V případě napadení Polska by již naši vojáci asi nebyli potřeba
Nechci strašit. Chci nabádat k obezřetnosti. Skutečnost, že válka na Ukrajině probíhá konvenčním způsobem, by neměla vést k závěru, že případný útok Ruska na některý členský stát NATO by byl také konvenční.
Několik týdnů před zahájením války na Ukrajině satelity monitorovaly pohyb ozbrojených sil Ruska u hranic Ukrajiny. Moment překvapení spočíval v tom, že tyto síly překročily červenou linii a rozpoutaly krvavý konflikt. Pokud by ale ruské ozbrojené síly začaly podobně operovat u hranic Polska nebo Pobaltí, nebylo by již překročení hranice NATO překvapením. Toho si musí být Putin vědom.
Překvapením resp. katastrofou by bylo, pokud by Rusko „škrtlo“ pomyslnou jadernou zápalkou a rozhodlo se demonstrativně použít zbraň hromadného ničení třeba „jen“ v jedné lokalitě členského státu NATO. Pomohlo by v takové situaci vyslání našich vojáků?
Článek 5 smlouvy NATO mluví v případě napadení členského státu o akci, která bude považována za nutnou. To vůbec neznamená vyslání vojáků. Například adekvátní reakcí na případný jaderný útok asi nebude vyslání pěchoty do zamořeného území.
Prezidentským kandidátům by tedy bylo vhodnější položit dotazy typu: „Jakou podobu mírového plánu byste v rámci NATO prosazoval? Podpořil byste vstup Ukrajiny do NATO, pokud by to významně zvýšilo riziko jaderného konfliktu s Ruskem? Nebo byste se inspiroval spíš J. A. Komenským, který byl názoru, že k míru lze dospět jen tehdy, pokud strany sporu sleví ze svých požadavků resp. práv?
Přeji si, aby v čele státu byla osobnost aktivní v předkládání mírových návrhů, a to nejen na půdě NATO nebo EU, ale i OSN. Nemám na mysli návrhy typu území za mír. Dovedu si ale představit, že by v Luhanské, Doněcké, Záporožské či Chersonské oblasti operovaly mírové jednotky OSN. A také si dovedu představit dohodu, na jejímž základě by se vzdaly práva veta v Radě bezpečnosti OSN nejen státy jako Rusko a Čína, ale také USA, Spojené království a Francie.
S teroristy se nevyjednává, ale jaderné mocnosti nelze zahnat do kouta. Pokud by bylo Rusko ochotné opustit území Ukrajiny např. za předpokladu, že na území V4 nebudou budovány americké základny, bylo by vhodné o tom vést veřejnou debatu. To ale možná předbíhám. Nyní před sebou máme úkol jednodušší. Zvolit prezidenta, který nebude přilévat olej do ohně.
Několik týdnů před zahájením války na Ukrajině satelity monitorovaly pohyb ozbrojených sil Ruska u hranic Ukrajiny. Moment překvapení spočíval v tom, že tyto síly překročily červenou linii a rozpoutaly krvavý konflikt. Pokud by ale ruské ozbrojené síly začaly podobně operovat u hranic Polska nebo Pobaltí, nebylo by již překročení hranice NATO překvapením. Toho si musí být Putin vědom.
Překvapením resp. katastrofou by bylo, pokud by Rusko „škrtlo“ pomyslnou jadernou zápalkou a rozhodlo se demonstrativně použít zbraň hromadného ničení třeba „jen“ v jedné lokalitě členského státu NATO. Pomohlo by v takové situaci vyslání našich vojáků?
Článek 5 smlouvy NATO mluví v případě napadení členského státu o akci, která bude považována za nutnou. To vůbec neznamená vyslání vojáků. Například adekvátní reakcí na případný jaderný útok asi nebude vyslání pěchoty do zamořeného území.
Prezidentským kandidátům by tedy bylo vhodnější položit dotazy typu: „Jakou podobu mírového plánu byste v rámci NATO prosazoval? Podpořil byste vstup Ukrajiny do NATO, pokud by to významně zvýšilo riziko jaderného konfliktu s Ruskem? Nebo byste se inspiroval spíš J. A. Komenským, který byl názoru, že k míru lze dospět jen tehdy, pokud strany sporu sleví ze svých požadavků resp. práv?
Přeji si, aby v čele státu byla osobnost aktivní v předkládání mírových návrhů, a to nejen na půdě NATO nebo EU, ale i OSN. Nemám na mysli návrhy typu území za mír. Dovedu si ale představit, že by v Luhanské, Doněcké, Záporožské či Chersonské oblasti operovaly mírové jednotky OSN. A také si dovedu představit dohodu, na jejímž základě by se vzdaly práva veta v Radě bezpečnosti OSN nejen státy jako Rusko a Čína, ale také USA, Spojené království a Francie.
S teroristy se nevyjednává, ale jaderné mocnosti nelze zahnat do kouta. Pokud by bylo Rusko ochotné opustit území Ukrajiny např. za předpokladu, že na území V4 nebudou budovány americké základny, bylo by vhodné o tom vést veřejnou debatu. To ale možná předbíhám. Nyní před sebou máme úkol jednodušší. Zvolit prezidenta, který nebude přilévat olej do ohně.