„Česká republika i já osobně podporujeme ochranu lidských práv a základních demokratických hodnot. Na co jsem chtěl upozornit je, abychom se neupínali na falešné symboly. Zhanobit pravoslavný chrám nepovažuji za symbol boje za svobodu a lidská práva. Považuji to naopak za výraz nekulturnosti a hulvátství, který uráží náboženské cítění mnoha občanů Ruska. V tomto spatřovat symbol boje za lidská práva já prostě odmítám. Na druhé straně velmi otevřeně říkám, že z našeho pohledu trest za tento krok byl nepřiměřený a zbytečně tvrdý,“ řekl podle vládního webu premiér Petr Nečas minulý týden v Moskvě novinářům k „případu“ Pussy Riot.

Tato verze vyjádření byla dle stejného zdroje umístěna na vládní stránky proto, aby uvedla na pravou míru údajné nepřesnosti, které se v souvislosti s premiérovými výroky objevily tzv. v médiích. Upřímně nevím, v čem je toto vyjádření lepší než jakékoli jeho dezinterpretace. Premiér se otevřeně staví na stranu represivního ruského režimu, ve kterém kritičtí novináři mizí beze stop a ve kterém jsou tři ze dvou holek, které poukážou na to, že v Rusku pravoslavná církev tomuto režimu přisluhuje, odsouzeny ke dvěma letům natvrdo a ta třetí dostane po odvolání podmínku. Zarazilo mě, že na to zatím nikdo neupozornil, ale je to úplně přesně stejná argumentace, která se používala proti zakázaným hudebním skupinám v 70. a 80. letech u nás: z politicko-společenského postoje se udělalo výtržnictví a záměrně provokativní sebestylizace byla vydávána za projev nekulturnosti a primitivismu, který jde proti dělné socialistické morálce i jiným pozitivním hodnotám společnosti.

Na ukázku snad postačí jen malý kousek z jednoho z nejznámějších normalizačních textů, který se tomuto tématu věnoval, slavné „Nové vlny se starým obsahem“, vydané r. 1983 partajním časopisem Tribuna: „[N]emůžeme zůstat lhostejní k tomu, že některé hudební skupiny tzv. punk rock, či "novou" vlnu rocku šíří. O jakou "kulturu" a "umění" jde, říkají již jejich názvy (např. Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib apod.). Je podivuhodné, že již při jejich vzniku tyto "genialitou" přímo sršící názvy nevadily zřizovatelům těchto skupin (organizacím a kulturním zařízením NV, ROH a SSM), že nevadily těm, kteří je zvou k veřejným vystoupením a umožňují jim, aby své stupidní a hrubé (jiný termín lze těžko použít), lidské city urážející hudební a textové výtvory předváděly před tisíci mladých lidí.“ (zvýrazněno mnou, celý text článku zde)

Nechci, aby tenhle text vyzněl jako rýpání do premiéra, který měl možná k tomuto výroku nějaké úplně jiné důvody, jak spekuluje Bohumil Doležal, anebo kterému – jak si dovoluji zaspekulovat já – jako věřícímu člověku prostě tento typ chování lidsky vadí. Čert to vem. Horší je, jaké má tenhle výrok praktické důsledky. Vzkaz, který Česko (možná nechtěně) poslalo do Moskvy, je jednoznačně čitelný: lidská práva a hodnoty jako je svoboda slova nás nezajímají, pokud by jakkoli ohrožovaly naše obchodní zájmy. Premiérův dodatek je totiž v systému, v němž jej pronesl, bohužel irelevantní, protože realitou současného Ruska je právě to, že onen trest takhle tvrdý je, a dokud se nezmění vládní garnitura, tak taky bude. Jakékoli tolerování takovéhoto přístupu ke svobodě a jakékoli nadbíhání tomuto typu režimu – tzv. otevírání „dveří do Evropy“, o něž v Moskvě mělo údajně také jít –, může bohužel vést až nepříjemně rychle k tomu, že se podobné pozapomenuté standardy vrátí opět i k nám. A v tu chvíli nás, ačkoli si to zřejmě mnozí nemyslí, žádný úspěšný export na Východ nespasí.