Ve stínu olympiády v Soči probíhá už několik týdnů zákopová válka o ústecké Činoherní studio (pro hrubou orientaci doporučuji reportáž v pořadu 168 hodin, pro podrobnější bohužel online nedostupný článek Jany Machalické v Lidových novinách ze 4. 2.; další výběr z tisku lze nalézt zde). Tento právě probíhající boj se týká nejen jedné významné české divadelní scény, ale ukazuje jak na obecnější problémy ve financování kultury, tak taky na to, jak dnes vnímáme kulturní instituce a jejich funkci ve společnosti.

„Činoherák“, jediný stálý činoherní soubor v Ústí nad Labem a divadlo s dlouholetou, svůj region přesahující tradicí, v současné chvíli nehraje. Pokouší se tak upozornit na nestandardní změnu ve svém financování, která by, pokud by nastal ten nejhorší ze všech možných scénářů, mohla vést i k zániku souboru. Pro shrnutí: na podzim byla – bez toho, aby bylo informováno vedení divadla – obměněna jeho správní rada, v lednu – tj. uprostřed divadelní sezony a opět bez předchozího upozornění – bylo divadlo informováno o tom, že nadále nebude ze strany magistrátu podporováno přímou dotací, jež tvoří cca 60% jeho rozpočtu, že se však může přihlásit do otevřeného grantového řízení, jehož uzávěrka byla v pátek 20. února. Divadlo tak bylo postaveno do situace, kdy nemělo adekvátní čas na zpracování grantové žádosti a zároveň by – pokud by dále hrálo a hradilo všechny svoje závazky vůči hercům a ostatním spolupracovníkům – hospodařilo s dluhem, což by mohlo ve výsledku vést k tomu, že by mu grant nebyl udělen. Rozhodnutí nehrát, upozornit na problém a pokusit se jej v dialogu s radnicí vyřešit, je tedy z mého pohledu správným, a snad i jediným možným postupem, který mohlo divadlo za daných okolností zvolit.

Na celou záležitost se lze dívat zhruba dvěma způsoby. Pohled podezřívavý by mohl vidět za jednáním magistrátu promyšlenou snahu o likvidaci alternativní kulturní instituce a v magistrátních úřednících zkorumpované ignoranty, kteří usilují o to, aby divadlo vystrnadili z lukrativní nemovitosti, jež bude využita k jiným účelům (dle článku v Lidovkách se spekuluje o bowlingovém centru). Pohled druhý, realističtější, by mohl v celé záležitosti vidět spíš mimoběžné představy města a souboru o budoucnosti divadelní kultury na Ústecku: v tomto scénáři magistrát zřejmě – doufejme – nechce divadlo zcela zrušit, ale chce divadlo „jiné“, masovější, divadlo, které přestane fungovat jako samostatná jednotka a integruje se do souboru Severočeského divadla opery a baletu, v němž zatím činohra chybí. Této interpretaci nahrávají jak přímá vyjádření magistrátu, tak také skutečnosti, že vypsaný grant „Činoheráku“ na pokrytí ročního velmi skromně nastaveného provozu nestačí, a divadlo by, pokud by chtělo přežít, muselo tak jako tak nějakým způsobem obsluhovat obě scény najednou. Také z tohoto důvodu se divadlo – opět podle mého názoru naprosto správně – rozhodlo do vypsaného grantového řízení nepřihlásit a trvat na tom, aby současná sezona proběhla podle dříve domluvených pravidel.

Otázka, jaké divadlo chce do budoucna město Ústí podporovat, zda velké, kamenné, či menší, alternativní, či jak v ideálním případě skloubit podporu obojího, je samozřejmě zcela legitimní. Stejně tak je ale potřeba říct, že to, co se v zrovna teď v Ústí odehrává, nemá s kritickou diskuzí o směřování městské kultury nic společného a způsob, kterým dosud magistrát postupoval, vzbuzuje pochybnosti a oprávněně nutí k protiakci. Anebo se to dá říci také zcela bez obalu: snad původně v jádru – jak psáno, nebuďme podezřívaví! – chvályhodná snaha městských úředníků zpřístupnit činohru v Ústí více lidem a zároveň efektivně podpořit stávající renomovanou scénu, skončila pravým opakem: tak, že nic nového v Ústí nevzniklo a možná ani nevznikne, zatímco tomu starému hrozí likvidace.

Návrhy divadla jsou přitom více než rozumné: „Činoherák“ se nebrání jakékoli diskuzi, pouze všemi prostředky apleluje na to, aby se grant, kterým město divadelní kulturu nadále bude podporovat, vyhlásil s dostatečným předstihem, s jasným zadáním a – což je nejdůležitější – s jasnými pravidly pro ty, kdo jej získají. Mezi ně patří zejména pevně dané víceleté financování, umožňující jak zodpovědnou realizaci uměleckého programu, tak také záruku toho, že po danou dobu, za niž si soubor zodpovídá svými výsledky, bude divadlo chráněno před politickým vměšováním do své činnosti (odstrašujícím případem v tomto směru budiž v létě minulého roku městskými politiky provedený vyhazov uměleckého šéfa šumperského divadla Ondřeje Elbela). Divadlo se zároveň nebojí své umělecké výstupy i užitečnost své existence obhajovat a vystavit kritice: o kompletním svém postupu debatuje s veřejností i otevřeně informuje na svém webu; v květnu pak bude na téma fenoménu „Činoherák“ na ústecké univerzitě pořádána interdisciplinární konference, jejíž součástí má být nejenom hodnocení mnohaleté tvorby souboru, ale i sekce, která se bude zamýšlet nad funkčními modely financování kulturních institucí. „Činoherák“ správně vidí svůj případ jako precedens: to, jak se situace divadla nakonec vyřeší, může předurčit pravidla pro budoucí fungování městské kultury obecně. Už jenom proto je důležité, aby ve svém boji nezůstal osamocen.