Na sametovou revoluci vzpomínám s hrdostí. Studovali jsme tehdy s mou budoucí ženou na Univerzitě Palackého v Olomouci a přestože nás učitelé odrazovali od stávky s tím, aby to nedopadlo jako v roce 1968, postavili jsme se proti komunistickému režimu. Bylo to období euforie, národ se sjednotil a zpíval Modlitbu pro Martu:
„…ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…“


Narodila se demokracie (nám se o rok později narodil nejstarší syn), ale zatímco o narozené dítě většina rodičů s láskou pečuje, péči o demokracii se většina poctivých občanů moc nevěnovala.

Řada komunistů, kteří přišli o moc politickou, získalo při divoké privatizaci moc ekonomickou, soudci, kteří soudili za socialismu, většinou zůstali ve funkcích a velmi brzo se situace v „naší“ zemi dostala do bodu, který je popisován v biblické knize Izajáš:

„…právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit…“

Více v tomu, jak se v naší zemi budoval „právní stát“ je v blogu:
https://blog.aktualne.cz/blogy/libor-michalek.php?itemid=34203

Nechci Vás o svátečním dni zatěžovat nějakou politologickou analýzou 33 let naší demokracie. Ale dovolím si uvést 3 stručné teze:

1) Komenského vize: „Vláda věcí tvých k Tobě se zase navrátí“ není naplněna. Těžiště rozhodování ve zdravé demokracii má být co nejblíže lidem, na úrovni obcí a měst. Realitou po Lisabonské smlouvě je stav, že většina důležitých rozhodnutí se rodí v Evropské komisi. Demokraticky volený Evropský parlament nemá ani právo předkládat vlastní návrhy předpisů.

2) Ve společnosti stále přetrvává socialistické přesvědčení typu: „Stát se postará.“ Demokracie nemůže dospět, pokud nebudeme mít více „dospělých“ podnikatelů typu Tomáše Bati, který v době krize nabádal, aby lidé nečekali pomoc od státu. Dospělost se vyznačuje mj. tím, že člověk převezme odpovědnost za svůj život a nespoléhá se již na pomoc rodičů nebo někoho třetího.

3) Pokud vláda jedné strany bude nahrazena vládou jednoho názoru, demokracie skončí. V roce 1989 jsme na náměstích volali po konci vlády jedné strany. Komunisté naše přání splnili a rozprchli se do více stran. Dnes jsme svědky opačného trendu- z více stran zaznívá jeden názor: „Naše budoucnost je v hlubší integraci EU, v liberalismu, v globalismu.“ Když ale dopustíme, aby se „mazaly“ hranice národních států, demokracie skončí.

Ochota něco obětovat

„Neptej se, co může udělat Tvá zem pro Tebe. Ptej se, co Ty můžeš udělat pro svou vlast.“ Tento výrok J. F. Kennedyho ilustruje, že svoboda potřebuje spojení s odpovědností, obětavostí.

Jak překonal před 100 lety krizi Tomáš Baťa? Obětoval své zisky, snížil cenu zboží o 50 %, mzdy snížil o 40%. A jak udržel sociální smír? Umožnil zaměstnancům podílet se na zisku, učinil z nich partnery v podnikání, jejich úspory kumuloval v podnikové bance. Nenechal peníze odtékat do zahraničí, financoval výstavbu bytů.

Potřebujeme se vrátit k principům Baťovské ekonomiky. Jestliže by náš stát stále neúměrně zvyšoval výdaje, můžeme se jednoho ne příliš krásného dne probudit do ekonomického otroctví. Sice by možná nějaká nadnárodní instituce přispěchala s nabídkou finanční pomoci, ale daň by byla vysoká. Další omezení naší suverenity.