Hrajeme na jednu branku, nebo ne?
Zamlada jsem hrál za Vítkovice hokej. Bavilo mě to, do každého zápasu jsem nastupoval naplno, nic jsem nechtěl ošidit. Dodnes si neumím představit, že by si můj spoluhráč ztýmu během pobytu na ledě změnil dres, obrátil se proti mně, začal hrát za soupeře a střílet góly do vlastní branky.
V politice tomu není jinak. Nelze reprezentovat jednu stranu a během volební kampaně, třeba té prezidentské, zničehonic nahrávat soupeři – chodit s ním na tiskové konference, pomáhat mu s volebními televizními spoty apod. Obzvlášť nepředstavitelné je to u členů nejužších stranických grémií, kteří mají přístup k citlivým informacím, jež se konkurentům vždy skvěle hodí.
Nemám potřebu „zemanovce“ odkudkoli vyhánět či je vylučovat. Oni už přece fakticky jinde jsou. Jen by sami měli být ve svých názorech důslední a konzistentní. Když ještě jednou použiji hokejovou paralelu: Pokud nejsem na ledě svému týmu schopen nebo ochoten pomoci, zůstanu v kabině či na střídačce, ale neženu se do družstva protivníka.
Upřímně mi vadí, když slyším posměch, jehož se ČSSD stává terčem. Prý nedržíme pohromadě, jsme pytlem blech. Co chvíli musíme například přesvědčovat politiky z KSČM, od nichž bychom uvítali podporu pro našeho prezidentského kandidáta, že za Jiřím Dienstbierem skutečně sociální demokracie stojí. Stokrát ale můžeme připomínat drtivou podporu, kterou Dienstbier na ústředním výkonném výboru při nominaci získal, když pokaždé přijde někdo, kdo zčeří vodu. Byť za to nenesu osobní vinu, upřímně se omlouvám všem těm sociálním demokratům v městech a obcích, kteří obětavě pomáhají v Dienstbierově prezidentské kampani a zároveň musí sledovat, jak jím někteří spolustraníci tuto práci hatí.
Uvědomuji si, že tento rozmazaný obraz nenáleží ČSSD poprvé. Dokonce často slýchám přirovnání, k roku 2003, kdy se sociální demokraté také neshodli na jediném prezidentském kandidátovi. Připomínám, že to bylo tehdy, když Miloš Zeman vyhrál nominační vnitrostranické referendum, ovšem odmítl se zúčastnit prvního kola volby. Jenže tenkrát ještě nikoho nenapadlo, aby se sebral a šel v rozjitřené atmosféře pomáhat kandidátovi nějaké jiné strany. Dnes jsme ale bohužel už tak daleko dospěli.
Jiří Dienstbier je prezidentským kandidátem s nezpochybnitelně levicovým programem jak v oblasti domácí, tak zahraniční politiky. Není obklopen podezřelými lobbisty, nechystá se zdědit Klausovy spolupracovníky či sympatizanty a reprezentuje mladou, dynamickou politickou generaci. On osobně určitě okopávání kotníků ustojí. O co se ale obávám, je pověst celé ČSSD. Máme-li přesvědčovat voliče o naší sehranosti a kompetentnosti a chceme-li po příštích sněmovních volbách převzít vládní odpovědnost, nesmíme si dávat góly do vlastní branky.
Právo 8.12.2012