V čase Vánoc přemýšlíme, jaké dárky dát našim blízkým. Můžeme ale zkusit přemýšlet také o tom, jaký dárek dáme naší zemi. John Fitzgerald Kennedy pronesl slavný výrok: „Neptej se, co může udělat Tvá zem pro Tebe. Ptej se, co Ty můžeš udělat pro svoji zem.“

Naše země je založena na židovsko-křesťanské tradici. Zkusme si tedy připomenout, jaké tradice panovaly. Sedmý rok v židovské kultuře býval rokem odpuštění dluhů. Po 7 krát 7 letech byl jubilejní rok 50-tý. Naše republika slavila období „milosti“ v roce 1968 jen chvíli. Po Pražském jaru přišlo Moskevské léto. Naděje na svobodu jakoby umřela.

V roce 2018 vznikla s podporou komunistů vláda, která se začala zabývat odpuštěním dluhů zhruba 860 tisícům našich občanů. Nedá se ale říci, že by byl rok 2018 rokem nějaké celospolečenské euforie, která tady byla na jaře roku 1968. Naopak se zdá, že sporů, které v naší společnosti jsou, je více, než oblastí, kde panuje souznění a spolupráce.

Odpuštění vymazává dluhy, které nelze odčinit, natož splatit

V křesťanské tradici si Vánoce spojujeme s narozením Ježíška. Většinou už víme, že Ježíšek dárečky nenosí, ale možná všichni nevíme, že Ježíš nám dal dar odpuštění všech našich pochybení. Představme si, že za každou chybu, kterou v životě uděláme, bychom museli zaplatit. Naši (pra)prarodiče by třeba dlužili 100 tisíc za volbu komunistů v roce 1946.

Ti, kteří podporovali privatizační vlády, by museli zaplatit 700 miliard korun, které nechaly vlády v 90 letech rozkrást v bankách. Dělalo by to 70 tisíc korun na jednoho obyvatele včetně kojenců resp. přes 200 tisíc korun na jednoho tehdejšího voliče ODS, KDS nebo ODA.

Ale nejde jen o „politické hříchy“. Představme si, že by se platilo za každé sprosté slovo, za každý čin, kterým jsme někomu ublížili, kterým jsme se někoho dotkli. Už by se neříkalo: „Co Čech, to muzikant nebo politolog“. Platilo by: „Co Čech, to miliónový dlužník.“

Dobrá zpráva je, že Ježíš zaplatil i za dluhy, které bychom nikdy nemohli odčinit nebo splatit. Přijmout odpuštění je lehké. Těžší je odpustit. Ale nový rok bude mít novou dimenzi, pokud dokážeme odpustit. Našim učitelům nebo šéfům, našim partnerům, dětem, všem, kteří mají jiný názor než my, politikům… A někdo možná potřebuje odpustit i sám sobě.

Odpuštění uvolňuje potenciál a pomáhá hlavně tomu, kdo odpustil

Když se stane nějaká nespravedlnost, člověk si to nemá nechat líbit. Je dobré se ozvat a případně i podstoupit soud. Setkal jsem se ale s případy, které se táhnou přes 20 let! Jeden muž měl 50 let, když soudní spor začínal a měl možnost dosáhnout mimosoudní vyrovnání. Chtěl více a tak spor dodnes pokračuje. Dožije se ten muž konečného rozsudku?

Když mi bylo 42 let, rozhodoval jsem se, zda podám žaloby a trestní oznámení pro pomluvy, které souvisely s korupční kauzou na Státním fondu životního prostředí. Rozhodl jsem se nezatěžovat budoucnost svou ani osob, které se proti mně provinily. A nelituji.

Pohádka Princ a večernice ilustruje jednu nadčasovou zákonitost. Když chceme naplnit náš životní potenciál, nemůžeme se na cestě k cíli stále ohlížet zpět, nemůžeme věnovat příliš mnoho naší pozornosti tomu, kdo vyvolává rozruch napravo nebo nalevo.

Jestliže by naši poslanci přestali řešit minulost a plně se věnovali tomu, jak zlepšit konkurenceschopnost naší ekonomiky, dostali bychom se za 10 let třeba mezi 20 nejúspěšnějších zemí. Pokud by ale další roky ve Sněmovně vypadaly tak, jako rok 2018, byli bychom za 50 let rádi, pokud by se Česká republika udržela v první padesátce.

Havel dokázal odpustit i komunistům a STBákům

Jeden z poslanců minulý týden označil našeho bývalého prezidenta za vlastizrádce. Pan poslanec zřejmě podle sebe soudí ostatní a nedovede si představit, že pokojné předání moci proběhlo bez tajných dohod o přenechání ekonomické moci (některým) komunistům.

Kdo pozorně sledoval film „Život podle Václava Havla“, musel si všimnout, že prezident Havel nevolal po honu na komunisty nebo na STBáky z důvodu, že pan Junek (bývalý agent STB) od něj koupil část Lucerny a investoval tam miliardu korun. Havel si byl vědom, že komunisté měli moc, neboť tato moc jim byla našimi předky dána a neměl k nim zášť.

Odpuštění není obchod, ale rozhodnutí netahat kouli na noze

Když Václav Klaus udělil v roce 2013 amnestii, která se týkala více než 110 tisíc obviněných a odsouzených, většina senátorů hodnotila tento skutek jako velezradu. Nechci se zabývat tím, zda měl exprezident Klaus nějaký ekonomický prospěch z amnestie. Pravdou ale je, že když dva udělají totéž, nemusí to být totéž. Někdo odpustí, protože věří, že má smysl dát provinilcům šanci na nový začátek, jiný si z „odpustků“ může dělat obchod.

Pokud čteme našim dětem nebo vnoučatům biblický příběh o Josefovi, možná je nám vzdálená představa, co znamenal prodej do fyzického otroctví. Co když by se ale někdo z našich příbuzných stal ministrem, premiérem nebo prezidentem a „prodal“ by naši republiku do ekonomického otroctví nadnárodních korporací. Dokázali bychom odpustit?

Někdy se nám může zdát, že když neodpustíme, trestáme tím toho, kdo se proti nám provinil. Jestliže je ale naše jednání „řízeno“ neodpuštěním, negativně to ovlivňuje především nás samotné. Můžeme se stát „neviditelnými“ otroky, kteří nemohou uvolněně kráčet za svými sny a cíli, neboť za sebou táhneme někdy větší někdy menší kouli naší minulosti.

Fond pro pomoc lidem v exekuci- dali bychom 500 korun na oddlužení?

Zkusme se vžít do role některého z našich 860 tisíc spoluobčanů, kteří prožívají Vánoce v exekuci. Většina z nich asi nebude kupovat dárky za 5 tisíc korun nebo více. Řada z těchto lidí vůbec nemá motivaci si přivydělat, neboť vše by šlo na splácení úroků. Původní dluhy přitom nebyly vysoké. Polovina z nich byla pod 10 tisíc korun, průměrná jistina byla 65 tisíc. Pro srovnání: Námi volení politici zadlužili každého z nás částkou 161 tisíc korun.

Předpokládejme, že by byl založen Fond pro pomoc lidem v exekuci. Jeho cílem by v prvních letech bylo oddlužit aspoň 430 tisíc občanů s původními dluhy do 10 tisíc korun. Celkem by se hledala do fondu částka 4,3 miliardy korun. To je méně, než dává stát ročně na slevy na jízdném. To je méně, než chce dávat stát ročně na obědy dětem. Dali byste do takového Fondu příští Vánoce třeba 500 korun nebo 10% z toho, co dáváte celkem na dárky?