Představte si, že by volby do Poslanecké sněmovny probíhaly jako přímá volba ministrů a premiéra. Kandidáti na premiéra by museli před kandidaturou oznámit, které osobnosti preferují na pozicích ministrů. Kandidáti na ministry by museli specifikovat 3 prioritní vize. Volby by tak byly v jistém smyslu i referendem o základních otázkách směřování země. Při počtu 14 ministerstev by hlavním úkolem vlády bylo naplnění 42 volebních bodů.

Pokud by mandát poslance získalo v každé z 1+14 oblastí (kromě premiéra a ministrů) dalších 6 osobností, které by se ve své „kategorii“ umístily do 7 místa, Sněmovna by měla rovnoměrné zastoupení osobností z různých oborů. 105 poslankyň a poslanců by asi muselo mít omezenou možnost zablokovat návrh, kterým by se realizoval některý ze zásadních slibů jednotlivých ministrů, ale to není pro model participativní demokracie klíčové.

Důležité je následující: model participativní demokracie je odolnější proti ústavním krizím, než stávající model. Model dělené autority má potenciál spojovat, zatímco většinový systém zajišťuje akceschopnost za cenu rizika rozdělení. Model je transparentní a vede kandidáty na premiéra k hledání pozitiv i u oponentů. Model sice částečně omezuje roli Sněmovny, ale její kompetence by mohla být posílena, pokud by některý z ministrů slib nesplnil. Podobně by se mohla upravit role prezidenta.

Podle stávajících volební průzkumů to vypadá na povolební pat. Prezident Zeman sice může jmenovat vládu pod vedením šéfa ANO bez podpory Sněmovny, ale z vyjádření lídrů stran se zdá, že většinu 101 hlasů nezíská ani vláda ANO, ani tzv. AntiBabiš koalice. Zaslepenost a nevraživost některých „demokratů“, může po volbách posílit vliv komunistů.

Participativní demokracie naopak může zajistit stabilitu a současně akceschopnost vlády, aniž by tato vláda byla úřednická nebo politická bez účasti hlavních lídrů. Jak by taková vláda mohla vypadat? Podotýkám, že při stávající legislativě by nastíněné řešení vyžadovalo ochotu politiků uznat, že i jejich oponenti mají v nějakém směru pozitivní potenciál.

Moudře nastavená participace snižuje riziko koncentrace moci

Předpokládejme, že se naplní volební průzkumy a po volbách budeme mít ve Sněmovně 8 stran a hnutí a nenajdou se 3 nebo 4 strany schopné a ochotné sestavit vládu v čele s některým z volebních lídrů. Potom bude klíčová otázka, zda se ve Sněmovně najde dostatek konstruktivních demokratů ochotných podpořit „duhové“ složení ministerstev.

Proč by se měli poslanci a poslankyně vůbec o něco konstruktivního snažit? Odpověď je jednoduchá. Pokud se politici nebudou snažit zachovat nebo upravit demokratické modely, přijde někdo, kdo „zajistí“ akceschopnost vlády autoritářským způsobem.

Z tohoto důvodu preferuji, aby zástupci demokratických stran byli ochotni odhlédnout od osobních animozit a pokusili se buď sestavit širší koalici s méně prioritními body nebo změnu volebního systému tak, aby sestavení vlády a programu probíhalo téměř automaticky.

Ukončeme spory o to, jestli řídit stát jako firmu, farmu nebo faru

Někdo by chtěl řídit stát jako obec, jiný jako sportovní tým, rodinu, nemocnici nebo školu. Moudrý správce by měl vědět, že každý resort potřebuje specifický přístup.

Úspěšné týmy se většinou skládají z různě profilovaných osobností, které se navzájem doplňují ve svých silných stránkách. Z tohoto pohledu by řízení státu (ministerstev) také prospělo, aby na klíčových pozicích byli lidé se zkušeností a vizí pro daný resort.

Ministerstvo průmyslu nebo lépe ministerstvo strategických odvětví by bylo potřeba aspoň zčásti řídit jako holdingovou firmu. Stát má několik strategických majetkových účastí v akciových společnostech a tyto firmy by neměly být řízeny jako politické strany.

Ministerstvo sociálních věcí nebo třeba ministerstvo zdravotnictví naopak nelze řídit s cílem, aby organizace poskytující sociální nebo zdravotní služby dosahovaly zisku. To na straně druhé neznamená, že se i zde nemá dbát na hospodárné nakládání s penězi.

Má-li se v horizontu 20 let vybudovat moderní dopravní infrastruktura, bude potřeba řídit ministerstvo dopravy podobně, jako se řídí letový provoz. Ohledně dopravních staveb se v horizontu let často střetává násobně více zájmů, než je na nebi v určitou chvíli letadel. Nemá-li dojít ke kolizi, je potřeba rozlišovat úrovně a priority zájmů.

Asi není potřeba rozvádět, že jiný přístup k řízení vyžaduje oblast justice nebo školství (např. kooperativní styl řízení) a jinak se musí velet u armády a policie (zde jsou potřeba kapitáni, kteří řídí operaci jako loď). Podstatné je, aby se direktivně neřídil celý stát!

Otázky nejen pro strany a jejich lídry

Budete volit ODS? A chtěli byste, aby tato strana řídila všechna ministerstva? Pokud ne, jaký resort by této straně nejvíce „slušel“? Z mého pohledu např. zahraniční politika nebo obrana, ale to není až tak důležité. Podstatné je, aby samotná strana dovedla formulovat své silné stránky a to, jestli si i její voliči přejí, aby prioritně řídila vybrané resorty.

Nabízí se tedy otázky na lídry stran a hnutí: Ve kterých 3 resortech se domníváte, že by Vaše strana (hnutí) přinesla největší přidanou hodnotu z pohledu veřejného zájmu? Který resort byste při riziku předčasných voleb svěřili svému největšímu oponentovi? Pokud by ani nové volby nevyřešily patovou situaci, jakou změnu systému byste navrhovali?

Snažím se hledat pozitivní inspiraci i u lidí, s nimiž se z hlediska názorů a postojů zásadně rozcházím. Dlouho jsem nerozuměl tomu, proč Ježíš dával učedníkům za příklad nepoctivého správce. 7 let od kauzy na SFŽP jsem pochopil: I mafián může inspirovat prozíravostí.

Může nás inspirovat i komunistické heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se“? Domnívám se, že ano, ale nechci nabídnout lacinou parafrázi: „Demokraté ve všech politických stranách a hnutích, spojte se.“ Spíš bych apeloval na voliče: „Občané, pokud Vám záleží na demokracii, ptejte se.“ Ptejte se kandidátů, jak chtějí národ spojovat. Věřím, že z odpovědí (pokud je dostanete), poznáte, kdo má státnický přístup a kdo ještě nedospěl.