Tak nevím, je to tou přítomností Vánoc, nebo jsme už úplně zblbli a jsme jako ten performer, co se demonstrativně přibil za genitálie na Rudém náměstí?

Když teď nedávno zemřela Natalia Gorbaněvská, skončilo to pro český stát suma sumárum ostudou. Člověka, který spolu s dalšími sedmi podobně smýšlejícími kolegy demonstroval v srdci okupačního impéria za „naši i vaši svobodu“ – za což vzápětí vlastní svobodou a mnohaletým pronásledováním zaplatil –, nedokázala Česká republika na oficiální úrovni ani vyznamenat, ani pořádně uctít (solitérním akcím jednotlivých institucí budiž vzdána čest). A ještě jsme museli poslouchat hloupé řeči ministra zahraničí, že si paní Gorbaněvská nepotrpěla na „okázalá gesta“, takže je vlastně všechno v pořádku a fajn.

Zájem Natalie Gorbaněvské a taky dalších z „osmi statečných“ o tehdejší okupované Československo pro mě ostře kontrastuje s nezájmem, kterého se dnes u nás dostává dění na Ukrajině. Nestihnu samozřejmě přečíst a pobrat všechno, ale celkový dojem je stejně mdlý, jako v případě smrti paní Gorbaněvské: na oficiální úrovni proběhlo jedno setkání ministra Kohouta s opozicí (nezaznamenal jsem žádné výrazné prohlášení), a hlouběji se o dění zajímá jen „starý pardál“ Schwarzenberg, který k tématu napsal hned zčerstva blog a v roli šéfa zahraničního výboru parlamentu vyjádřil o víkendu kyjevským demonstrantům podporu. Od vystresovaného premiéra Rusnoka, který to má za pár a jenom doufá, aby „zase“ někdo někde neumřel a nebyl tu další „průser“, který je potřeba bezodkladně vyřešit, se evidentně zázraky v této věci čekat nedají (údajně „proevropský“ prezident toho taky k tomuto tématu zrovna dvakrát moc neřekl).

Na mediální scéně téma rovněž nijak zvlášť nerezonuje: Česká televize zprávy z Ukrajiny v Událostech většinou zasouvá spíše dozadu (nedělám si velké iluze o kvalitě německé ARD, ale zrovna v tomhle punktu je to do očí bijící rozdíl: zprávy z Ukrajiny v poslední době veřejnoprávní zpravodajskou relaci „Tagesschau“ na jedničce často zahajovaly). Dokonce i v Respektu – tedy v časopisu, u kterého bych nějaké zásadní stanovisko očekával (už vidím ty reakce…) – vyšel sice minulý týden výborný a bez dodatkové platby dostupný komentář Martina M. Šimečky a v tištěné verzi taky dobrá reportáž Tomáše Brolíka, ale celkový pohled časopisu, jak ukazuje rubrika „přestřelka v newsroomu“, je spíše intelektuálsky blazeovaný: panuje obecný konsenzus, že už nežijeme za doby studené války a že dilema „Moskva nebo Brusel“ je pouze (Moskvou) uměle vytvořeným konstruktem (tento obecný konsenzus, tak se mi to aspoň jevilo, boří opět pouze zmíněný Martin Šimečka).

Tak nevím, je to tou přítomností Vánoc, nebo jsme už úplně zblbli a jsme jako ten performer, co se demonstrativně přibil za genitálie na Rudém náměstí? Je nám jedno, co se na Ukrajině stane? Nechápeme, že se na Ukrajině hraje úplně stejně jako před lety „za naši i vaši svobodu“? A že dilema „Moskva nebo Brusel“ není – bohužel – žádný umělý konstrukt, ale tvrdá realita, což zrovna včera názorně demonstroval ruský prezident Putin tím, že za těsnější připoutání země k Moskvě nabídl Ukrajině zlevnění plynu a velkorysou finanční půjčku? A nechápeme, že při vší kritizovatelnosti a otravnosti Bruselu je to v tomto našem geopolitickém prostoru v tuto chvíli jen a pouze Brusel, který je skutečnou protiváhou nedemokratického Ruska, z něhož dnes a denně utíkají mimo jiné i do Prahy spousty lidí, kteří v něm nechtějí žít? A je tahle celková společenská otupělost dobrou zprávou do budoucnosti, ve které se na nás zřejmě bude z vlády, Hradu a parlamentu valit jeden populistický nesmysl za druhým?

O co se na Ukrajině právě teď skutečně hraje, pro mě dobře vyjadřují následující dva citáty: „Za normální život“, odpovídá na otázku, za co demonstruje, Elena z citované reportáže v Respektu; "Skláníme se před vaší odvahou, že nejen snášíte hlad a chlad, ale že vydržíte také represe proti vám," řekl demonstrantům na centrálním kyjevském náměstí Karel Schwarzenberg. Milí Ukrajinci, připojuji se a držím vám, alespoň tahle na dálku, palce.