Jaké jsou vlastně karikatury v Charlie Hebdo? Kdo jsou ti Nedotknutelní, kteří proti nim protestují?

Jasně, že o to vlastně nejde. Tedy, nejde o to, jestli jsou karikatury v Charlie Hebdo vtipné nebo ne, to, co se v Paříži stalo, je prachobyčejná vražda a každý kdo ji schvaluje nebo nějak omlouvá, se de facto hlásí ke spoluvině a není o nic lepší, než vrazi sami. Ale stejně je tu jedno „ale“. A sice to, které se pokusil zformulovat Tomáš Halík – odsoudit vrahy je nutné, ale možná není nutné oslavovat karikaturisty z Charlie Hebdo jako hrdiny, protože jejich karikatury urážejí posvátné symboly jak islámu, tak židovství i křesťanství a porušují tak vedle svobody projevu jinou základní hodnotu naší kultury, kterou je úcta k druhému (a k jeho víře, dalo by se dodat). Vlastně jsem měl při prvním zhlédnutí karikatur na Lidovkách.cz podobný pocit; ne proto, že bych si myslel, že když „nebudeme dráždit muslimy“, tak nám dají pokoj, ale spíš proto, že mi připadá hloupé někoho dráždit jen tak z principu, jenom proto, že se to smí, a bez ohledu na to, jestli ho to zraňuje nebo ne. Anebo jinak: daleko lépe by se mi s Charliem sympatizovalo, kdybych měl pocit, že to co kreslí, není jenom pustá provokace, bruslení na hraně tolerovaného, ale má i nějaký přesah. (Pro pořádek znova dodávám, že někoho střílet za namalované obrázky je zločin, který nelze nikdy a ničím omluvit.)

K tomu, že by ty karikatury vlastně vtipné být mohly, mě přivedla až titulka včerejšího čísla. Čekal jsem všechno možné, ale takhle jemný, neagresivní a rafinovaný humor opravdu ne: sám Mohamed drží známou cedulku „Je suis Charlie“, pláče a omlouvá se redaktorům za své souvěrce slovy „Vše odpuštěno“. Nevím, jestli se dala vymyslet o moc lepší reakce na to, že ten pravý Bůh (a věřme i jeho Prorok) je slitovný, to jenom my lidé děláme chyby a vykládáme si Jeho slova po svém a pomýleně – urážku široko daleko nevidět. Pátral jsem dál. Z podobného soudku, jenom o stupeň drsnější, je taktéž obrázek Mohameda (zřejmě už trochu staršího data, protože výtisk stojí jen dvě eura), který nad svými souvěrci hořekuje slovy „Je těžké být milován blbci“; to, co zřejmě různé adresáty Mohamedova výroku o blbcích neskutečně dráždí, je opět to, že sám Nejvyšší může nad jejich činy, které se domnívají dělat v Jeho jménu, vyjadřovat zoufalství, protože se vůbec neslučují s tím, co si onen Nejvyšší představoval (a jen tak pro představu na jaký typ lidí jsou tyto karikatury asi cíleny je možno ocitovat „radikálního londýnského islámského duchovního“ Anjema Choudaryho, jenž prý včerejší titulku časopisu označil za válečný čin, který se trestá smrtí). A není snad právě tato nejistota, toto tázání, jednám-li právě poháněn ďáblem, či blížím-li se svými činy Bohu, tou pravou podstatou každé víry, každého upřímného hledání? A Mohamed do třetice, tentokrát podřezáván jakýmsi zahaleným mužem na poušti: chabě se Prorok poukouší bránit vykonávanému násilí slovy „Já jsem Prorok, pitomče!“, rozjetá mašina fanatismu se jen tak zastavit nenechá a zakuklený muž suverénně odpoví: „Drž hubu, nevěřící.“ Opět, aspoň podle mého, trefa do černého, a opět výsměch různým hrdlořezům, kteří se hájí tím, že konají ve jménu vyšší spravedlnosti.

Za nejlepší karikaturu, kterou jsem z tohoto omezeného materiálu viděl, považuju ale titulní stránku s variací na film Nedotknutelní. Tady v Německu se film promítal pod názvem Celkem nejlepší přátelé (Ziemlich beste Freunde), takže mi nějaku dobu trvalo, než mi u původního názvu došlo, že se tu jedná o narážku na opovrhovanou indickou kastu nedotknutelných, tedy lidí, kteří pro majoritní společnost neexistují: ve filmu jsou těmi „nedotknutelnými“ bohatý vozíčkář a tmavý obyvatel pařížského ghetta, který se o něj stará, a z nichž se, možná také pro jejich obapolný statut společenských vyděděnců, nakonec stanou dobří přátelé. Na zmíněné karikatuře s titulem „Nedotknutelní 2“ sedí na vozíčku opětovně Mohamed, kterého veze židovský rabín, a oba svorně volají ke čtenáři: „Nesmíte se vysmívat.“ Tady už zatíná časopis i do současného evropského mainstreamového myšlení, které se někdy s až fanatickou důsledností snaží vymýtit jakýkoli domnělý projev politické nekorektnosti, příčemž převrací původní pozici těch skutečných nedotknutelných, těch původně na okraji, do výhodné pozice těch, kteří si z nejrůznějších důvodů uzurpují právo být před jakoukoli kritikou i jakýmkoli zesměšněním hájeni. V neposlední řadě se tu taky ukazuje, že proti dobře cílenému vtipu se pozoruhodně dovedou spojit fanatici ze všech možných stran náboženského i politického spektra, protože jim jde právě jen o jedno: o myšlenkovou dominaci, kterou nenaruší žádné mezitóny a žádná subverze (dobrý článek k pomýleně chápané politické korektnosti, kde jsou rozebrány další karikatury, napsal na Echu24 Martin Weiss).

Asi už je na čase skončit. Tomáši Halíkovi, ale také dvěma textům o Charliem přeloženým na českých serverech z francouzštiny jsem vděčný, že mě přiměly ještě jednou se na ty karikatury podívat (zde a zde). Francouzsky bohužel moc neumím a taky možná proto jsem při prvním prohlédnutí nebyl schopný ty obrázky docenit. Ze všeho co jsem měl možnost dosud vidět a přečíst mi jasně vychází, že Charie Hebdo je, a v každém případě chce být časopis, kterému jde o něco víc, než znesvětit za každou cenu to, co je druhým svaté. Takže, přátelé, pokud o to budete stát: Moi, je suis Charlie, aussi. A držte se.