „psím“ příspěvkem mi připomněl, že u nás není moc známo, kde, jak a komu vlastně mohou psi pomáhat. A je to škoda, protože lidé, kteří by takového pomocníka mohli potřebovat, často ani nevědí, že taková možnost vůbec existuje. Pokusím se to tedy napravit právě teď.

Nejrozšířenější a nejznámější jsou jistě vodicí psi pro nevidomé. Nahrazují svým lidem schopnost zrakové orientace. Vodicí pes musí umět vést svého člověka po bezpečné trase, upozorňovat ho na případné překážky (obrubník, schody, větší nerovnosti terénu a podobně), na povel najít určité místo (lavičku, telefonní budku, přechod pro chodce, schránku na dopisy a podobně). Je také důležité, aby vodicí pes hlídal nejen překážky na povrchu, ale i ve výšce. Aby nezavedl svého člověka na místa, kde by mohl narazit na nějakou překážku třeba hlavou. Další specifickou dovedností vodicích psů je pak tzv. „inteligentní neposlušnost“. Představte si situaci, kdy nevidomý se psem na kraji silnice dá psovi povel „vpřed“, ale pes vidí přijíždějící auto. V takové situaci pes nesmí poslechnout povel, nesmí vstoupit do vozovky. Od vodicích psů se tedy očekává především velký cit pro bezpečný pohyb (svůj i nevidomého) a často i samostatné rozhodování v situacích, kdy pes dostane povel, jehož splnění by mohlo vést k ohrožení bezpečnosti člověka.

Druhou skupinou jsou asistenční psi pro tělesně postižené. Ti nahrazují většinou chybějící motorické schopnosti. Podat si něco ze země, když sedíte na invalidním vozíku, může být někdy nemožné a často je to přinejmenším nebezpečné, hrozí pád z vozíku. Takže tito psi jsou specialisti na podávání a přinášení všeho možného, otvírání a zavírání dveří a další „drobnou“ asistenci 24 hodin denně a 365 dní v roce. A většinou dokážou podat i malé a křehké věci jako třeba mince, mobilní telefon – prakticky vše, co je třeba. Většinou toho ale dovedou mnohem víc. Například otevřít pračku a vyndat z ní prádlo, pomáhají při převlékání (sundavání rukávů, ponožek, bot, rukavic), dokážou rozsvítit a zhasnout světlo a další užitečné věci. Dětem se svalovou dystrofií vracejí ruku na joystick elektrického vozíku nebo jim zvednou hlavu na opěrku vozíku, pokud jim hlava klesne bradou na hrudník a hrozí udušení. Často jsou cvičeni i na pomoc v havarijních situacích, jako je třeba pád člověka na zem nebo zapadnutí s elektrickým vozíkem ve sněhu, na mokré trávě a podobně. Tito psi jsou vždy cvičeni individuálně, podle konkrétních potřeb člověka. Očekává se od nich především šikovnost, „měkká tlama“ aby nepoškodili podávané předměty a schopnost improvizovat a poradit si v různých situacích.

Další skupinou jsou psi signální. Neslyšícím mohou signalizovat důležité zvuky z okolí jako třeba zvonění telefonu, zvonek u dveří, pláč dítěte, cinknutí mikrovlnky atd. Lidem, kteří jsou silně alergičtí na určité chemikálie ve vzduchu, mohou včas signalizovat přítomnost těchto látek. Signální psi tedy nepracují fyzicky, ale zprostředkovávají svému člověku důležité informace z okolí, které člověk není schopen registrovat sám. Psi pro neslyšící musí být především dostatečně bystří a rychlí, aby signalizovali zvuky rychle, psi pro detekci chemikálií zase musí mít vynikající čich.

Málo známou skupinou jsou psi balanční. Pomáhají především lidem, kteří mají problémy s rovnováhou. Při chůzi slouží do značné míry jako „pevný bod“, kdy pouhým kontaktem ruky se psem nebo s madlem na jeho postroji si může člověk lépe kontrolovat svou polohu. V případě ztráty rovnováhy musí být pes naučen okamžitě zastavit a zpevnit celé tělo, aby se o něj mohl člověk opřít. No a v případě pádu člověka na zem jsou tito psi schopni pomoci mu vstát. Důležitými předpoklady pro tuto práci jsou přiměřená velikost psa, pevná fyzická stavba, klidný a rozvážný pohyb za všech okolností.

Další málo známou skupinou jsou psi pro lidi, kteří trpí ztrátou orientace. Dokážou svého člověka dovést domů nebo na nějaké známé místo. Něco jako živá navigace. Je jasné, že dobrá paměť a smysl pro orientaci jsou předpoklady, které by měl takový pes mít především.

O psech pro lidi se záchvatovým onemocněním jsem se zmínil už v diskusi pod minulým „psím“ příspěvkem, takže tady jen stručně: tito psi mohou být naučeni, jak pomáhat člověku po záchvatu (např. epileptickém) a v takové situaci dokážou hlavně zprostředkovat okolí informace o tom, co se děje a co dělat. Těsně (tj. vteřiny) před záchvatem zpravidla dokážou člověka varovat, pokud chce zrovna v té chvíli udělat něco, co by v kombinaci se záchvatem mohlo být nebezpečné (přecházení ulice, přechod přes potok na túře a podobně). A někteří psi se naučí varovat člověka i delší dobu před záchvatem (někdy i více než 10 minut před ním). Ale to poslední nelze nacvičit, to se musí pes naučit sám. Každopádně dobrým předpokladem pro tyto psy je těsná vazba na toho svého člověka, klidné chování i v náročných situacích a schopnost rozeznat včasné příznaky blížícího se záchvatu.

Poslední skupinou jsou psi canisterapeutičtí. Canisterapie je obecně léčebný efekt při kontaktu člověka se psem. Může mít řadu podob. Třeba psychické podpory starých a nemocných v domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných či hospicech, kdy se lidé dopředu těší na ten den, kdy za nimi zase přijde ten „jejich“ pes, aby se s ním mohli pomazlit. Nebo motivace dětí po mozkové obrně či se svalovou dystrofií, kdy se děti snaží psovi podat piškot nebo hodit míček a tím rozvíjejí své motorické schopnosti, koordinaci pohybů a zároveň posilují svaly. Další formou je tzv. „polohování“, kdy si člověk položí na psa spastické ruce či nohy. Psychická pohoda, klid, prohřátí svalů a jemná masáž psí srstí vedou často k uvolnění spastických svalů, takže následné rehabilitační cvičení je příjemnější, méně bolestivé a účinnější. Canisterapeutický pes by měl být především kontaktní s perfektním vztahem k lidem, v kontaktu s lidmi opatrný a měl by lidem maximálně důvěřovat.

Toto dělení psů na skupiny je ovšem velmi teoretické. Většina psů totiž umí věci, patřící hned do několika skupin. Řada vodicích psů tak běžně podává předměty, hodně asistenčních psů pro tělesně postižené zvládá bez problémů polohování a někteří i varují před epileptickými záchvaty. Dělení do skupin tady není důležité. Důležité je jen to, jakou pomoc může a chce pes člověku nabídnout.

Je opravdu mnoho způsobů, jak mohou psi lidem pomáhat. Jednu věc ale mají všichni tito psi společnou. Je to pomoc psychická. Znám příběhy řady držitelů asistenčních psů a prakticky všichni se shodují na tom, jak moc pes změnil jejich život. Zpravidla svůj život jasně dělí na „život před psem“ a „život se psem“. Pes je donutil přestat se přebírat v otázkách „proč zrovna já“ a otáčet se stále do minulosti. Tu už změnit nelze. Co ale lez změnit je budoucnost. Budoucnost s psím pomocníkem.

Začal jsem příslovím, příslovím i skončím. Kdybych to totiž měl jednoduše shrnout, tak tihle psi umí přísloví „život je pes“ změnit na „pes je život“.