Začneme písničkou, kterou na podporu „volebního bloku“ Hlavu vzhůru složil bývalý „rebel“ ODS Tomáš Úlehla. Kolem písně se strhla poslední dobou docela mela. Mě ale ještě víc než (dle mého naprosto pomýlená) snaha Zdeňka Svěráka autora písně žalovat zaujaly její estetické kvality a řekl bych až jakási stydlivost celkového projevu, což k jejímu účelu burcovat masy k volbám zrovna moc nepasuje. Punc skutečného bizáru dodává celé věci podle mého ovšem teprve skutečnost, že se politickému hnutí prezentujícímu se tímto způsobem dostává soustředěné podpory exprezidenta Klause. Spolu s usilovnou snahou potopit stranu, kterou zakládal, či vyslovit „nahlas a zřetelně“ nápad na vystoupení z EU je tento čin krokem, který u VK sice logicky musel následovat, o kterém si ale mnozí naivové zřejmě mysleli, že jej nikdy neudělá. Tomáši Úlehlovi, Janě Bobošíkové jakož i Václavu Klausovi patří za jejich statečné a otevřené vystoupení velký dík. Škoda jen, že VK za hnutí zatím sám nekandiduje, šance by jistě měl veliké, vždyť jak se i v písni zpívá: „když někomu věříme, no tak ho i zvolíme“. Tak možná někdy příště, Václave! A nezapomeňte: hlavu vzhůru!

Další politické hnutí, ANO Andreje Babiše, na to jde pro změnu trochu od lesa. Estetická deformace, nepočítáme-li lídrovu na normalizační časy upomínající „českoslovenštinu“, je minimální a lidé, kteří se kolem hnutí vyskytují, působí celkem solidně a mají i leccos za sebou. Dobrou vůli zúčastněných nechci zpochybňovat, ale o to je to horší. Negativa leží nasnadě, pojmenoval je myslím velmi dobře na tomto blogu Jiří Boudal. V rukou Andreje Babiše by se jeho vstupem do vrcholné politiky koncentrovala obrovská moc, která zde dosud neměla obdoby. Spojení velkopodnikatele, jednoho z největších a nejbohatších v zemi – a navíc nemálo závislého na byznysu se státem – mediálního magnáta a profesionálního politika ze své definice nemůže vést k ničemu dobrému, protože zájmy podnikatelské sféry, státu a kritické žurnalistiky se neslučují, byť v ideálním případě navzájem vyvažují. Jak to asi může fungovat, ukazuje třeba příklad Itálie, které její bývalý premiér zcela přerostl přes hlavu. Za nejbizarnější považuji v programu ANO zejména stěžejní ideu „řídit stát jako firmu“. Teď už jde jen o to, jakou a čí, ale obávám se, že i tady bude mít hnutí ANO po ruce nějaké zajímavé řešení.

A konečně do třetice zde nemůže chybět pan prezident a jeho Zemanovci. Námětů se nabízí celá řada. Zejména bych vyzvedl prezidentovo deklarované nadstranictví, které se projevuje jednak tím, že jeho hradní kancléř kandiduje za stranu, jejímž je prezident čestným předsedou, jednak tím, že prezident tuto stranu propaguje na billboardech a za státní peníze při objíždění regionů, a přitom tvrdí, že to nedělá, a konečně tím, jak se z jím najmenované vlády odborníků rázem stali neodborníci a straničtí kandidáti (hezky o tom napsal také zde na blogu Jiří Pehe). O tom všem se už vícekrát mluvilo, a souhrnem i v našich končinách opravdu nebývalé drzosti a demagogie je to vlastně až roztomilé. Za opravdu bizarní moment v prezidentově bezedném šuplíku považuji však nedávné handrkování o stránky SPOZu, které kdysi milovaný a nyní zatracovaný mecenáš a spiritus movens partaje Miroslav Šlouf straně týden před volbami kvůli deklarovaným obavám o mravní rozvoj mládeže (!) vypnul. Vesměs jistě již známé, ale pro svou přesvědčivost k opakovanému přehrávání vybízející video ukazuje, že starost o mladé lidi, mír a sociální pokrok na celém světě měl Miroslav Šlouf už od nepaměti. I zde tedy nezbývá popřát všem znesvářeným účastníkům sporu, aby zapomněli na rozbroje, usmířili se, a pokusili ještě nějaký ten výsledek ve volbách udělat. Republika to nutně potřebuje.

PS: Tento blog jsem začal psát minulý týden, ale pak jsem psaní bohužel musel přerušit. Velmi trefně a bez ironie pojmenoval předvolební situaci Karel Janeček; jeho text je sice teď na blogu nejčtenější a další propagaci nepotřebuje, pokud jej však snad zatím někdo přehlédl, pak ho vřele doporučuji širší pozornosti.