V posledních týdnech a měsících se často diskutuje na téma, zda prezident porušil nebo neporušil Ústavu příp. zda se jedná o porušení hrubé nebo běžné, jak je známe z dob prezidentů Václavů. Málokdo se ale zamýšlí nad tím, jestli je Ústava z hlediska postavení prezidenta správně nastavena. Má být prezident jen reprezentativní figurkou, automatem na podpisy? Nebo má nést spoluzodpovědnost za politickou situaci?

Ústava dává na straně jedné prezidentovi příliš volnou ruku (např. při jmenování členů Bankovní rady České národní banky), na straně druhé jej příliš svazuje (např. návrhem Sněmovny při jmenování vedení Nejvyššího kontrolního úřadu).

V případech, kdy prezident republiky podepisuje rozhodnutí s předsedou nebo členem vlády (např. amnestie) Ústava mluví o odpovědnosti vlády za rozhodnutí (článek 63), když však prezident rozhoduje „sám“ (článek 62), není tam o odpovědnosti ani čárka. Ústava dokonce tvrdí (článek 54), že prezident není z výkonu funkce odpovědný!

Prezident je prakticky nepostižitelný. To není důsledek přímé volby prezidenta, jak se nám snaží někteří namluvit. Jestliže by byl prezident Zeman zvolen Parlamentem, mohl by se chovat (a asi by se choval) úplně stejně jako se chová dnes. Při schvalování přímé volby se z Ústavy žádné povinnosti prezidenta nevypouštěly ani nepřidávaly.

Pravdou je, že zákonodárci při schvalování přímé volby ztížili proceduru podávání ústavní žaloby (kromě souhlasu Senátu je nově potřeba i souhlas Sněmovny), ale to nebylo přání občanů. Přáním většiny občanů bylo, aby o prezidentovi nerozhodovala výše úplatků poskytnutá poslancům, poslankyním, senátorům nebo senátorkám!

Jestliže by se Ústava měnila, nemělo by se jednat o návrat k volbě prezidenta Sněmovnou a Senátem. Za současné politické situace by hrozilo, že by se nenašla většina zákonodárců, která by se shodla na nějaké skutečné osobnosti. Možná jen na loutce.

Méně formálních aktů a více (spolu)odpovědnosti

Jestliže by se Ústava měnila, měly by změny vycházet ze zásady, že méně znamená často více. Nepotřebujeme prezidenta, který bude jako pošťák dávat razítka na rozhodnutí, které fakticky učiní někdo jiný. Např. o jmenování profesorů by v budoucnu nemusel „rozhodovat“ prezident, ale přímo vědecká nebo umělecká rada vysoké školy.

Má-li však někde prezident připojit svůj podpis, měl by mít pravomoc v dané věci (spolu) rozhodnout a nést také (spolu)odpovědnost za takové rozhodnutí. Např. volba členů Bankovní rady České národní banky může mít na ekonomiku větší vliv, než jmenování ministra financí. Není možné, aby za tuto volbu nebyl prezident zodpovědný.

Rozhodování o návrzích

Má-li být prezident „konečnou instancí“ v procesu rozhodování (to neznamená, že rozhodnutí prezidenta nemá přezkoumávat Ústavní soud), měla by být jeho povinnost rozhodnout vázána na předložení např. 3 návrhů, které splní zákonné požadavky.

Dnes je role hlavy státu v některých případech postavena na hlavu. Prezident např. dává návrh na jmenování ústavních soudců Senátu. Senát nemusí žádnému návrhu vyhovět. Kdo by nesl odpovědnost za to, pokud by Ústavní soud nebyl usnášeníschopný? Někdy může být chyba na straně prezidenta, stejně tak ale může chybovat Senát.

Vhodnější je model použitý např. u Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí. Zde prezident republiky vybírá předsedu Úřadu ze 2 kandidátů navržených Sněmovnou a Senátem a člena Úřadu dokonce ze 4 kandidátů schválených Senátem také z omezené možnosti návrhů (návrhy mohou předkládat jen určité subjekty).

Předcházení střetů zájmů a jiné povinnosti

Byli to tvůrci Ústavy, kteří vytvořili podmínky pro to, aby se prezident mohl chovat (pokud chce) jako mocnář. Nejde jen o zmíněný článek 54, který prezidenta vyvazuje z odpovědnosti. Ústava je velmi skoupá na stanovení povinností prezidentovi. Článek 74, který prezidentovi stanovuje povinnost odvolání ministra, je spíš výjimkou.

Na prezidenta republiky se nevztahuje např. zákon o střetu zájmů. Nevztahují se na něj ani povinnosti, které mají představení ve státní správě podle služebního zákona. Prezident by měl mít jako hlava státu povinnost jednat odpovědně a zdržet se jednání, jímž se snižuje důvěra v nestranné a spravedlivé rozhodování prezidenta republiky.

Hlava státu nebo hlava moci výkonné?

Ústava sice rozlišuje moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní, v případě prezidenta ale dělbu moci nectí. Články týkající se prezidenta jsou řazeny v části týkající se moci výkonné, ale podle právníků nemá prezident ani spolurozhodovat s premiérem o tom, kdo bude jmenován ministrem. Má mít tedy hlava moci výkonné nulové pravomoci?

A má se hlava moci výkonné míchat do oblastí, které se týkají moci zákonodárné nebo moci soudní? Podle mého názoru by měl mít prezident republiky jako hlava státu samostatné postavení v rámci Ústavy, a to vedle (nikoliv nad) základním rozdělením mocí. Dodávám, že samostatné postavení by v rámci Ústavy měla mít i soustava státních zastupitelství.

Ať prezident republiky rozhoduje v méně oblastech, ale tam, kde rozhodnutí činí, ať má také faktickou pravomoc rozhodnout a odpovědnost za to, že rozhodnutí bude správné. A musí existovat účinný mechanismus, který povede k postihu nejen prezidenta, ale i zákonodárců, soudců, ministrů nebo třeba státních zástupců, kteří své povinnosti řádně neplní.