Náměstek ministra práce Michal Sedláček se na jedné z akcí evropského sociálního a hospodářského výboru, ve kterém spolupracují odbory, zaměstnavatelé a občanská společnost, prohlásil, že by Evropa měla opustit svůj „zastaralý“ sociální a pracovně-právní systém a přiblížit se Asii. Určitě zde existuje spousta věcí, které nás mohou inspirovat, ale pracovní a životní podmínky v řadě asijských zemích to určitě nejsou.

Podle pana Sedláčka je totiž pracovní síla v Evropě zbytečně drahá a lidé požadují nesmyslné sociální jistoty. Jeden z účastníku, expert na situaci ve Vietnamu, se vyjádřil, že tím nejdůležitějším důvodem, proč firmy přemisťují svoje výroby a pracoviště do asijských zemí, je cena práce. Ve Vietnamu se pohybuje cena nekvalifikované práce kolem 200 amerických dolarů a vysokoškoláka kolem 500 dolarů. Pan náměstek však svůj názor nezměnil a dodal, že oba vlastně mluví o tom samém.

Zajímalo by mě, zda by pan náměstek z takového platu vyžil, přeci jenom Česká republika a především pak hlavní město Praha patří mezi hodně drahá místa k životu. I když si uvědomuji, že s takovým platem (bohužel) musí vystačit řada lidí, nepovažuju to za nic inspirativního – spíš naopak.

Ale nejde jen o výši platů. Asijské země jsou známé i sweatshopy – jde o pracoviště, kde jsou otřesné pracovní podmínky bez jakékoli bezpečnosti práce nebo podmínek, na které jsme zvyklí ve většině zaměstnání v Evropě: omezená pracovní doba, sociální a zdravotní pojištění, možnost navštívit doktora atd. atd. Člověk je hlavně levný otrok, pracuje od rána do večera za směšnou mzdu. Oblíbeným nabídkovým bonusem pro firmy z bohatších částí světa je i dětská práce. Snižuje to náklady a děti tolik neremcají. Služby sweatshopů využívají nejen bezejmenní výrobci, ale i značky, za které platíme mnohonásobně vyšší ceny a býváme na ně hrdí. Většinu ceny pak tvoří náklady na marketing a samozřejmě maximalizace zisku výrobců. Neměli bychom však křivdit jen Asii, něco na způsob sweatshopů se nachází i v Itálii, kde existuje řade ševcovských dílen fungujících na těchto principech. Pracují tam jak migranti a migrantky, tak i italští občané s italskými pasy. A našli bychom je určitě i v dalších evropských zemích.

Doufám, že se sen o nižších sociálních jistotách a platech pana náměstka v Evropě nenaplní a nestane se skutečností. A to i přesto, že někteří zaměstnavatelé se bohužel už dnes podmínkami ve sweatshopech inspirují i v České republice – stačí se podívat, jak funguje řadu super a hypermarketů.