Ve druhén části článku Vás čekají příběhy několika dalších psů, kteří po 11. září 2001 pracovali v troskách WTC.

Psí hrdinové od WTC, 2.část

CODY A SUE

„Jednou z lidsky nejtěžších věcí byla naděje v očích newyorských hasičů, když sledovali naše psy. Věděli, že pokud někdo ještě může najít jejich kamarády, mohou to dokázat jedině tihle psi“ (Terry Trepanier, Washington Fire Department)

(převzato z http://www.krasova.com)

Z vyprávění jednoho ze záchranářů, který se svým psem hledal lidi zasypané v troskách WTC v New Yorku:
Můj kámoš Hal Wilson a já jsme šli do těch bloků 12. září v 11 hodin, spolu s našimi pátracími psy, Cody a Sue. Neuvěřili byste té týmové práci a tichu se stovkami hasičů klopýtajících tím nepořádkem.

Po cestě přes suť jsme míjeli opuštěné restaurace s bílými a kostkovanými ubrusy, viděli jsme plně zásobené bary, víno na stolech a jídelní lístky umístěné ve vstupních halách... Tehdy nás zasáhlo plné uvědomění si katastrofy.
Začali jsme spolupracovat se čtyřmi K-9 týmy státní policie, které byly ty nejšpinavější psí týmy, jaké jsme kdy viděli, pokrytí popelavým prachem, blátem a v roztrhaném oblečení. Zrovna vyráželi tam, kam nám určil důstojník hasičů. Muži i psi si ulevovali tím, že byli naprosto bez výrazu s pohledem upřeným do dálky.

Když jsme Hal a já byli odvedeni k haldě a nahoru na tuny suti, vraků policejních a hasičských vozů, hadic, ocelových pásů, kusů hliníku, zdí, rozbitého skla a ocelových prutů, které mi připomínaly bambusové kůly ve Vietnamu, tucetkrát jsme upadli. Pak nás důstojník dovedl ke spálené hasičské stříkačce, která patřila záchranné jednotce. Byla popelavá a kabina byla úplně prázdná... Žádná sedadla, volant, přístrojová deska, nic…

Důstojník požádal Codyho a mě, abychom slezli do díry deset stop hluboké a hledali jakékoli známky života. Několikrát jsem volal do zadní části vozidla, ale nikdo neodpovídal. Potom Cody, můj zlatý retriever, začal škrábat do země a kňučet. Řekl jsem hasičům nade mnou: "Tady dole máme tělo!"

Můj pes a já jsme byli vytaženi z díry asi tuctem hasičů a začalo kopání s krumpáči a lopatami. O pár minut později se ozvalo volání: "Vak na tělo!" Do díry byl podán oranžový vak na tělo a ostatky jednoho hasiče se dostaly nahoru. Šest hasičů s košem vyzvedlo ostatky na vršek hromady a klopýtavě se vydali k restaurační oblasti, před kterou parkoval pohřební vůz.

Šéf oddílu se mě zeptal: "Je na tom váš pes dobře?" Nemusel jsem odpovídat, protože Cody už hrabal díru u hadice. Během třiceti vteřin přišel s krví na tlapkách. "Vak na tělo!" ozvalo se znovu... A další tým hasičů s košem a oranžovou rolí plastiku požádal mého psa a mě, abychom ustoupili stranou.

Obrátili jsme se a byli jsme nasměrováni k dalšímu týmu hasičů stojících kolem ocelového pásu a obrovské tabule betonu, která ještě den před tím byla zdí. Byli jsme vysláni do otvoru pod ocelovým pásem, kde hasič prorazil otvor do hromady suti. Začichal jsem v otvoru a ucítil jsem plyn. Pak Cody začal hrabat po mé levici a já jsem se podíval do očí dalšího důstojníka hasičů právě za mnou. Pokýval jsem hlavou a důstojník zavolal, ať přinesou další vak na tělo. Ale tentokrát jsem se chytil do pasti! Nemohl jsem se dostat z pod betonové desky. Bylo to jako uvíznout pod schodištěm v temném sklepení. Nezpanikařil jsem, ale nemohl jsem jít dopředu ani zpět, protože mi boty uvízly v nějakých kusech betonu. Cody mě obrátil a táhl mě doleva. Lapal po vzduchu a zoufale se snažil uniknout z díry. Držel jsem vodítko a plazil jsem se ven. Pak mě hasiči nade mnou vytáhli a vyzvedli nahoru Codyho.

Tři těla objevená během třiceti minut byla víc než jsem od toho psa očekával. Ale byli jsme vyčerpaní a tak jsme vylezli na vrchol "hromady" a čekali na další misi. Seděli jsme pod ocelovými pásy, které vypadaly jako už už se po nás natahující obří prsty.

Budova poblíž se začala drolit a dostali jsme příkaz se stáhnout. Helmu jsem měl uloženou v batohu pod třídenní krmnou dávkou pro Codyho. Byl jsem moc unavený, abych ji hledal a tak jsem klopýtal pryč a díval jsem se po svém kámošovi Halovi a jeho psu Sue. Hledali u jiné stříkačky pohřbené pod sutí.

Když jsem se dostal zpět k ruinám, kde dříve bývaly restaurace, dvě sestřičky mi daly vodu a další mi dala sklenici pomerančové šťávy. Můj kámoš Hal a jeho pes Sue byli zrovna za mnou. Hal našel v hromadě odpadků kovovou misku. Psi potřebovali strašné množství vody. Pak se odněkud objevila řada hasičů se špinavými zachmuřenými tvářemi a procházeli kolem, každý z nich vylil svou vodu do kovové misky. Další hasič nám dal dva sendviče a další vodu. Psi vypili každou kapku...tři nebo čtyři kvarty (1 kvart = 1/4 galonu = 1,13 l ) a pak se budovy začaly znovu drolit. Dostali jsme příkaz odejít. Bylo teď 14.30…

SERVUS

„Pes se na vás bude dívat, jako by říkal – ‘Co chceš, abych pro Tebe udělal? Udělám pro Tebe cokoli’. Jestli opravdu dokáže cokoli, to není důležité. Důležité je, že on tomu věří“ (Roy Blount Jr., Now Where Were We?, 1989)

Devítiletý belgický malinois s přezdívkou Wuss se svým parťákem Chrisem Christensenem z Illinois prohledával tunel pod troskami WTC, když slyšeli 3 hlasité údery na kovový nosník. Znamenalo to jediné: „Utečte! Trosky se řítí!“. Jenže v úzkém tunelu nebylo možné se otočit. „Nemohli jsme nic dělat. Zůstali jsme tedy na místě a pokračovali v hledání. Slyšel jsem ten signál třikrát, ale opravdu jsme nemohli nic dělat“. Najednou něco prasklo a Wuss spadl na dno hluboké jámy.

Chris okamžitě začal slézat dolů za Wussem. Nejdříve si myslel, že si Wuss zlomil nohu, ale když slezl až k němu, viděl, že se jeho pes dusí. Spadl hlavou napřed do hromady trosek, prachu a střepů. „Viděl jsem trosky, špínu a prach v jeho čenichu. Snažil jsem se je dostat ven, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Wuss se hrozně nadýchal prachu, chtěl ho nějak dostat ven, ale nešlo to. Jeho jazyk se začínal barvit do fialova. Díval se na mě a já jsem si pomyslel – můj pes je v problému, potřebuju pomoc. Volal jsem nahoru, že můj pes umírá“.

Lidé nahoře dobře věděli, jakou práci psi odvádějí. Vždycky když se objevila nová dutina v troskách, všichni hned volali: „Psa sem!“. Dávali tím jasně najevo, že pokud jde o hledání obětí, nevěří ničemu tolik, jako psům. Takže nebylo ani žádné překvapení, že teď zase všichni záchranáři v okolí všeho nechali a co nejrychleji běželi pomoci Wussovi. Byli na místě za pár vteřin. „Viděl jsem ruce, jak se k nám natahují, tak jsem jim Wusse podal. Snažil se dýchat, ale byl úplně vyřízený“.

Záchranáři rychle přenesli Wusse do hasičského auta a tam mu dali kyslík. Zdravotní sestra rychle oholila Wussovi přední nohu a dala ho na kapačku, ale Wuss se přesto dostával do šoku. „I když měl kyslíkovou masku, snažil jsem se mu vyndat nečistoty z nosu. Pak dva lidi přinesli nosítka a pomáhali mi Wusse odnést“.

Snažili se dostat Wusse do sanitky, ale řidič to odmítl. Prý je sanitka jen pro lidi. „V tu chvíli jsem si myslel, že policisté toho chlapa na místě zastřelí“, popsal později situaci Chris. Místo toho ale naložili Wusse do policejního auta a v doprovodu 3 policejních motocyklů a s puštěnými houkačkami spěchali ke 3 míle vzdálené veterinární nemocnici.

Tam Wusse stabilizovali a jeho stav se začal zlepšovat, i když potřeboval odpočinek. Později se Chris vrátil k troskám WTC, chtěl se jít podívat ke zbytkům jižní věže. Wuss měl čekat v policejním autě. Když ale Chris vystoupil z auta, Wuss, horlivý jako vždy, vyskočil z auta také a jen vrtěl ocasem. „Jdi zpátky do auta“ přikázal Chris – a Wuss začal vrtět ocasem ještě víc. „Nařídil jsem mu třikrát, aby se vrátil do auta, ale on se jen posadil a díval se na mě. Jen tam tak seděl. Vehnalo mi to slzy do očí…“.

O něco později se ti dva vrátili do práce v troskách, ale Wuss znovu vdechl velké množství prachu a opět se u něj začal vyvíjet šokový stav. Chris musel udělat zásadní rozhodnutí – konec. A odvezl Wusse domů, do East Carondelet v Illinois…

Po nějakém čase Wuss zemřel na těžkou infekci slinivky břišní. Souvislost s jeho problémy v troskách WTC nelze jednoznačně potvrdit, ale ani vyvrátit…

THUNDER A RICKY


Jdou dolů do dutin a prázdných míst – všude, kam se jen pes může dostat, i když se tam často musí doslova plazit po břiše. Jen velice obtížně se prodírají tou změtí trosek. Je neuvěřitelné je sledovat… (Sharon Gattas, Riverside Urban Search and Rescue)

Thunder, pětiletý zlatý retriever, se svým parťákem Kentem Olsonem a malý 3-letý teriér Ricky s Janet Linker (všichni z Washington Task Force 1 v Puget Sound) byli jedni z prvních, kdo dorazili na místo neštěstí. Ještě v době, kdy byla naděje najít někoho živého. V troskách pak pracovali 10 dní. Tihle dva psi se svými lidmi vytvořili neuvěřitelně efektivní tým. Ricky s Thunderem pracovali totiž v tandemu. Thunder hledal na přístupnějších místech, Ricky chodil do těžko přístupných skulin a otvorů a dokonale využíval svých teriéřích schopností. Dostával i do míst, kam se nemohl dostat žádný člověk, žádný jiný pes a kde nebylo možné využít ani dálkově řízené roboty. Mnohem zkušenější Thunder pak ověřoval Rickyho nálezy. Když Ricky našel tělesné pozůstatky, zůstal stát a srst se mu po celém těle naježila. Na místo byl pak vyslán Thunder, který totéž potvrzoval zalehnutím u nálezu. Bohužel, signál (pro oba psy stejný), že našli někoho živého, tedy zaštěkání, neměli příležitost použít. Podařilo se jim pouze lokalizovat tělesné pozůstatky několika obětí…

TRAKR

„Včera jsem byl pes. Dnes jsem pes. Zítra pravděpodobně budu taky pes. Ach jo…To je tak malá šance na nějaké zlepšení…“ (Snoopy)

Tehdy 8-letý německý ovčák Trakr si jistě zaslouží naši pozornost. Jeho příběh totiž má s námi dost společného. Především to, že byl vycvičen v České republice a do služeb policie v USA se dostal v roce 1995. Po šestileté kariéře, kdy například našel několik pohřešovaných nebo detekoval kontarband celkem za víc než 1 milion dolarů, byl v květnu 2001 přeřazen do výslužby.

11.září 2001 Jamie Symington z Halifax Regional Police Force viděl v televizi ty hrozné záběry z útoku na WTC v New Yorku. Na nic nečekal, rychle se se svým přítelem Joe Hallem sbalili, naložili Trakra do auta a jeli 15 hodin z Prospect Bay v Novém Skotsku na Manhattan. Dorazili tam 12.září ráno a hned byli dovedeni ke stále hořícím troskám jižní věže. „Něco takového jsme nikdy před tím neviděli. Ten hluk, zápach, všechno co jsme viděli… Bylo to neskutečné…“. Ze začátku nenašli nic, jen několik kusů těl. Ve čtvrtek 13.září se ale začal Trakr výrazně zajímat o jedno místo v troskách. „Poznali jsme z jeho reakcí, že tam někdo je. Otázka ale byla, jak hluboko…“. Označili místo nálezu, předali ho hasičům a odešli dál. Po několika hodinách pak záchranné týmy vytáhli z trosek, v místě, které označil Trakr, pátého (a bohužel posledního) zachráněného. Byla to 32-letá Genelle Guzman. Sestoupila 64 pater jižní věží a byla ve 13.patře, když ji při zhroucení věže zavalily trosky. Vážně jí poranily nohy a uvěznily ji na mnoho hodin v naprosté tmě a tichu. Nikdo jiný z její kanceláře nepřežil…

Jamie Symington ale nikomu o celé akci nic neřekl. Do New Yorku jel s Trakrem vlastně načerno, „hodil se marod“ a nezeptal se šéfů. Ale všechno se „provalilo“, když ho jeho šéf uviděl v televizi. A následoval trest. I v Americe, stejně jako u nás, zřejmě platí, že „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán…“

(dokončení 25.9.)