Češi a Češky si sami o sobě myslí, že jsou velmi tolerantní k cizincům a už dávno nemají s rasismem nic společného. Negativní reakce a napadání lidí kvůli barvě jejich pleti považujeme za dávnou minulost. Ale je tomu skutečně tak? S čím se setkávají lidé, kteří vypadají “jinak” než většinová společnost? A umíme a chceme respektovat cizince?

Sonda do hlubin duše migrantů
Právě na tyto otázky se zaměřuje výzkum Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, který si klade za cíl zjistit, jaké jsou životní podmínky dlouhodobě usazených migrantů a migrantek v České republice. Mezi ty dlouhodobě usazené považujeme osoby, které zde žijí tři a více let bez ohledu na jejich právní postavení. Hlavní důraz se však klade na cizince s trvalým pobytem nebo ty, kteří již získali české státní občanství. Stranou nestojí ani tzv. druhá či třetí generace. Většina zatím realizovaných výzkumů, které se zaměřují na postavení cizinců, se zabývá spíše nově příchozími nebo azylanty. Cílem výzkumného týmu Poradny pro občanství však bylo zjistit, zda se migranti potýkají s nerovnými příležitostmi i po získání (téměř) shodných zákonných podmínek (např. prostřednictvím trvalého pobytu nebo získáním občanství) srovnatelnými s rodilými Čechy.
Výzkum, který kombinuje kvalitativní a kvantitativní metody, usiluje také o porovnání zkušenosti migrantů a migrantek z různých zemí světa (kromě Slovenska). Cílem je zjistit, jaké faktory ovlivňují příležitosti pro uplatnění a kvalitu života v České republice. Výzkum se zaměřuje na pocity a názory samotných migrantů. Celkově bylo prozatím provedeno 128 hloubkových rozhovorů a sebráno 193 dotazníků.

Česko: země pro život
Česká republika už dávno není přestupní zemí, kam lidé přicházejí, aby zase odešli jinam do “vyspělejšího” světa. Sama ČR se stala místem, které je považováno za klidnou zemi, kde je možné získat slušné vzdělání a realizovat se. Právě šance na uplatnění se je pro řadu migrantů a migrantek velmi přitažlivá. Česká republika, i přes poměrně striktní a přísnou imigrační politiku a politiku pracovních povolení, dokáže poskytnout příležitosti pro uplatnění získaného vzdělání a seberealizaci. Neplatí to samozřejmě bezpodmínečně, člověk musí splnit řadu podmínek, ale začlenit se do české společnosti lze. Pokud se migrant/ migrantka protlučou počáteční ztíženou situací, která souvisí především s nedokonalou znalostí českého jazyka, nedostatečně rozvinutými sociálními sítěmi, horšími legislativními podmínkami a uspějí při nostrifikaci vzdělání ze země původu, česká společnost je připravena je přijmout a chovat se k nim, jako kdyby se tu narodili.

“Kamarádka žije v Holandsku. Má sice vyšší sociální dávky než já plat. Ale nemůže se uplatnit v zaměstnání. Ty možnosti tam nemá.” (migrantka, bývalá Jugoslávie, 60 let)

„Odrazovalo mě být uprchlíkem v západní zemi. Zde jsem mohla od začátku pracovat a měla jsem volnost pohybu. Myslím, si, že ČR by se měla prezentovat jako dobrá praxe, protože tu není prostorová segregace, cizinci se mohou integrovat do společnosti.“ (Srbka, bývalá Jugoslávie, 44 let)

Nic není zadarmo
Naději na uplatnění a pevnější integraci do české společnosti má ten, kdo nejvíce zapadá do české společnosti a příliš se neliší. Šanci na alespoň relativní úspěch mají lidé s vyšším vzděláním, dobrou znalostí češtiny s co nejslabším přízvukem a lidé ze zemí s obdobným sociálním a kulturním zázemím. Země původu hraje velmi podstatnou roli při přijímání českou společností a také ovlivňuje, s jakými předsudky a apriorními postoji se migranti setkají. S největší tolerancí se setkávají příchozí z euroamerických zemí. Čím víc na politický “západ”, tím lépe.

“Když lidé zjistí, že mám přízvuk, ptají se, odkud jsem. Když zjistí, že z Holandska, tak jsou spokojení. Předpokládají, že umím jazyky, že jsem liberální. Mají zájem. Zažívám spíš pozitivní diskriminaci: v rodině, v baru, v podnikání, u cizinecké policie taky. Takové historky jako Ukrajinci nemám. I když systém funguje špatně i pro mě. To, že jsem Holanďan, mě odlišuje. Lidé si myslí, že jsem sympatický.” (migrant z Holandska, 37 let)

Podstatnou roli v integraci do české společnosti hraje etnicita a barva pleti. V České republice se obecně předpokládá, že rasismus vůči lidem s odlišnou barvou pleti je spíše minulostí. Otázky na zkušenosti s rasistickým chováním jsou ve výzkumu jedněmi z těch nejcitlivějších. Respondenti o nich nehovoří rádi a odpovídají na ně až po získání alespoň základního pocitu důvěry k výzkumnici. Smutnou pravdou je, že téměř každý respondent s odlišnou barvou pleti se setkal v Česku s alespoň jednou reakcí, kterou lze přímo hodnotit jako rasistickou. Nejčastěji jde o zkušenosti z veřejných prostor nebo restaurací. Respondenti se však s rasismem setkali i v rámci zaměstnání či studia. Ne vždy se jedná o explicitně urážlivé slovní napadání, není ale ojedinělé, že se lidé s tmavší barvou pleti setkávají i s hanlivými slovními urážkami a napadáním. Dochází i k menším či větším rasisticky motivovaným fyzickým útokům.

“Otci mého přítele vadí, že jsem černoška. Dozvěděla jsem se to později. … Je to pro mě nepochopitelný v dnešní době. Doba otrokářství už je daleko. Furt má kecy, ale když už tam nejsem. Můj přítel je chudák – jsem jeho holka a on je jeho otec. Vím, že je to pro něj těžké. Co si myslí on, je mi jedno. My se spolu ani nebavíme, vadí mi ho i zdravit. … Na výletě v jednom malém městě na mě pokřikovali: `Hele, jde černoška.` Ale už to neřeším, mám je někde. Někdy to ignoruji, ale když je toho moc, tak se ozvu.” (Kubánka narozená v ČR, 21 let)

“Jednou v baru vadilo skupince hostů, že flirtuju s Češkou. Tak když jsme odcházeli, tak si mě podali. Tady mám památku (ukazuje si na jizvu na čele - pozn. aut.) Hodně jsem dostal a skončil jsem v nemocnici.” (Vietnamec od dětství žijící v ČR, 26 let)

Zcela specifickou roli hraje etnicita v případě, že cizinci vypadají jako Romové. To je pak většina reakcí směrem k nim ovlivňována tímto faktem. Jsou jim připisovány negativní stereotypy vztahující se k romské populaci (snaha okrádat druhé, vyvolávat nepořádek, atd.). Několik migrantů a migrantek vyslovilo ve výzkumu dokonce názor, že “obětním beránkem jsou hlavně Romové, a proto na tom nejsou cizinci v ČR tak špatně a negativní pozornost je zaměřena jinam.”

“Lidi se na mě dívají a reagují jinak. Kamarádka mi jednou řekla, že se to mohlo stát, protože vypadám jako Romka. Ptala jsem se, kdo to je a dozvěděla jsem se, že jsou to občané druhé kategorie. … Nastoupila jsem do tramvaje a dva kluci na mě začali křičet:“Cikánka, cikánka!“ Byla jsem naštvaná, chtěla jsem říct, že jsem Indka, ale nemělo to smysl. Taky jsem nechtěla urážet Romy. Lidi kolem nereagovali. Dívali se a já se na to vykašlala. Učila jsem se česky a zrovna jsme se představovali. Jedna holka řekla, že bydlí na Praze 3 a učitelka, že je tam nebezpečno, že tam žijí Romové. A pak řekla, „A ti vypadají jako ty. Pochází taky z Indie.“ Když vypadám jako Romka, tak mě všichni nesnáší. V autobuse mi dveře přiskříply nohu a nikdo mi nepomohl. Lidi mě ignorovali. Když jdu do obchodu, nebo stojím blízko někoho, tak si lidi schovávají tašky a batohy. Cítím se jako zlodějka.” (Indka, 26 let)

Zkoumání mezi migranty a migrantkami poskytuje Čechům a Češkám důležitou zpětnou vazbu a vyrovnání se s vlastními předsudky a stereotypy. Samozřejmě xenofobií a rasismem není zatížena jenom Česká republika, potýkají se s nimi i další země. Na to často upozorňují i samotní respondenti, kteří se zapojili do výzkumu. To by však nemělo být výmluvou pro to, aby byly tolerovány.

Článek vyšel v časopisu Přes organizace Nesehnutí.