Pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou dělali dort, nám dává nahlédnout do „kuchyně“ legislativního procesu. Na počátku je chvályhodný úmysl. V případě Istanbulské úmluvy jde o omezení násilí páchaného na ženách. Když se ale začnou míchat hrušky s jablky nebo genderové ideologie se stereotypními pohledy na role kočiček a pejsků, může být zle.

Na úvod zdůrazňuji, že jsem PROTI NÁSILÍ na ženách, mužích i dětech, proti násilí na homosexuálech, transsexuálech, transvestitech, proti židům, Romům a černochům. A jsem také PROTI tomu, aby se legislativa zaměřovala JEN na některé typy násilí např. genderově podmíněné. Násilí má být nepřípustné, ať je důvodem gender, žárlivost nebo peníze.

Trestné činy

Jistě se většina naší společnosti shodne, že jsou odsouzeníhodné trestné činy jako vynucený sňatek, vynucený potrat nebo sterilizace, stalking, týrání osoby žijící ve společném obydlí, ublížení na zdraví, nelidské zacházení, znásilnění, vražda a další. Istanbulská smlouva tedy zcela správně ve svých článcích 33 až 42 požaduje postih takových trestných činů. V Istanbulu však nebyla objevena Amerika! Většina států, která Istanbulskou úmluvu podepsala, má trestné činy tohoto typu již ve svých právních řádech.

Porušování lidských práv

Mezinárodní shoda panuje také na tom, že ženská obřízka je porušením lidských práv resp. práv dětí, neboť je většinou prováděna na dětech. Příslušnou rezoluci schválila OSN v roce 2012. Podle WHO (Světová zdravotnická organizace) se ženská obřízka praktikuje v 28 zemích především západní, východní a severovýchodní Afriky. Istanbulská úmluva tedy opět nepřináší nic objevného, když mrzačení ženských genitálů odsuzuje.

Istanbulská úmluva chce být světová, ale není

Istanbulská úmluva je mezinárodní smlouvou Rady Evropy. Přestože Rada Evropy (neplést s Evropskou radou, která je orgánem EU) zahrnuje i země mimo Evropskou unii (např. Rusko, Turecko, Arménii), Istanbulská úmluva se nevztahuje na žádnou zemi, kde je ženská obřízka skutečný problém (Mali, Gambie, Mauretánie, Somálsko, Súdán a další).

Částečně měl tedy pravdu pan prezident Zeman, když uvedl, že „Istanbulská úmluva je výborná pro zaostalé země, zejména muslimské.“ Problémem je, že Istanbulská úmluva (dále také „IÚ“) se na většinu těchto zemí nevztahuje! Oponoval bych panu prezidentovi v názoru, že máme přijímat smlouvu, kterou nepotřebujeme. Náš právní řád je zaplevelený spoustou ustanovení, které jsou nepotřebné. Máme přidávat další?

Rozsáhlá prevence proti rizikům, která jsou nízká

Představte si, že by Evropský parlament schválil nařízení ukládající povinné očkování občanů EU např. proti malárii. Ve školách by musel být zvláštní předmět věnovaný nemocem, s nimiž se můžeme setkat u migrantů, média by každý den musela o tomto problému informovat, státy by musely podporovat neziskové organizace, které by byly povinny monitorovat komáry, zda nejsou infikovaní. Jistě, prevence je důležitá, ale měla by být také smysluplná! Nebylo by efektivní vydávat stovky miliónů eur na prevenci rizik, která jsou nízká.

Istanbulská úmluva zahrnuje asi TŘICET preventivních opatření proti riziku, že na ženách bude vykonáno násilí z náboženských důvodů nebo z důvodů tradice. Kdyby Istanbulskou úmluvu přijala Rada Afriky (nejdříve by musela být ustavena) nebo by tuto úmluvu „ratifikovalo“ Muslimské bratrstvo, má radost by nebrala konce. Země, kde má žena podřízené postavení vůči muži, ale mají Istanbulskou úmluvu zcela na háku.

Naivita Rady Evropy hraničí s naivitou pejska a kočičky

Rada Evropy se zaměřovala na Turecko jako na potenciální modelovou zemi demokratického zřízení, která může jít v budoucnu příkladem ostatním zemím v regionu. Naivita? V roce 2011, když byla Výborem rady ministrů IÚ přijímána, mělo Turecko 88 pozici v indexu demokracie. V roce 2017 to bylo již 100. místo ze 167 hodnocených zemí…

V článku 12 IÚ se mj. říká: „strany podniknou opatření s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, které jsou založeny na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Osobně považuji za velmi naivní předpokládat, že např. Turecko bude vůči Kurdům přijímat opatření, která povedou k vymýcení tradic, aniž by z toho vzniknul konflikt.

Kdo aspoň trochu sledoval osud iráckých křesťanů v rámci projektu Generace 21, ví, jak těžké až nemožné je překonat tradiční vzorce chování. Ženy v Iráku jsou v domácnosti a není pro ně představitelné, že by pracovaly. Vnímají to jako ponížení.

Pejsek s kočičkou se domnívali, že dort bude tím lepší, čím více ingrediencí do něj namíchají. Často ale méně znamená více. Kdyby Istanbulská úmluva zůstala u konstatování, že násilí je nepřípustné, bylo by to super. Když se ale začne míchat odmítnutí násilí s genderovou ideologií, náboženstvím a tradicemi, je to v lepším případě na bolest bříška.

Nebezpečné výčty a podmínky

Mám osobní zkušenost s tím, jak škodlivé jsou výčty např. v „ANTI“ diskriminačním zákoně. Když se nerovné zacházení nebo šikana zakáže z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, sexuální orientace, zdravotního postižení, věku nebo náboženského vyznání, je prakticky nemožné postihnout šikanu z důvodů jiných. Např. z důvodu oznámení podezření z korupce, z důvodu jiných politických preferencí nebo třeba „jen“ z důvodu, že nadřízený preferuje, aby na místě šikanované osoby pracovala jiná osoba.

Má být (a v Česku je) trestná vražda, znásilnění, ublížení na zdraví. TO STAČÍ. Nepotřebujeme dodávat, že je zakázána vražda ze „cti“ nebo násilí genderově podmíněné. Nejsme v Rusku. U nás neplatí: „Kdo ženu nebije, ten ji nemiluje.“ Legislativní cvičení v podobě zavádění desítek opatření, které obsahuje IÚ, si mohou dělat země, kde je násilí na ženách nebo dívkách ospravedlňováno tradicemi nebo náboženskými zvyklostmi.