Česká zahraniční politika se vstupem do Evropské unie v květnu 2004 uložila k zimnímu spánku. Jako kdybychom se dosažením poslední mety polistopadového „návratu do Evropy“ přestali politicky zajímat o svět za našimi humny. Ano - nakupujeme zahraniční zboží, cestujeme, putujeme po globálních sítích – ale to vše není doprovázeno žádným velkým zájmem o politické dění ve světě. Názor České republiky na významné události pak není slyšet vůbec. A když už jsme občas museli něco říci, tak to nedávalo příliš smyslu. Dnes jsme pokládáni za zmatkáře, kteří dobře nevědí, co chtějí.

Slabý zájem je chybou. Náš každodenní život významně závisí na tom, jak je okolní svět politicky utvářen. To, že se Česká republika nachází v jedné z nejbezpečnějších a nejbohatších částí dnešního světa není vůbec samozřejmé. Vděčíme za to evropské integraci, atlantické spolupráci a řadě dalších procesů, které jsou mnohem křehčí, než se může na první pohled zdát a které zásadně zkultivovaly prostředí, ve kterém se pohybujeme. Dnes se nemusíme například jako Edvard Beneš před válkou doprošovat, aby se s námi představitelé evropských států vůbec bavili, protože máme pravidelnou příležitost se s nimi u společného stolu setkávat. Navíc řadu velkých společenských otázek, které se bezprostředně dotýkají každého z nás, lze dnes řešit pouze na mezinárodní úrovni. Například sociální stát udržíme jen, pokud o to budeme usilovat na celoevropské úrovni. Podobně musíme společně bojovat proti daňovým rájům a společně zvládat globální migrační pohyby.

I když lidské i finanční možnosti státu jako je ČR, jsou v zahraniční politice omezené, nelze se vymlouvat a svádět na ně vlastní pasivitu. To je vidět v Norsku, Švédsku a dalších úspěšných menších státech. Musíme si ujasnit, čemu rozumíme, na čem nám záleží a tomu se pak věnovat. Ve vybraných oblastech si tím vytvoříme kompetence, získáme prestiž a staneme se významnými hráči. Takový přístup pomáhá vytvořit i obecnou reputaci státu.

Aktivní zahraniční politika je také cesta k porozumění sobě samým. V životě platí „ řekni mi, kdo jsou tvoji přátelé či nepřátelé, a já ti řeknu, kdo jsi“. Podobně zahraniční politikou, mnohem více než jinými oblastmi politiky, říkáme, kdo jsme, co nabízíme a co chceme. Ujasňovat si zahraniční politiku znamená také ujasňovat si vlastní identitu.

Na které oblasti bychom se měli soustředit? Rozhodně by mezi nimi neměly chybět: střední Evropa a sousedské vztahy, evropská a euroatlantická integrace, ekonomická diplomacie, lidská práva a OSN. Naše geografická poloha nám dává dobré předpoklady k aktivní středoevropské politice, většinou ji ale nedokážeme využít. K úspěchům předchozí politiky patří kvalitní vztahy s Německem, Slovenskem a Polskem jakož i visegrádská spolupráce. Přesto zejména spolupráce s Německem zaostává za možnostmi zejména v evropských a bezpečnostních otázkách, i visegrádskou spolupráci je třeba posunout politicky a dovést do konkrétních projektů v ekonomických a konzulárních záležitostech. Velkým dluhem české diplomacie jsou politické vztahy s Rakouskem, jejichž vlažnost zdaleka neodpovídá blízkosti a provázanosti obou zemí.

Ačkoliv Evropská unie nám poskytuje základní rámec prosperity, demokracie, lidských práv a solidarity, většinu prvního desetiletí našeho členství v EU to vypadalo, jako kdybychom smysl našeho členství stále zpochybňovali. Nejde o to, že bychom nemohli být kritičtí k vývoji v EU, ale nám jako by chyběla základní loajalita k celému projektu. Všelijak jsme kličkovali a vymýšleli nesrozumitelné formule, až bylo všem jasné, že se s námi nedá příliš počítat. Na rozdíl například od Slovenska jsme se s naším členstvím nedokázali vyrovnat a sžít. Zarputilý vzdor předchozího prezidenta a zahanbující selhání při čerpání evropských fondů byly doprovodné jevy úpadku naší pozice v EU. Dnes musíme dohnat zameškané a uplatnit náš pohled při utváření EU.

Přijímáme-li své členství v EU jako základní rámec naší státní existence, nelze se smířit s tím, že jsme nedokázali v Unii srozumitelně formulovat a sdělit na potřebné úrovni své názory na bankovní unii, fiskální dohodu i eurozónu jako celek.

Jakou EU tedy chceme? Má-li EU přežít, musí se změnit – ekonomicky, politicky i bezpečnostně. I když ekonomická krize ukázala meze neoliberální ideologie, protikrizová opatření nadále vycházejí z téže mantry úspor a škrtů, jejichž důsledky jsou na jihu Evropy ničivé. Nesmíme zapomínat, že EU má smysl, pouze pokud bude garancí určité podoby sociálního státu a sociální rovnosti. K tomu je třeba hlouběji propojit hospodářské politiky včetně politiky prorůstové, protože bez růstu ztrácí společnost naději, ale nerovnovážným růstem, v němž bohatí bohatnou a chudí chudnou, ztrácí soudržnost. Dnešní protikrizová opatření nevytváří pracovní místa, peníze zůstávají uzavřeny na finančních trzích, reálné ekonomice nepomáhají. ČR má bytostný zájem na tom, aby EU zvládla tuto nejen ekonomickou, ale také sociální a politickou krizi. Neúspěch a následný rozpad EU, by nám mohl přinést podobnou izolaci, v níž jsme se ocitli v roce 1938.

Změnit je třeba i způsob, jakým EU působí navenek. EU dnes zapomíná, že východní rozšíření patří k jejím největším úspěchům za posledních dvacet let. Česká republika by si měla přát, aby si EU i do budoucna zachovala charakter otevřeného rozšiřujícího se společenství a účinně pomáhat kandidátským zemím, zejména na západním Balkáně, v přípravách na členství. Rovněž je třeba institucionálně posílit evropskou zahraniční politiku, aby získala na koherenci a stala se skutečným hlasem Evropy na globální scéně.

EU globální mocností být může, její nejsilnější státy nikoliv, bez ohledu na to, jak zdatně dnes exportují do Číny či vojensky zasahují v Africe. Základní rámec naší i evropské bezpečnosti je euroatlantický, ale způsob, jakým je dnes nastaven, není dlouhodobě udržitelný - z důvodu asymetrie mezi americkou a evropskou vojenskou silou, a z důvodu odlišných geopolitických priorit Evropy a USA. Chceme silné NATO, ale máme také zájem podpořit budování evropských vojenských kapacit, které by se měly stát, spolu s připravovanou transatlantickou zónou volného obchodu, základem nového, vyváženějšího atlantického partnerství.

Česká zahraniční politika se však nemůže omezovat jen na EU a USA. Naše prosperita závisí na exportech, většina z nich sice směřuje do Evropy, ale největší příležitosti k růstu jsou jinde. I když se snad každá česká vláda hlásila k ekonomické diplomacii, v praxi troskotala na řadě překážek, k nejviditelnějším z nich patří koordinace vládních složek zodpovědných za ekonomickou diplomacii, v Nečasově vládě například ministr zahraničí vedl tichou válku s ministrem průmyslu a obchodu. Předchozí praxe však zcela pomíjela dvě hlavní výzvy efektivní ekonomické diplomacie – zapojit firmy do plánování a financování ekonomické diplomacie a koncepčně uskutečňovat aktivní politiku státu k vybraným odvětvím průmyslu a služeb. Životaschopný systém proto bude vyžadovat nejen dohodu o koordinaci ministerstev a agentur, ale také koncepci hospodářské politiky na úrovni firem, které se do ní aktivně zapojí.

Budoucnost Západu a globálního demokratického řádu se neodvíjí pouze od vojenských a ekonomických schopností, závisí také na schopnosti Západu vést rovnocenný dialog s druhými. Nechápat nezápadní aktéry jako strategické rivaly, které se pokoušíme civilizovat, nýbrž jako plnoprávné partnery, jimž chceme pomáhat už proto, že hlavní hrozby se rodí z bídy a zoufalství. Do tohoto dialogu chceme přispět jednak větším zapojením do aktivit Organizace spojených národů a jednak podporou lidských práv. OSN je nejreprezentativnější organizace globální politiky a hlavní garant respektování mezinárodního práva ve světě.
Důrazem na lidská práva se hlásíme k masarykovskému humanismu, je ale třeba důsledně očistit naši politiku lidských práv od eurocentrických „misionářských“ nánosů. Lidská práva chápeme široce, vedle práv politických zahrnují i práva sociální a environmentální, nelze je vynucovat výhrůžkami a prosazovat konfrontací. Je nutné rozvíjet je naopak v dialogu s historickými tradicemi, z něhož se teprve rodí skutečně univerzalistické pojetí lidských práv.

Zmínili jsme střední Evropu, evropskou a euroatlantickou integraci, ekonomickou diplomacii, lidská práva a OSN. Těchto pět oblastí zdaleka nepokrývá všechny úkoly české zahraniční politiky, jedná se o priority a i ty se mohou měnit pod tlakem okolností. Nové politické vedení však především musí dát zahraniční politice rozhodný impulz, který ji probudí z jejího zimního spánku.
Chceme dát prostor všem, kdo se chtějí podílet na nové zahraniční politice, jejichž potenciál dosud nebyl zdaleka využit: pracovníků ministerstva zahraničí, nezávislých odborníků, médií, nevládních organizací i celé širší veřejnosti. Zahraniční politika vychází z kontinuity, ale zároveň musí reagovat na hluboké změny v okolním světě. Potřebujeme je správně pochopit a umět si představit svět, který tu ještě nebyl. Musíme se sami změnit, chceme-li v tom světě obstát.