Nerealistická německá politika vůči uprchlíkům dostala zavřením schengenské hranice facku. Snad je to šance k tomu, aby se Evropa domluvila na společném postupu.

Tam, kde začíná české a podle mě dosud nepřekonané trauma z vyhnání sudetských Němců – jež, při všem vědomí nejednoznačnosti tohoto výroku, pro nás znamenalo a dosud znamená bolestné vědomí ze ztroskotání koncepce vícenárodnostního státu –, začíná pro (západní) Němce příběh jejich hrdosti a úspěchu, mýtus toho, jak z válečných trosek povstalo úspěšné, hospodářsky silné a přitom neagresivní nové Německo.

S uprchlíky má toto Německo spíše pozitivní zkušenost a tvoří součást onoho úspěchu: nejdřív absorbovalo vlnu sudetských vyhnanců, poté vlnu prvních gastarbeiterů a vlnu utečenců z Východu a nakonec, po roce 1989, de facto celou někdejší NDR a k tomu velkou vlnu německých Rusů a Židů, jakož i část válečných uprchlíků z bývalé Jugoslávie. Ani německé trauma ze spáchaných válečných zločinů ovšem tak docela nezmizelo, ba zdá se, jako by, vytěsněno do podvědomí, do značné míry bylo motorem výše zmíněného narativu úspěchu – navzdory v Česku tradovanému příběhu o německé generaci roku 1968, která se ptala svých rodičů na válku, se v jen málokteré rodině s navrátivšími z války skutečně mluvilo, většina navrátilců si vzala svá traumata do hrobu a v dětech i v jejich dětech tak zůstavila nejasně konturovaný (a proto nebezpečný a lehce manipulovatelný) pocit neuchopitelné „Viny“, kterou je potřeba odčinit. V momentální německé otevřenosti k uprchlíkům se tak podle mě ona nejasná „Vina“ mísí se zdravým sebevědomím a s pragmatickými potřebami doplnit pracovní síly ve stárnoucí populaci (tato zpráva německého ministerstva práce z roku 2013 spekuluje o nedostatku 4 milionů pracovních sil v roce 2030; česky k tématu zde).

Zejména poslední aspekt je ovšem velmi nebezpečný, protože převrací naruby pojmy, se kterými se pak ve veřejné diskuzi operuje, a umožňuje řešení vlastních demografických problémů navenek prodávat jako humanitární a solidární gesto, jehož nejsou ostatní „sobecké“ státy schopny (tj. jde v tuto chvíli o běžnou a dosti cynickou politickou manipulaci). K ještě většímu zmatení pojmů dochází ve chvíli, kdy se krom výše zmíněné politické vyčůranosti popřává sluchu levicovému extremismu, který je v Německu vzhledem k historickým zkušenostem mnohem vlivnější a obecně tolerovanější než ten pravicový a který se, schován za proklamacemi o solidaritě a pseudohumanistickými hesly typu „Kein Mensch ist illegal“ (aneb „nelegální jednání nelegálních migrantů není nelegální, protože každý člověk by se měl sám moci rozhodnout, kde chce nejraději žít“), pokouší prosadit změnu dosavadního společenského konsenzu. Uprchlíků samotných je přitom leckdy využíváno jen jako beranidla pro násilnou proměnu společnosti směrem k vytoužené sociální utopii, jež by se zřejmě měla spontánně zrodit z chaosu po pádu dnešního „prohnilého“ řádu.

V oné vysněné utopii už ovšem dávno nejde jen o nastolení společnost beztřídní – viz jiné heslo, které jsem tady viděl vyvěšené na domě „Kapitalismus vesenken, nicht die Menschen“ (potopme kapitalismus, ne lidi) – ale taky o „univerzální“ celosvětovou společnost beznárodní („No for a nation“) a bezpohlavní („Fuck gender, be yourself“), neboť i tyto vyjmenované prvky jsou extrémní levicí chápány jako něco, co člověka zotročuje a proti čemu je potřeba namířit revoluční hněv. Stejně jako ve výše uvedeném problému s demografií nejde samozřejmě o to, že by nemělo být možné o takových konceptech diskutovat – i když já je nesdílím – ale o to, že na sebe menšinový a velmi radikální názor bere obecně přijatelnou podobu „solidarity s trpícími“, a tímto citovým vydíráním se mu v okamžiku krize daří nedemokratickou cestou dosahovat mocenských pozic, kterých by za normálních okolností a při možnosti normální oponentury těžko dosáhl. Z podobného radikálně levicově ideového kadlubu je taky většina nevládních organizací, které uprchlíkům nejenom pomáhají, ale zároveň přímo vybízejí a právně podporují v tom, aby našli co nejvíc legálních skulin, které je dostanou dovnitř. Aneb jak trefně shrnul deník Frankfurter Allgemeine Zeitung: Německo si myslí, že diskutuje o uprchlících, ale přitom bojuje samo se sebou.

Co se tím dá dělat? Podle mě se česká vláda chová zodpovědně, když všechny ty, kdo u nás či jinde nepožádali o azyl, považuje za nelegální migranty, zadrží je a z Česka vyhošťuje. Zároveň je ale jasné, že jde o velkou krizi, v níž zejména uprchlíky z válečných oblastí není často vyhošťovat kam, a v níž se musí zvážit smysluplnost dosavadních postupů a do budoucna najít nějaké společné evropské řešení. Při hledání takového řešení ale nemůže Německo, které nota bene bylo dlouhá léta schováno za pohodlí Dublinu – ze své vnitrozemské pozice mohlo být dost těžko první zemí, v níž někdo o azyl žádá – s prominutím buzerovat všechny ostatní a vnucovat jim svůj pohled na to, co je „solidární“ a co už ne. Lze souhlasit s Angelou Merkelovou, že právo na azyl nezná žádnou hranici (myšleno strop těch, které můžeme přijmout), je ale taky zároveň nutné se na celoevropské úrovni dohodnout, kdo vlastně má mít na azyl nárok a za jakých podmínek. Je jasně vidět, že státy východní Evropy – ale nejen ony; tady je úkol pro českou diplomacii, získat si spojence i mimo okruh visegrádské čtyřky – se na celou záležitost dívají konzervativněji a berou to tak, že udělení azylu je mimořádný prostředek, kterým umožňujeme důstojné pokračování života zejména těm, kdo jsou ve své vlasti politicky pronásledováni, zatímco část západní Evropy bere azyl jako širší prostředek nápravy světa. Nic proti tomu, pro mě za mě přijměme třeba dvacet milionů uprchlíků, ale jedině, když se to nebude dít tímto pokoutným a demagogickým způsobem a když na tom všichni v EU opravdu dohodneme.

Osobně si ale myslím, že se dosavadním sebemrskačským stylem, kdy se Evropa místo toho, aby čerpala svou sílu z toho, že se o pomoc vůbec snaží, neustále obviňuje z toho, že nedělá dost, problémy vyřešit nedají. Jen za uplynulý víkend mělo přijít do Německa 40 tisíc běženců, podle dostupných zpráv čeká Německo letos nějakých 800 tisíc přišedších (ale čísla se již několikrát zkorigovala směrem nahoru), což může být bratru v celé Evropě – teď jen tipuji – nejmíň milion a půl lidí za jednu sezonu (k těm, kteří zůstanou, je ovšem potřeba připočíst řadu dalších, kteří přibudou v rámci slučování rodin). Kolika takovým vlnám můžeme nabídnou bezpečí a naději, za kterou utíkají? To, co teď podle mě potřebuje Evropa i uprchlíci nejvíc, je právní jistota toho, kdo azyl vůbec dostat může a kdo ne, a stejně tak se musí maximálně zkrátit doba i transparentnost azylového řízení; a pouze a jedině v takovém případě mají smysl i kvóty (dobře to myslím pojmenoval Eduard Outrata na Lidovkách, zajímavé poznámky dále i Miroslav Radiměřský).

Jedině co nejjasnějšími a transparentními kritérii pro udělení azylu, na nichž bude panovat celoevropská shoda, můžeme také zamezit nehorázně kvetoucímu a různými mafiemi organizovanému pašeráctví lidí (bude-li vědět, že je jeho žádost bez šance, těžko se bude vydávat na dlouhou a nebezpečnou cestu do Evropy například ten, kdo už je v relativním bezpečí uprchlického tábora v Turecku), uklidnit domácí situaci a naměřit svou energii konečně tam, kde je jí nejvíc zapotřebí – k maximální možné podpoře zemí a lidí pomáhajících v krizových ohniscích a k utišení konfliktů na místech, kde vznikly.

PS: Tenhle text jsem psal minulý týden a o víkendu; to že včera Německo zavřelo hranice, ukazuje, jak moc se Berlín ve své politice potácí ode zdi ke zdi (deník Süddeutsche Zeitung ve výborném komentáři píše o největším dosavadním ztroskotání kancléřky Merkelové a o tom, že problém je větší, než aby se dal zvládnout takovými solitérními hurá akcemi). Tak snad tahle facka přispěje k tomu, že se teď spolu začneme bavit věcně a bez vzájemného osočování.