„Evropě to osladíme“ – to bylo heslo, které Alexandr Vondra vymyslel jako emblém českého předsednictví EU. Důsledky tohoto postoje sklízíme dodnes. Tento typ uvažování nás v Evropě dovedl do bezvýznamnosti. Na poslední Evropské radě se Van Rompuy zabýval výhradami zemí vůči fiskálnímu rámci na léta 2014-2020. Prakticky každému nespokojenému státu nabídl nějaký kompromis. Jediná Česká republika nestála za žádnou nabídku. To je výsledek české politiky posledních let. Nafoukané, bezostyšné, nesrozumitelné, neschopné získat relevantní spojence.

Když se chystalo české předsednictví EU, nabízel jsem panu Vondrovi spolupráci a dohodu. Nesouhlasili jsme s tím, abychom v době začínající krize měli jako hlavní heslo deregulaci. Vondra tehdy řekl: „Až někdy příště vyhrajete volby, tak si uděláte předsednictví podle svého. Teď jsme vítězi my.“ Byl odhodlán využít předsednictví do mrtě. Měl plán, jak ho využít pro svoji politickou stranu maximálně propagačně, a kauza Promopro posílila podezření, že také finančně.

Vondra se vůči nám tvářil, že v ODS bude ten, kdo bude držet proevropskou pozici, a zdůrazňoval nám, jak je to pro něho obtížné, ale že je v tom na něj spolehnutí. Co z toho všeho zbylo… Jeho projevy na kongresu ODS naopak proti Evropě tvrdily muziku.

Řeklo by se, že Alexandr Vondra přišel z disentu a držel se nějakých idejí. Horko těžko je budeme hledat v závěru jeho politické kariéry.

Alexandr Vondra byl bojovníkem za instalaci radarové základny USA v České republice. Někomu by se mohlo zdát, že tu šlo o ideje. Houby s octem! Prodej velkých zbraňových systémů je především byznys. Žádné přátelství a ideje, ale především peníze. Tomu Alexandr Vondra jako bývalý velvyslanec ve Spojených státech velmi dobře rozuměl. Jak říká Hamlet, bylo to prosté jako lhaní. Vypadalo to jako vznešené ideály, strategické přátelství a to příjemné se tak pěkně pojilo s užitečným. Kousek za šlechetností pochodovaly průmyslové koncerny. Jednou jsem se Alexandra Vondry zeptal: „Ale jak to chcete provést, vždyť je tady víc než 70 procent lidí proti?“ Odpověděl mi legendárně: „Na tom přece vůbec nezáleží.“

Pro mě Alexandr Vondra představuje smutné zjištění, že to, že někdo byl kdysi disident, neznamená, že také bude důvěryhodný poctivý politik. Možná existuje něco horšího než komunisté a komunistická strana. Kdepak zkompromitovat se s nějakým trapným Jakešem a Husákem! Kam se hrabou ti chudáci, kteří se nechají koupit komunistickou knížkou! Možná Alexandr Vondra v té první zkoušce obstál, ale pak přišla druhá. A to byl možná onačejší démon.

Pro mě je Alexandr Vondra takový buvol, který se chce prosadit stůj co stůj svou vůlí a energií. A tomu podřídil všechno. Do svého propagačního příběhu zapojil všechno – svoji disidentskou minulost, dokonce i svého dědu, prostě všechno… No a bylo to málo. Nástrahu na něj narafičil jiný buvol – Miroslav Kalousek. Vondra neodchází proto, že nemá důvěru lidí, tu nemá Kalousek také. Ale proto, že se chytil do pasti a stal se břemenem stejně jako Pavel Drobil, Martin Kocourek a další. Mrzuté je, že tenhle „intelektuál a proslulý disident“ odchází stejně neslavně a s ostudou jako oni. A Karel Steigerwald jenom tlachá, když v MF DNES píše, že Vondra je jiný případ, „jeho pád je zvláštní a důstojný“. Skoro to vypadá, že bychom měli přijmout zákon, že se zasloužil o stát. Ne, pane Steigerwalde, včerejší hrdina dnes na plné čáře zklamal!