Omezit nárůst globální průměrné teploty na maximálně 2 stupně Celsia. To je jeden z mála konkrétních (ovšem nezávazných) výstupů z nedávno skončené konference v Kodani. Podívejme se ale trochu podrobněji na ty „…2 stupně Celsia“…

Dnes často uváděný limit maximálního „přípustného“ oteplení o 2 stupně Celsia považuji za velmi nešťastnou interpretaci výsledků klimatologického výzkumu. Budí totiž ve veřejnosti zdání, že pokud udržíme teplotu pod tímto limitem, bude všechno prakticky OK. Ale pokud teplota tento limit jen o kousek překročí, nastane hromadné vymírání druhů, zaplavování ostrovů a pobřežních oblastí, vše bude nezadržitelně spět ke katastrofě a už nebude možné s tím cokoli udělat.

Kde se tato hodnota vzala?
Politici často uvádějí, že požadavek (nebo doporučení) na udržení celkového oteplení v mezích do 2 stupňů Celsia vyšel od klimatologů. Nebo dokonce ze zpráv IPCC. V jednom ze svých prvních blogů jsem ale ukázal, že tomu tak není. IPCC ani ve své poslední zprávě z roku 2007 nic takového nepožaduje ani výslovně nedoporučuje. Limit oteplení 2 stupně Celsia je rozhodnutím politiků.

Tento limit vznikl na základě úvah o tzv. „tipping pointech“. To jsou stavy klimatického systému, kdy může „sepnout“ nějaká pozitivní zpětná vazba. Ve stabilním systému totiž fungují především tzv. negativní zpětné vazby, kdy na vzniklou odchylku systém reaguje tak, že se ji snaží snížit nebo eliminovat. Pozitivní zpětná vazba ale znamená takovou reakci systému, kdy je původní porucha zesilována.

Příklady? Klasická meteorologická negativní zpětná vazba je např. ve vývoji kupovité oblačnosti v létě. Ráno je jasno a svítí slunce. To způsobuje ohřátí zemského povrchu a vznik stoupavých proudů vzduchu, ve kterých se začne tvořit kupovitá oblačnost. Část slunečního záření pak ale nedopadne na povrch, odrazí se od oblačnosti a tím brzdí další ohřívání povrchu i tvorbu další kupovité oblačnosti. Klesne-li z nějakého důvodu množství oblačnosti, povrch je méně stíněn, více se zahřívá a množství kupovité oblačnosti se zase zvýší. Stoupne-li naopak množství oblačnosti, povrch je více stíněn, méně se ohřívá a tvorba kupovité oblačnosti klesá. Systém s takovou negativní zpětnou vazbou má jisté samoregulační schopnosti.

Odtávání arktického ledu může být naopak příklad pozitivní zpětné vazby. Odtaje-li někde mořský led, je světlý ledový povrch nahrazen tmavší hladinou oceánu. Ten pohlcuje více slunečního záření než led, ohřívá se a může podporovat tání dalšího ledu, se kterým se dostane do kontaktu.

Sepnutí pozitivní zpětné vazby může tedy v principu vést k prudkému samovolnému vývoji celého systému a takový vývoj by trval do doby, než ho utlumí nějaké silné negativní zpětné vazby. A tipping pointy jsou právě takové podmínky, při kterých by mohlo k podobnému sepnutí nějaké pozitivní zpětné vazby dojít. V klimatickém systému je známa řada procesů, kde se za určitých okolností mohou uplatnit právě ty pozitivní zpětné vazby. Mohou se vyskytnout na různých místech na Zemi a (což je důležité) za různých klimatických podmínek. Z hlediska velikosti oteplení tedy neexistuje jedna jediná hodnota, při jejímž dosažení by sepnuly všechny možné zpětné vazby nebo jejich většina. Neexistuje jeden jediný teplotní „globální tipping point“. Je celá řada lokálních a regionálních tipping pointů, v různých oblastech, při různých teplotách a měly by různé následky. Uvažovat v této souvislosti o jediné hodnotě teplotního „globálního tipping pointu“, konkrétně o těch 2 stupních Celsia, je až nerealisticky zjednodušené.

Jak přesně lze takovou hodnotu stanovit?
Připusťme ale na chvíli, že přeci jen existuje hodnota oteplení, po jejímž dosažení by klimatický systém překročil jakýsi „globální tipping point“ a dostal by se do nevratného nebo těžko vratného vývoje, který bychom už prakticky nedokázali ovlivnit. I tak by bylo prakticky nemožné určit přesně jeho hodnotu. Nevíme úplně přesně, kde jednotlivé teplotní tipping pointy jsou a při jakých konkrétních podmínkách mohou ony pozitivní zpětné vazby sepnout. Můžeme to jen zhruba odhadovat. Nedokážeme ale říci, zda by to ve skutečnosti bylo přesně při 2 stupních, nebo třeba při 1,5 stupních či naopak při 2,5 stupních. Přitom i těch pár desetin stupně může mít velký ekonomický dopad.

Navíc pokud bychom se blížili k nějakým limitním podmínkám blízko nějakého tipping pointu, o sepnutí nebo nesepnutí nějaké pozitivní zpětné vazby by pak v konečném důsledku klidně mohla rozhodovat i náhoda. Výskyt nějakých výraznějších klimatických anomálií nebo něco podobného. A aby to bylo ještě složitější – asi by bylo nemožné stanovit jeden okamžik, kdy by daná pozitivní zpětná vazba „sepnula“. Šlo by spíše o vyrovnání vlivů pozitivních a negativních zpětných vazeb, postupné zesilování vlivu pozitivních zpětných vazeb a slábnutí vlivu negativních zpětných vazeb. A toto období by mohlo trvat roky, ale třeba i několik desítek let a opět by bylo silně modifikováno různými náhodnými faktory. Takže ani načasování by nebylo možné s dostatečným předstihem a dostatečnou přesností předpovědět. Fixovat se tedy na jakékoli přesně stanovené číselné hodnoty je další nerealistické zjednodušení.

Závěrem
Chápu, že politici chtějí zjednodušení, nějaké zcela schematické kritérium, o kterém mohou jednat, ale náš svět není binomický. Zdaleka neplatí, že do 2 stupňů je to všechno (skoro) dobře a nad 2 stupně „všechno špatně“. Je to celé daleko složitější. Spíše než o nějakých jasných „globálních“ a číselně přesně stanovených limitech je to celé hlavně o pravděpodobnostech.

Nicméně politici potřebují jednoduché heslo na transparent. Pravděpodobnostní úvaha se k tomu asi opravdu nehodí. Heslo o dvou stupních ano.