Předvolebním bojem hýbají aktuální témata, jako jsou podpora zaměstnanosti nebo sociální systém. Vzhledem k poklesu životní úrovně a rozrůstání sociálních nerovností to ani jinak nejde. Při čtení volebních programů stran, které podle průzkumů mají šanci se dostat do sněmovny, se ale mnohdy neubráníte hlasitému smíchu, kroucení hlavou nebo velkému rozčílení.

I když se části programů, jež se věnují podobě politiky zaměstnanosti a sociálnímu státu, od sebe liší, jde v nich najít spoustu podobností ve vztahu k nezaměstnaným a těm, kteří pobírají sociální dávky. Bohužel. Nezaměstnaní jsou ještě více než jindy předmětem experimentů aktivizačních a motivačních nástrojů. Čím složitější je najít práci, tím větší penalizaci nezaměstnaných strany chystají. Čím víc roste počet lidí pobírajících alespoň nějakou sociální dávku či příspěvek, tím více se zostřuje rétorika proti „nepřizpůsobivým“ a „parazitům“. A to za hlasitého potlesku potencionálních voličů, kteří nechtějí dát „nemakačenkům“ rozhodně nic zadarmo.

Návrat veřejné služby

Nezaměstnaným a člověkem na dávkách je v očích většiny politiků i voličů abstraktní osoba, která se zuby nehty brání pracovat a na příspěvcích od státu si přijde na desetitisíce měsíčně. Jsou to lidé bez dětí, ale i lidé, kteří mají dětí příliš. Místo toho, aby se strany zaměřily na posilování postavení zaměstnanců a nezaměstnaných, usilují o ztížení přístupu k sociální podpoře a sociálním dávkám. Pod palbou kritiky jsou přímo či nepřímo i výše dávek, které se zdají být příliš štědré. Doufejme, že alespoň někdo v těch stranách ví, kolik jednotlivé dávky měsíčně skutečně dělají.

Ústavní soud zrušil veřejnou službu, kterou zavedl bývalý ministr práce Nečasovy vlády Jaromír Drábek. Nezaměstnaným déle než dva měsíce mohl úřad práce nabídnout veřejnou službu až do výše polovičního úvazku bez nároku na mzdu. Pokud osoba takovou „práci“ odmítla, přišla o podporu v nezaměstnanosti, dávky hmotné nouze nebo platbu zdravotního pojištění od státu. Dnes už politické strany vědí, kde jsou mantinely, které nemohou překročit, ale dál pokračují v inovaci veřejné služby. Ta je podle ODS, TOP 09 nebo SPOZ jediným vhodným řešením, jak motivovat lidi k práci.

Zvyšující se nezaměstnanost je podle těchto stran výsledkem osobní volby nepracovat: „Nezaměstnané chceme více motivovat k práci. Nechceme se smířit se situací, kdy po nálezu Ústavního soudu je možné dlouhodobě pobírat dávky v nezaměstnanosti bez vlastní aktivity, nebo dokonce souběžně s prací na černo,“ píše se v programu TOP 09. Člověk se při čtení musí ptát, jestli TOP 09 ví, jak dlouho se vlastně podpora v nezaměstnanosti pobírá. Pět měsíců totiž jako dlouhá doba přijde málokomu.

Pracovníci v domácnosti

Nostalgii po veřejné službě postavené na principu „kdo nepracuje, ať nejí“ cítí i ODS. Lenka Kohoutová, odbornice ODS na sociální politiku, ve svém prohlášení píše, že „veřejná služba v žádném případě není nucená práce. Vnímáme ji především jako způsob, jak udržet dlouhodobě nezaměstnané v kontaktu s pracovním procesem a zabránit pobírání všemožných sociálních dávek těmi, kteří se pracovnímu procesu vyhýbají cíleně.“

Pozadu nezůstává ani SPOZ, která je mnohými považována za levicovou stranu. I ta se hlásí k provázanosti sociálních dávek s ekonomickou aktivitou u těch, u nichž se dá předpokládat zneužívání: „Navrhneme vázat výplatu sociálních dávek na pracovní začlenění příjemců těchto dávek, například formou veřejně prospěšných prací. To se samozřejmě netýká zdravotně postižených.“

Nejsilnější levicové strany ČSSD a KSČM a liberální Strana zelených veřejnou službu nepodporují, a dokonce proti ní veřejně vystupovaly. Ani ČSSD ale není vůči nedůstojnému zacházení s nezaměstnanými imunní. Stínový ministr práce Roman Sklenák přišel s návrhem, že dlouhodobě nezaměstnaní by mohli být zaměstnáváni jako pracovníci v domácnosti. Šlo by o poukázkový obchod, který by probíhal přes specializované agentury. ČSSD si asi neuvědomuje, jak problematické je postavení pracovníků v domácnosti v oblasti pracovních práv. Strana ani nepostřehla negativní dopady agenturního zaměstnávání. Záhadou zůstává, proč ČSSD nepropaguje spíše návrhy na tvorbu pracovních míst prostřednictvím investic do soukromého i veřejného sektoru (zdravotnické a sociální služby). Kreativita je někdy bohužel kontraproduktivní.

Strana zelených a KDU-ČSL chtějí zaměstnanost podpořit kromě investic do šetrných průmyslových technologií (SZ) nebo investic z fondů EU (KDU-ČSL) také prostřednictvím snižování ceny práce pro všechny zaměstnance nebo vybrané skupiny, jako jsou rodiče, lidé v předpenzijním věku či absolventi. ČSSD chce tento nástroj využít pro podporu rodičů navracejících se na trh práce po rodičovské dovolené. Je však otázkou, jak bude daňové zvýhodnění fungovat v praxi, jak moc bude motivační a jestli by nebylo vhodnější spíše podpořit vymahatelnost práv, které zaměstnanci nebo uchazeči o zaměstnání mají v Zákoníku práce, Zákoně o zaměstnanosti a Antidiskriminačním zákoně.

Zhoršení pro všechny

Už v minulých volbách bylo hitem zneužívání sociálních dávek, které je udáváno za pomalu největší důvod současných ekonomických problémů. A navzdory tomu, že z analýz vychází zneužívání dávek jako marginální problém. Politické strany se předhánějí v tom, jak přístup k sociálním dávkám ztížit. Nárok na ně mají mít jen ti, kteří si to zaslouží a kteří jsou odpovědní. Zároveň je život na sociálních dávkách předkládán jako život v luxusu. Jen málokdo si ale všímá, jak směšná je minimální mzda, která je v České republice nižší než hranice chudoby. Problémem nejsou sociální dávky, ale právě nízká minimální mzda, jejíž výše se sociálním dávkám přibližuje. Sociální dávky už nemají kam klesat, minimální mzda růst může. ČSSD i KSČM ve svých programových dokumentech požadují navýšení minimální mzdy z 8 500 Kč měsíčně až na 12 000 (ČSSD) a 14 000 (KSČM). Žádná ze stran zatím ale nepředložila podklady vypovídající o tom, zda se jedná realistický návrh či zda o něm jednali se sociálními partnery.

Snad každá strana má ve svém programu něco o parazitech a o tom, jak zamezit zneužívání dávek, nebo minimálně jednoho kandidáta, který chce tělem i duší bránit slušné občany před „nepřizpůsobivými“ a nezaměstnanými. ČSSD svůj záměr navýšit minimální mzdu vysvětluje tak, že „lidé, kteří poctivě pracují, se musejí ze mzdy uživit a mít vyšší životní úroveň než ti, kteří se práci vyhýbají.“ Ani nejsilnější levicová strana se nevyhýbá zjednodušujícím a u veřejnosti oblíbeným sloganům.

Hodně kreativně si pojem solidarita s potřebnými vykládají strany jako ODS nebo TOP 09, jak už prakticky předvedly ve své koaliční vládě. Solidarita, kterou podporují, je podmínečná a vylučuje všechny, kteří se zdají nedostatečně přizpůsobiví a aktivní. Potřebnost těch zbývajících je podmíněna řadou předpokladů, které musí splnit. ODS prý ztíží „život černým pasažérům parazitujícím na sociálním systému. Ti, kdo se vědomě vyhýbají práci, zůstanou bez dávek“. Vyhýbat se práci znamená podle ODS nebo TOP 09 vlastně to, že člověk zůstane bez práce více než dva měsíce, jak to strany definovaly v koncepci veřejné služby, kterou společně zaváděly.

Stejně jako ODS i SPOZ zachází poněkud dále a nebojí se výrazů jako parazitismus. Zemanovci si pro nás přichystají „legislativní opatření, která zabrání tomu, aby na solidárním sociálním systému parazitovali někteří sobečtí jedinci“. Stručně řečeno, kvůli sobeckým jednotlivcům se změní prostředí pro všechny ty, kteří podporu potřebují.

Zatímco klasičtější strany se v rámci svých sociálních opatření zaměřují i na obecnější témata, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury si vystačí s bojem za slušné občany: „Je pro nás nepřijatelné dál tolerovat systém, kde vzniká vrstva lidí, kteří již nemají zájem pracovat, neznají slova jako povinnost a odpovědnost a terorizují své okolí kriminalitou. Na druhé straně tento systém šikanuje a ponižuje řádné občany, kteří se ocitli v nouzi. Jsme proti pozitivní diskriminaci. Prosadíme zpřísnění podmínek sociální pomoci. Podporu zaslouží pouze ti, kteří vedou řádný život a řádně vychovávají dětí.“

Trestat a vylučovat

Při sledování předvolebních průzkumů a četbě programů politických stran se zdá, že vždycky může být ještě hůř. Česká politická scéna – a nejen ona, protože obdobný trend můžeme sledovat i ve Velké Británii a dalších zemích – je doslova posedlá touhou trestat a vylučovat. Vypadá to, jako kdyby se nepoučili nejen politici a političky, ale i samotní voliči, kteří se chytají na boj proti nepřizpůsobivým a neslušným občanům. O tom, že to k zářným zítřkům nepovede, už toho bylo napsáno hodně. Na jednu nebo dvě skupiny obyvatel se trochu přitlačí a pro ostatní se nic nezlepší. Časem se spíš posunou o trochu níž na společenském žebříčku. Možná některé z nich bude hřát u srdce, že v tom rozhodně nejsou sami.

Změnu k lepšímu může přinést posilování práv zaměstnanců, a nikoli tlak na flexibilizaci pracovního trhu, který je flexibilní až až. Lepší životní úroveň přinese efektivní podpora nezaměstnaným a tvorba pracovních míst nejen v soukromém, ale i veřejném sektoru – pracovních míst, která budou dlouhodobá a která budou podléhat Zákoníku práce.

Článek vyšel v on-line magazínu Alarm.