Podle soudkyně obvodního soudu pro Prahu 1 není dostatek důkazů o tom, že se bývalý poradce ministra životního prostředí dopustil nepřímého úplatkářství.

Ano, přímý důkaz v podobě nahrávky, na níž by znělo: „ Zajistím Vám uložení pěti miliard korun ve Vaší bance, když naší straně poskytnete sponzorský dar 20 mil. Kč,“ neexistuje. Smutné ale je, že se paní soudkyně dostatečně nesnažila přezkoumat řetězec důkazů nepřímých.

Jak již dříve policie uvedla, v politických kruzích nelze většinou očekávat, že si někdo o úplatek řekne přímo. Korupci je třeba zkoumat i v její latentní podobě tj. v podobě, která není na první pohled zjevná.

Když například lobbista přijde za pracovníkem banky, povídá mu, jak je schopen zajistit převedení státních peněz do soukromé banky a hned poté se zeptá, zda banka sponzoruje politické strany, laikovi nemusí být zjevné, že si lobbista říká o neoprávněnou výhodu.

Bankéř by ale v takové situaci měl zpozornět, a to se také v kauze Knetig stalo. Bankéř dokonce volal řediteli státního fondu, aby na jednání poradce upozornil. A zpozornět by měl i soudce.

Zvláště, když má k dispozici svědectví podložené pořízenými nahrávkami, z nichž vyplývá, že se poradce snažil ovlivňovat ředitele státního fondu. Ovlivňování veřejného činitele s cílem získat neoprávněnou výhodu pro druhého, je totiž právě znakem nepřímého úplatkářství.

Když začne obhájce povídat něco o tom, že ředitel státního fondu není podle trestního zákoníku úřední osobou, bylo by možné se ještě pousmát nad negativním extrémem, do něhož může přivést právní „pozitivismus“.

Když ale soudkyně argumentuje, že schůzka poradce s bankéřem proběhla dne 6.10.2010, zatímco první nahrávka s ředitelem státního fondu je „až“ z 25.10.2010, je to alarmující.

Nepřímého úplatkářství se dopustí ten, kdo „žádá“ úplatek za to, že BUDE působit na výkon pravomoci veřejného činitele (třeba aby provedl uložení peněz u banky, která pomůže při sponzorování). Když tedy nejdříve poradce žádá sponzoring a teprve poté žádá změnu metodiky ukládání finančních prostředků, je to přesně to, co trestní zákon nepřímým úplatkářstvím nazývá.

Jak ale soudkyně obvodního soudu správně uvedla, pan poradce sponzorský dar nežádal- on se na něj jenom ptal. Otázka sice padla hned poté, co poradce popsal, jaké má páky na to, aby miliardy do vybrané banky poslal, ale to soudkyni příliš nezajímalo.

Doufejme, že Městský soud bude schopný vysvětlit, že v politických kruzích se i dotaz nebo přání může za určitých okolností za žádost považovat. Jinak by totiž naše justice dala všem lobbistům a poradcům jasný návod, jak mají při jednáních o sponzoringu postupovat.