Včera bylo poslaneckou sněmovnou konečně přehlasováno prezidentské veto antidiskriminačního zákona. Jeho cílem je ochrana všech lidí před diskriminačními praktikami nejen na trhu práce, ale i v přístupu ke vzdělávání, ke zdravotní péči, při přiznání a poskytování sociálních výhod i při poskytování zboží a služeb, včetně bydlení. Diskriminace na základě věku, pohlaví, sexuální orientace, rodinného nebo zdravotního stavu totiž v české společnosti skutečně existuje. Dokazují to statistiky i osobní výpovědi lidí, kteří se s ní setkali.

Hlavní tezí všech antidikriminačních opatření je, že právo na rovné zacházení patří k základním lidským právům. Nikdo by neměl být vystaven tomu, že je nepřijat do zaměstnání jen kvůli svému věku či pohlaví, že je vyhozen z práce, protože je „moc starý“, nebo že nebude nevpuštěn do restaurace jenom kvůli svému etnickému původu.

S antidiskriminačním zákonem je spojena řada mýtů a předsudků. A neustále mě překvapuje, že ochrana před diskriminací dokáže vzbudit silné emocionální, někdy až hysterické reakce. Jednou z nejčastějších výhrad proti antidiskriminačním opatřením je omezování svobody. Je to ale naopak. Jejich účelem je svobodu a svobodnou volbu zajistit a rozšířit, a to pro všechny. I ty, kteří mají omezené možnosti a jsou znevýhodňováni na základě řady společenských stereotypů a předsudečného uvažování ze strany zaměstnavatelů, poskytovatelů služeb a společnosti obecně.

Dalším častým protiargumentem je, že je narušen princip presumpce neviny prostřednictvím přenosu důkazního břemene. K přenosu důkazního břemene a dokazování neviny však dochází až v okamžiku, kdy soud rozhodne, že předkládaný případ vykazuje znaky diskriminace. Až v tento moment začíná platit pravidlo přenosu důkazního břemene. Tento mechanismus je reakcí na nerovné postavení diskriminované osoby vůči mocensky zvýhodněnému diskriminujícímu. Navíc musí žalující doložit druhý srovnávací případ, který dokáže, že se se žalovaným zacházelo rozdílně a tudíž diskriminačně.

Antidiskriminace bývá navíc velmi často zaměňována za pozitivní diskriminaci. Ponechme stranou, že toto spojení je trochu protimluv, protože diskriminace nemůže být nikdy pozitivní. Ano, součástí antidiskriminačních zákonů jsou tzv. pozitivní akce (v USA známé jako afirmativní), ale jejich cílem rozhodně není někoho zvýhodňovat nebo nadřazovat nad jiné. Jde o odstranění překážek, které znemožňují rovnost příležitostí - prostřednictvím vzdělávacích kurzů, speciálních programů terénní péče, ale i kvót.

Často i v médiích zmiňované automatické zvýhodnění ženy při přijímacím pohovoru jenom na základě pohlaví je také jen dalším mýtem. Nepodložené protěžování určitého pohlaví, etnické či věkové skupiny je Evropským soudem hodnoceno jako nezákonná diskriminace. K přihlédnutí ke složení pracovního kolektivu a výběr osoby s charakteristikami méně zastoupené sociální skupiny přichází na řadu pouze v případě, že se rozhoduje o dvou uchazečích, kteří mají stejné kvalifikační předpoklady.

Také nepředpokládám, že by se někdo rozhodl zažalovat svého zaměstnavatele jen tak z trucu, nebo proto že mu chce uškodit. Diskriminační spory se často táhnou i tři nebo pět let a jejich výsledek je velmi nejistý. Jednotlivé judikatury se velmi liší a často je rozhodující spíš to, kdo soudí, než jaké jsou okolnosti případu. V případě prohry je pak na žalovaném uhradit veškeré soudní poplatky, které mohou dosáhnout i sta tisícových částek. Pokud se někdo bude chtít pomstít, zvolí nejspíš jinou cestu.

O antidiskriminačních opatřeních je potřeba diskutovat a snažit se o to, aby byla co nejefektivnější a co nejméně ohrožovala svobodu a nepřerůstala v zbytečnou kontrolu. Zároveň je však nutné si uvědomit, že právě antidiskriminace zaručuje svobodu a důstojný život všech. Nebo snad ty politické strany, které tak brojí proti, mají ve svých programech speciální sociální podporu a dávky pro ty, kteří jsou odmítnuti zaměstnavatelem jenom na základě svého věku či pohlaví, i přesto že jsou dostatečně kvalifikovaní, a je jim tak znemožněno zajistit své živobytí?