Premiér Topolánek se vyjádřil v rozhovoru pro týdeník EURO, že je mu to líto, ale že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika je jen chiméra. Uzavírá proto: naším úkolem je - být komplementem, doplňkem, pomocníkem politiky USA.
Pravděpodobně ve stejném duchu nám při poslední sněmovní debatě o radaru radil od mikrofonu jistý poslanec ODS: „Proč tady pořád meditujeme, k čemu ta radarová základna USA bude? Američané to mají určitě nejlépe spočítané, mají kvalitní tajné služby – určitě vědí, co dělají. Tak jim prostě vyhovme a basta!“
Připomíná mi to starší výrok premiéra Topolánka ve sněmovně, kdy prohlásil, že radarová základna Spojených států konečně jednou provždy vyřeší problém onoho mrtvého prostoru ve středu Evropy, kde žijeme mezi Německem a Ruskem atakováni po věky střídavě jedněmi, pak druhými.
Charakteristická je malomyslnost tohoto způsobu uvažování. Prozrazuje se v něm mentalita periferie. Obávám se, že v současné Evropě s podobným typem úvah mnoho úspěchů mít nebudeme. Prezident Sarkozy i paní Merkelová shodně mluví o tom, že hlavním úkolem Evropy je stát se globálním aktérem. Evropu je nutné reformovat tak, aby dokázala odpovídat na globální výzvy. Nová reformní smlouva je nástrojem, který má umožnit Evropě budovat svou bezpečnost, chránit životní prostředí, čelit světovému terorismu, zvládnout vlny imigrace. Evropa se chce integrovat, protože se nechce ocitnout na okraji světového dění.
Není divu, že se u nás, v Česku, uvažuje tak, jak předvádí současný premiér. Země Koruny české to neměly v historii jednoduché. Naše dějiny – to byl často zápas periferie o začlenění do evropského dění. Někdy se nám dařilo. Pomáhala těžba stříbra. Někdy jsme měli i kousek štěstí - jako například ve 14. století za Karla IV., kdy českou kotlinu minula černá smrt – strašný mor, který nemilosrdně kosil zbytek Evropy. To byly chvíle, kdy se nám dařilo zapojovat se do procesu evropské integrace a dokonce se stávat jeho nejvyspělejší částí. Podobně se nám podařilo „vytěžit“ například naše pobývání v Rakousko-Uhersku.
S podobnými problémy zápasíme i dnes. Nemáme přístavy ani moře, nemáme velká nerostná naleziště ani přes nás nejdou klíčové transportní projekty, ropovody, plynovody. Říkáme, že jsme středem Evropy, ale jde o to, abychom nebyli pouze oním tichým mrtvým středem – mrtvým okem uprostřed uragánu nebo tornáda.
Na čem se nedokážeme s touto vládou dohodnout je, že stejně jako v minulosti je naší jedinou šancí zapojit se do procesu integrace. V současném světě to znamená stát se součástí sítí výzkumných, technologických, dopravních, komunikačních, informačních. Pro ty, kdo nechtějí zůstat bokem, je dnešní svět zápasem a úsilím proniknout do těchto sítí. Úkolem českých politiků by mělo být podobné zapojení země umožnit - být obsluhou integračního procesu.
Politika, která tohle nechápe a nechce si tohle odpracovat, je překážkou a neštěstím. Na vlastním písečku se toho dnes moc odehrát nedá. Postavili jsme si například letoun L-159, ale protože existuje mimo jakékoli transnárodní sítě, nedokážeme ho nikam prodat. Můžeme si ho provozovat toliko sami a náklady na něj jsou již větší než náklady na Grippen. Varování, jak to do budoucna nejde.
Strašně se mýlí tahle vláda, když si myslí, že lze rezignovat na evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku a všechno vyřešit americkým radarem na našem území. Radar je placebo. Stará naivní představa v české kotlině, o které píše už Patočka. Vždy máme tendenci opřít se o něco obrovského – jednou to má být Vídeň, pak Moskva, nakonec Washington. Chceme najít pro svou národní existenci nějakého silného garanta za zády, který nám dá jistotu jednou provždy. Aliance s někým silným má být náhradou za jednání, zvěcněnou garancí svobody.
Patočka píše, že Masarykova představa v roce 1918 byla budovat stát, který bude stát na vlastních nohách a který bude mít jako své hlavní působiště Evropu a bude se podílet na přetváření této Evropy do podoby demokratického spolupracujícího útvaru. Masaryk věděl, že takový stát bude riskantní podnik a věděl, že problémy bude mít veliké, ale byl puritán a asketa a spoléhal na to, že Češi se pochlapí a svedou ten stát uhájit. Už tehdy kritikové Masaryka byli kritikové z pohodlí. Prostě pohodlnější je opřít stát o nějakou mocnost nebo velmoc. Ale to je ve skutečnosti chiméra. Bezpečnost této země si musíme odpracovat tady, v Evropě, kde žijeme. Je to těžké, mnohokrát se to nepodařilo, ale jinak to nepůjde. Žádná Amerika nám ji nezaručí. Dokonce ani NATO řadu věcí udělat nemůže. Dnes je může udělat pouze Evropská Unie. Málo se ví, že hlavní zápas s terorismem musíme svést hlavně ve strukturách Evropské Unie. Nová reformní smlouva, která se právě projednává, dává velkou šanci posílit evropskou bezpečnost. NATO je toliko základním pilířem obrany. Ale dnešní bezpečnost již zdaleka není jen bezpečností vojenskou.
Bezpečnost Evropy může zajistit pouze společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské Unie. Zaplaťbůh, že reformní smlouva konečně instaluje šéfa evropské diplomacie – dává větší šance na jednotný postup evropských zemí.
Kupodivu ne NATO, ale Evropská Unie musí vést hlavní strategickou diskusi se Spojenými státy o globální bezpečnosti. Evropská Unie je instituce, kde Evropané mohou a musí vyvinout společné politiky, které se týkají
- boje proti terorismu
- strategie společného postupu vůči Íránu
- strategie vůči Střednímu Východu
- otázky zbrojního embarga vůči Číně

To jsou jen příklady úkolů, které Evropu čekají. Například boj s terorismem opravdu nelze přenechat pouze vojákům. Ti si budou vždy myslet, že potřebujeme především protiraketovou obranu. Ale dovolím si tvrdit, že rakety dlouhého doletu jsou to nejnákladnější a proto s jistotou to poslední, co na nás rozptýlené skupiny teroristů v budoucnu vytáhnou. Zápas s terorismem se povede pomocí policie, tajných služeb, bude záležitostí ministrů vnitra a ministrů spravedlnosti. Bezpečnost Evropy bude možná, pokud vytvoříme společnou migrační politiku, azylovou, vízovou, pokud dokáží vzájemně spolupracovat tajné služby i policie.

Přitom Schengenský režim, do kterého máme brzy vstoupit, nemusí znamenat automaticky zvýšení bezpečnosti, pokud nedokáže tato vláda a Langerovo Ministerstvo vnitra spolupracovat s Europolem. To může naopak po vstupu do Schengenu vést k ohrožení bezpečnosti našeho státu.

Neuvěřitelně naivní je představa, že naši bezpečnost vyřeší radarová základna Spojených států. Poprvé v historii má být podobné zařízení umístěno v hustě zalidněné oblasti, dokonce nedaleko hlavního města. Dosud to bylo vždy na ostrovech nebo na opuštěných místech. Navíc má být v tomto případě použita úplně nová vyzařovací technologie.

Naprosto chybí objektivní nezávislé posouzení celého zařízení. Vládní studii posuzující zdravotní dopady předložili armádní odborníci. Není to vlastně žádná studie, vlastní text činí zhruba dva a půl strany. Vychází z podhodnocených výkonových parametrů, obsahuje věcné chyby. Dokonce se autorům podařilo uvést špatně i jednotky. Lajdáctví.

Je podivné, že nám o významu tohoto radarového zařízení přijíždějí vyprávět odborníci z americké agentury pro národní protiraketovou obranu jako je generál Obering nebo paní Nancy Morgan, které systémy protiraketové obrany dlouhodobě živí. Je to vlastně konflikt zájmů, pokud právě oni u nás tyto systémy propagují. Nedivím se paní Albrightové, že při své nynější návštěvě dává jasně najevo, že o této otázce chce mluvit co nejméně.

Někteří opravdu nezávislí američtí vědci dnes zpochybňují diagramy, které nám zde před časem generál Obering předváděl. Theodore Postol z Massachusettského technologického institutu nesouhlasí s prezentací generála Henry Oberinga, že plánované raketové základny jsou navrženy tak, aby mohly čelit raketám jen z Íránu. Postol prohlašuje, že protiraketové rakety mohou zachytit ruské balistické rakety. Aby čelily hrozbě íránských raket, musely by být umístěny blíže Íránu. Závěry Postola a George Lewise z Cornellovy univerzity potvrdili i další vědci jako Richard Garwin, člen nezávislé komise hodnotící ohrožení Ameriky balistickými raketami a Philipe Coyle, bývalý náměstek obrany za prezidenta Clintona a také fyzik David Wright.

Četl jsem komentář jednoho českého novináře, který líčil tiskovou konferenci Theodora Postola s ironií a pozastavoval se nad tím, že ten člověk přišel do místnosti s ruksakem na zádech. Našemu novináři zřejmě vadilo, že tento vědec zrovna svým vzhledem i vystupováním nepůsobil zrovna jako současný americký establishment, ale spíš jako podivínský rozcuchaný Einstein. Zajímavé. Obering při své návštěvě Prahy měl na sobě bezvadně padnoucí uniformu a esteticky byl skutečně naprosto dokonalý. Perfektní článek fungujícího systému. Český náčelník Generálního štábu tehdy v rozhovoru pro média přiznal, že si údaje uvedené panem generálem neověřoval, že jiná data nemáme a že našim partnerům naprosto důvěřujeme.

Pokud to tahle vláda myslí s radarem vážně, je nejvyšší čas, aby v ní někdo konečně sedl a začal opravdu počítat a seriózně o radaru přemýšlet. Pokud je to nad síly úředníků vlády, měli by o to požádat opravdu kvalitní odborníky. Jinak by si vůbec neměla troufnout do sněmovny s podobným návrhem na umístění radaru v ČR přijít.