To, co potkalo letecké společnosti, je jeden z největších sektorových šoků posledních dekád.

Ztráty jsou obrovské a stejně velká je nejistota, zda a jak se tento sektor zrestartuje. Jedinou jistotou je to, že další období, nikoliv v délce měsíců, ale spíše let, bude pro letadla a lidi kolem nich zcela jiné.

To, že bez podstatné podpory zvenčí se firmy neobejdou, je jasné. A nebude neobvyklé, že pomoc tržní – posílení kapitálu od nových či stávajících investorů, kapitalizace úvěrů investory a bankami – nemusí stačit. Otázka podpory od státu je proto zcela zjevně a logicky na stole.

Neznamená to ale, že každá z firem, která létá, ji musí dostat. A neznamená to, že pokud ji dostane, nezáleží na podmínkách. Právě naopak, pokud se stát dá na cestu podpory takto oslabených firem, musí přesně vědět, co dělá. A prohlášení, že firma „je tak trochu naše vizitka“ je, omlouvám se, ale jinak to nejde, nebezpečný, nekompetentní blábol (pokud jde o vážně míněnou analogii mezi službami této striktně low cost společnosti a našim státem, tak je tvrzení ještě horší).

V podpoře firem stejně jako v podpoře celé ekonomiky jde totiž o výsledek. Dnes již je jasné, že účet pro stát – a tedy daňové poplatníky – bude velmi vysoký, a to nemluvím o případech, kdy vysoké výdaje státu přivedou zemi do dluhové krize, která náklady pro její občany a firmy znásobí. Jde tedy o to peníze vydávat sice odvážně, ale zároveň i smysluplně a odpovědně.

Cesta přes poměrně plošnou, jednoduchou podporu zejména menších firem, kterou by i naše země měla v praxi, a nikoliv jen v prohlášeních "pořádně rozjet", je smysluplná. Samozřejmě, mnoho firem to nezvládne. Rozumně nastavená poloautomatická podpora u širokého portfolia malých firem, které efektivně nelze v daném čase prověřit, je jasně nejlepší cesta. To stejné platí o kurzarbeitu, opět plošného poloautomatu, který je jak podporou firem, tak i pro oživení ekonomiky zcela zásadní podporou kupní síly lidí.

Pokud ale dojde na miliardové podpory pro jednotlivé firmy, musí začít kalkulačky pracovat. Neb na stole je kvůli omezeným možnostem státu volba mezi velkým úvěrem pro jednu velkou firmu, nebo stovkami úvěrů pro firmy střední a malé. A jde o to, co přinese zemi víc.

Takto velké a selektivní operace musí mít přinejmenším jeden ze dvou následujících důvodů. První a nejlepší možnost je podstatné snížení rizika státu spojeného s touto operací (pokud již samo o sobě není nízké, neb problém, kterému firma čelí, je spíše než její slabost selhání trhu). Druhým je možnost, že ač je riziko poměrně velké, náklady pro stát (a ekonomiku) spojené s kolapsem této firmy jsou vyšší než pravděpodobná ztráta ze záchranné operace.

Není to nic nového. Uvedenými zásadami se řídila většina státních intervencí západních vlád během minulé krize, nejčastěji ve vztahu k bankám nebo automobilkám. Podmínky podpory byly přitom nastaveny tak tvrdě, že většina vlád nejen, že získala peníze zpět, ale dokonce na záchranách vydělala. Nikoliv jen tím, že firmy přežily (podpořily ekonomiku, zaměstnávaly lidi a platily daně), ale dokonce i z finančního pohledu.

Pokud náš stát zvolí na intervence ve prospěch velkých firem jiný, nikoliv výnosy a riziky podložený přístup, vstupuje na velmi tenký led. A zavání to až obchody mezi spřátelenými miliardáři (v některých případech) či dotací soukromých akcionářů od daňových poplatníků.

Jak z tohoto pohledu vypadají miliardy státní podpory pro Smartwings?

Především, ne všechny země svým přepravcům pomáhají. A pokud to dělají, tak na základě posouzení konkrétních podmínek a rizik. A zde Smartwings nevypadají nejlépe. Firma, která se proslavila z bezpečnostního pohledu zcela nepřijatelným letem napříč Evropou s letadlem s jen jedním funkčním motorem, byla těžce postižena uzeměním letadel Boening 737 Max, a její obchodní model, stojící na sezónní přepravě turistů do vybraných lokací, je samozřejmě postižen více než klasické "síťové" aerolinky. Restart tohoto sektoru je více než nejasný. Firma má navíc pozoruhodného největšího akcionáře – čínskou polostátní firmu CITIC (ta nahradila našim presidentem oblíbenou firmu CEFC, již se rozhodli vůdci komunistické Číny vymazat z mapy). CITIC již před krizí nechtěl "svou" firmu podpořit, ale dle informací dalších vlastníků Smartwing jsou dnes Číňani ochotni dát akcie "za korunu na stůl".

To zní jasně a odpovídalo by to intuici. Pokud opravdu jsou na stole akcie za korunu, je akcionář přesvědčen, že hodnota firmy je "nula". A co je horší, šance, že se hodnota zvýší, je dle jeho analýzy taktéž nula (jinak jeho konání postrádá ekonomický smysl a mimochodem, dle našich zákonů by to bylo trestné – neb takto odpovědná správa majetku nevypadá).

Co to znamená? Pokud hlavní vlastník firmy volá po pomoci státu, aby získal "komerční úvěr", mystifikuje. Neb jeho firma bez ohledu na to, zda oživení tohoto průmyslu bude trvat rok, dva nebo jen půl, není v situaci, aby takovýto úvěr dostala. Může dostat úvěr, který bude buď státní, nebo "úvěr komerční", který však bude státem plně ručen.

Co stát protihodnotou za podstoupení rizika ve výši miliard dostane? Pravděpodobně zachování některých pracovních míst (firma mluví o 2,5 tisících zaměstnanců dnes, co bude dál, samozřejmě nikdo neví) a... to je v praxi asi vše. Ručení akciemi, ke kterému by zřejmě došlo (navíc k převzetí čínských akcií státem za korunu), totiž nemá žádnou ekonomickou hodnotu. Jde totiž o akcie nízké, ne-li nulové hodnoty, navíc od firmy, která má dnes nemalé náklady (platy, údržba letadel), ale žádné příjmy (ani v dohlednu, aspoň s náklady porovnatelném rozsahu)...

Do hry může vstoupit třeba ručení hodnotným osobním majetkem akcionáře či jiných osob (což majitel před časem striktně odmítl), ale není si snadno představit takovou hodnotu ručení, která by miliardové riziko státu vyvážila. A to není povzbudivý pohled, který navíc abstrahuje od konkrétní finanční situace firmy - včetně jejího cash flow, úvěrů, splátek za letadla a jejího majetku (jenž u podobných firem nebývá značný, naopak financování expanze, kterými firma prošla, na úvěr, bylo poměrně časté) – poslední viditelná, několik let stará data ukazují v konfrontací s dnešní krizí nízký kapitál i aktiva firmy.

Situace, kdy by stát mohl odpovědně finančně firmu podpořit, by vznikla, pokud by se objevil investor (nový či stávající), který by firmu podstatně posílil (neb její stávající kapitál padne na krytí rychle rostoucích ztrát). V podstatě by dal na stůl peníze na náklady firmy na další období. To je dnes věc nesnadná, neb pro toho, kdo by chtěl do vysoce rizikového odvětví vstoupit, budou či jsou dnes k mání i "jména notně lepší".

Snad jediné, co by mohlo být ve hře, je záchrana části skupiny zvané ČSA. Tedy malých síťových aerolinek (s docela dobrou reputací), jejichž byznys se zřejmě během měsíců v omezené míře rozjede (i když s nejasnou rentabilitou). Smartwings ale používají ČSA prakticky jen jako obchodní značku, obvykle pod značkou ČSA létají jeho letadla a posádky, a oddělit ekonomicky férově ČSA od zbytku skupiny by byl nesnadný úkol (který by stát mohl přijít draho). A riziko, že stát "přeplatí", je značné.

Levnější cesta k obnovení "českého" síťového dopravce, operujícího z letiště Ruzyně (pokud by uměl někdo vysvětlit, proč má stát do něj investovat), by nakonec mohl být nákup této značky a části majetku Smartwings v konkurzu (pokud by výhody převážily nad náklady), ne-li dokonce start přepravce nového.

Zapojení státu je i tak sporné, neb pokud by investice dávala ekonomický smysl, značku by mohli obnovit soukromníci. Pokud by to udělal stát, není to totiž vítězství, ale déjà vu – stát již "národní aerolinky" několikrát vlastnil, a prakticky vždy to skončilo katastrofou. Navíc velmi nákladnou.

Třeba umí pan místopředseda vlády vymyslet nějaké mnohem lepší řešení, třeba jsou některé z uvedených předpokladů, které samozřejmě nevycházejí z žádných konkrétních finančních podkladů, ale pohledu na ekonomiku, tento průmysl a historii, nepřesné. Ale vysvětlit, proč vysoce riskantní miliardová investice státu do podpory "vizitky státu - Smartwings" dává smysl, a není lepší místo toho uspořit peníze na podporu firem jiných nebo snížení hrozícího dluhu, bude vláda muset. Jinak by šlo stěží takovéto rozhodnutí označit za odpovědné a kompetentní.

Samozřejmě, že to zní tvrdě. To, co se povedlo zakladateli Smartwings, je obdivuhodné. A zní krutě, pokud tento příběh ukončí "jakýsi vir, paradoxně navíc z Číny". Ale neméně kruté by bylo vložit na bedra daňových poplatníků miliardy, které by nepromyšlenou, riskantní podporou stát vynaložil. Zatímco vstup do tohoto riskantního odvětví učinili akcionáři sami za sebe, rozhodnutí o podpoře jejich firmy činí představitelé státu za nás všechny.