IPCC – jak dál?
Není sporu o tom, že prestiž IPCC v poslední době utrpěla. Myslím si ale, že je třeba rozlišovat, u koho a jak utrpěla. Jsou lidé, kteří se snaží šířit ve veřejnosti názor, že pokud je ve 4. zprávě IPCC chyba, znamená to automaticky, že je celá zpráva nedůvěryhodná, chybná nebo dokonce úmyslně zfalšovaná. To může zapůsobit snad jen na ty, kdo tuto zprávu nečetli anebo jí nerozumí po odborné stránce. Klimatologové nebo lidé z blízkých oborů samozřejmě dokážou rozlišit, co je v této zprávě doloženo dobře a co hůře, jaký je třeba faktický význam onoho chybného tvrzení o riziku roztátí Himálajských ledovců do roku 2035. Nepotřebují k tomu žádné „vykladače chyb IPCC“ a obrázek si dokážou udělat sami. Ti většinou považují tuto chybu za sice trapnou a nepříjemnou, ale pořád drobnost, která nemůže vážněji nabourat věrohodnost celé zprávy ani IPCC jako takového.
Samozřejmě se nelze vyhnout otázce, jak se taková chyba do zprávy IPCC vloudila. Není to tak těžké. V zásadách práce IPCC je uvedeno, že za určitých okolností lze použít informace i z tzv. „šedé literatury“. To je literatura, která neprošla standardním publikačním procesem pro odbornou literaturu, zejména nezávislou odbornou recenzí. Do „šedé literatury“ můžeme tedy počítat různé zprávy z výzkumných úkolů, zprávy a stanoviska různých organizací, ale také třeba postery na odborných konferencích. Tyto zdroje nemusejí nutně být po odborné stránce nekvalitní, ale chybí jim právě to „potvrzení kvality“ z recenzního řízení. Jejich výhodou ale může být aktuálnost. Než nějaká informace projde klasickým recenzním řízením před opublikováním např. v odborném časopise, může to klidně trvat i rok. „Šedá literatura“ je k dispozici skoro okamžitě.
Nemám rád používání takové literatury ve zprávách IPCC. A nemám rád ani „hon“ IPCC za co nejaktuálnějšími informacemi, přesto, že kritici občas vyčítají IPCC, že jeho informace jsou zastaralé. Naopak se domnívám, že práce IPCC by měla být založena především na dobře prověřených informacích, a to i za tu cenu, že nebudou reflektovat úplně poslední poznatky klimatologického výzkumu. Ale jistě to znáte. V odborném časopise vyjde článek, který vypadá jako cosi docela zásadního, ale po čase se ukáže, že to zase nic až tak zásadního nebylo a článek je citován jen minimálně. Nebo se ukáže, že i přes recenzní řízení jsou jeho výsledky poněkud sporné. A někdy naopak vyjde úplně nenápadný článek, který ale má v krátké době spoustu citací a který se stane základem pro nějaký zcela nový pohled na klima a klimatický systém. Skutečný praktický přínos každého takového článku totiž musí prověřit až praxe a čas. A zprávy IPCC by měly být založeny právě na takových, tedy recenzovaných a časem prověřených publikacích. Ne na publikacích za každou cenu nejnovějších, o kterých ale nelze v dané době ani odhadnout, jaký bude jejich skutečný význam pro klimatologii, o jejich faktické správnosti nemluvě…
Když se k použití „šedé literatury“ přidá i nezodpovědný přístup autorů, je na problém zaděláno. Dost mě ale udivilo vyjádření jednoho z autorů kapitoly, ve které se vyskytla ona chyba kolem Himálajských ledovců, že si prý byli vědomi toho, že nejde o spolehlivou informaci, ale že ji tam dali, aby přilákali pozornost lidí k tomuto problému. Tohle by si mohl někdo dovolit maximálně tak v populárně naučném článku, ale v odborném textu, který navíc má sloužit jako zdroj informací pro politiky při jejich rozhodování, to prostě nemá co dělat. Bylo to hrubé porušení (i tak dost volných) zásad práce IPCC s „šedou literaturou“ a hrubá profesionální chyba autorů. Chyba, které si byli, podle všeho, vědomi, chyba, která by je měla diskvalifikovat z další práce na zprávách IPCC. A bylo i chybou recenzentů této kapitoly, že si té chyby nevšimli a netrvali na jejím odstranění. Prostě toho tady selhalo více…
Druhým takovým tématem posledních dnů jsou některé aktivity předsedy IPCC Rajendry Pachauriho, které přinejmenším hraničí se střetem zájmů. Nikdo z vedení IPCC (a osobně si myslím, že ani nikdo z národních „focal pointů“) by neměl být žádným způsobem napojen na aktivity nebo organizace, přes které může mít z výsledků práce IPCC nějaký prospěch. Když už může být podobná zásada zakotvena třeba v Kodexu etiky zaměstnanců ČHMÚ, nechápu, proč něco podobného neplatí i pro IPCC. Je pravda, že na jediné akci, kterou jsem s IPCC dosud absolvoval, Rajendra Pachauri nijak do odborných diskusí nezasahoval a jednání odborných pracovních skupin se nezúčastnil, ale i tak je třeba jen důvodné podezření na střet zájmů něčím, co považuji za nepřípustné. Situaci nepomáhá ani to, že se Rajendra Pachauri k této věci (pokud vím) vlastně ani nevyjádřil, pouze měl prohlásit, že z místa předsedy IPCC odstoupit nehodlá. Žádné oficiální stanovisko k této věci, ať už jeho osobně nebo sekretariátu IPCC, nebylo publikováno ani veřejně, ani cestou focal pointů IPCC.
Nedomnívám se, že by pozice „mrtvého brouka“ v tomto případě mohla něco vyřešit. Že by stačilo vydržet pár týdnů a „ono se na to zapomene“. O změnách klimatu se bude mluvit dále, budou o tom jednat i politici a ti budou lidem připomínat i IPCC. A tedy i Rajendru Pachauriho a jeho aktivity. Tohle samo „nevyšumí“…
Pokud se vrátíme zpátky k té hloupé a zbytečné chybě s Himálajskými ledovci, Pachauri odmítl i osobní spoluzodpovědnost za tuto chybu a to mi nepřipadá zrovna fér. Když přebíral Nobelovu cenu, vystupoval totiž jako zástupce a možná i jako jakýsi symbol IPCC. Měl by se tedy stejně zachovat i teď a svůj díl spoluzodpovědnosti na sebe vzít. Nejen proto, že je šéfem organizace, která tu chybu udělala, ale také proto, že autory a recenzenty dotyčné kapitoly vybíral z došlých návrhů výbor IPCC, řízený – právě Pachaurim.
V současné době probíhají nominace na autory a recenzenty jednotlivých kapitol 5. zprávy IPCC, která má vyjít mezi podzimem 2013 a podzimem 2014. Ze zaslaných návrhů budou (pravděpodobně v květnu) vybráni konkrétní autoři a recenzenti jednotlivých kapitol. Pokud jde o nás, byli s možností nominace seznámeni zástupci ČHMÚ, Ústavu fyziky atmosféry AV ČR a Katedry meteorologie a ochrany prostředí na MFF UK Praha. Uvidíme, zda bude mít někdo z těchto institucí zájem o pozici autora nebo recenzenta části další zprávy IPCC.
A co bude v IPCC dál dít? Jsem sám zvědav. Nic podstatného se pravděpodobně nestane do října letošního roku. Všechny zásadní změny v IPCC totiž musejí být projednány a schváleny na plenárním zasedání a nejbližší se bude konat 11.-14.10.2010 v jihokorejském Pusanu. Bude tedy na jednu stranu dost času vše si v klidu promyslet, na druhou stranu se tím ale jakékoli řešení současných problémů IPCC odkládá o řadu měsíců.
V říjnu pak lze čekat nejen bouřlivé jednání, ale i jednání velice zásadní pro další směřování IPCC. K projednání toho bude opravdu dost a předpokládám, že „hrubka“ s Himálajskými ledovci a střet zájmů Rajendry Pachauriho budou jedněmi z hlavních témat diskusí. Nejen laická, ale i odborná veřejnost (včetně lidí, spolupracujících s IPCC) je v poslední době dost polarizovaná. Někteří Rajendru Pachauriho podporují, jiní žádají jeho odstoupení. Domnívám se ale, že další směřování IPCC bude dost spojeno právě s osudem Rajendry Pachauriho. Setrvání nebo nesetrvání Pachauriho na pozici šéfa IPCC dá totiž odborné i laické veřejnosti jasný signál o tom, kam se chce IPCC dále ubírat.
Pokud by měl Pachauri zůstat ve funkci i po říjnovém plenárním zasedání, pro mě osobně by to byla jasná známka toho, že v IPCC lze problémy zametat pod koberec a že být ve střetu zájmů vlastně nevadí. Proto bych byl raději, kdyby Pachauri odstoupil nebo byl odvolán a na jeho místo aby nastoupil nějaký renomovaný a světově uznávaný klimatolog.
Když se tak podívám na lidi ve vedení pracovních skupin 1 nebo 2, myslím si, že by se tam našlo hned několik velice dobrých kandidátů.