Počtářka ministryně Schillerová
Při čtení pátečního rozhovoru Hospodářských novin s ministryní Schillerovou si občas člověk připadal jako na hodině počtů. Jeden unijní program Česká republika nepodpoří, protože tam prý desetiny procenta nejsou v náš prospěch, jiný ano, neb je situace opačná. A hlavní je, aby nejprve unijní penízky přišly do naší kasy, a pak až ostatním.
Exaktní přístup a spoléhání se na přesná čísla mne přitom zrovna u ní překvapují. Neb se nezdá, že by si s počty paní ministryně rozuměla. Třeba její (zjevně na jejich číslech stojící) argument o tom, že stát uspoří na tom, že ji zdarma poskytuje byt v centru Prahy (a platí ji do něho třeba nový kosmetický stolek), nepochopil nikdo. A stejně tak nesedí logika, s jakou si do kanceláře objednala osvětlení za cenu, za kterou by zřejmě lecjaká rodina zařídila celý byt (140 000 Kč).
Zdá se mi, že i čísla z tohoto rozhovoru ne vždy sedí.
První z nich má podpořit vládní postoj nepřipojit se k programu zvýhodněných půjček pro malé a střední podniky prostřednictvím Evropské investiční banky. Ten vznikl poté, co jej (bez přítomnosti paní ministryně, byla na něm ale zastoupena) schválili všichni ministři financí, a poté všichni premiéři (za účasti pana Babiše). Stojí na dvou pilířích. Prvním je, že půjčky nejsou výhodné, jak tvrdí v rozhovoru ministryně, neb to umíme lépe. Vzhledem k tomu, že v další odpovědi dodává, že podmínky nejsou známé, je to opravdu silný argument. Druhý je, že by nás zapojení do programu, který by našim malým a středním firmám přinesl odhadem 50 až 100 miliard korun půjček (náš podíl na celkovém objemu 200 miliard euro), "stálo" 6 miliard korun kapitálu, ze kterého (dle finančnicky absolutně nesmyslné kalkulace paní ministryně) bychom mohli přijít až o 1,2 miliardy. Mimochodem, do svých českých programů dává vláda 150 miliard, aby poskytly zhruba 500 miliard půjček. O tom, kolik peněz riskuje, nemluví, stejně jako o tom, za kolik úvěry firmy dostanou (pokud je dostanou) a zda nepůjde o náhradu těch stávajících.
U druhého programu, jehož podmínky se teprve finalizují, došla "kalkulačka paní Schillerové" k jinému závěru. Do unijního programu úvěrů vládám pro programy na podporu zaměstnanosti se již prý naše země zapojí, neb to je pro nás výhodné.
Pokud již paní ministryně rozhoduje dle znalosti čísel a faktů, pár bych jí rád touto cestou poskytl. Jde o její tezi, že nejprve budeme bojovat za sebe, a pak až přemýšlet nad pomocí zemí zasažených tvrdě krizí. První je zjevná nelogika její logiky, že podpora zemí zasažených touto krizí (zřejmě nejhorší za desítky let) má být ve formě úvěrů, zatímco pro nás, zemi mírně chudší než jiné, mají jít peníze ve formě dotací. Jinými slovy, když si chcete nově natřít dům, dostanete na to dotaci, zatímco když vyhoří, dostanete úvěr.
A nyní k těm číslům. Nejlépe v porovnání s Itálií, zemí nejvíce zasaženou zdravotně (a poté zřejmě i ekonomiky) probíhající krizí. V roce 2018 bylo naše GDP na hlavu (v paritě kupní síly) 26 530 euro, italské 30 055 euro (o 13 % vyšší). Zcela hypoteticky, pokud by náš růst ekonomiky byl (bez ohledu na krizi) ročně jen o 2 % vyšší než italský, byli bychom od "bohatství Itálie" vzdáleni jen něco přes 6 let. A jak vypadá vztah zemí k EU rozpočtu? V roce 2018 jsme z něj, nad to, co jsme do něj odvedli, získali 2 136 milionů euro (v dnešním kurzu přibližně 57 miliard). Itálie byla čistý plátce (tedy platí více, než dostává), a "stálo ji to" 6 695 milionů euro, tedy 180 miliard korun. Opravdu chce paní ministryně trvat na tom, že v dnešní situaci je třeba peníze (z italské kapsy) nejprve nasypat nám, a pak přemýšlet, zda a jak pomoci ostatním?
Podivné kalkulace jak "jejich záležitostí", tak – a to je větší problém – "kalkulace výhodnosti" zapojení do programu EIB (který má i politický rozměr) naznačuje, že i v matematice není nejlepší na světe. A to nemluvím o aspoň jistém vhledu do finančnictví – neb na to, že právě nyní nejsou levné půjčky pro náš stát (naštěstí) problémem, neexistuje záruka, že tomu tak bude v budoucnu.
Druhé téma, tedy pohled na to, jak se má se společnými unijními financemi zacházet, odkrývá problém ještě větší. Je jasné, že v Unii, jak si ji představuje paní ministryně, by s námi moc zemí nechtělo být. Jistě by to platilo pro ty, co nám velkoryse a dlouhodobě z postkomunistické mizérie svými penězi pomáhají. Pokud budeme pohled, který paní ministryně předvedla, dosti urputně prosazovat, zřejmě dosáhneme podstatné změny. A v tomto novém světě, který postoje podobné těm, co v rozhovoru zazněly, vytvoří, nebudou na stole žádné miliardy pro nás, ale boj o naší bezpečnost a férový přístup na společný trh, který je pro nás zásadní. Tedy složitý boj o něco, co dnes považujeme za samozřejmé...
Exaktní přístup a spoléhání se na přesná čísla mne přitom zrovna u ní překvapují. Neb se nezdá, že by si s počty paní ministryně rozuměla. Třeba její (zjevně na jejich číslech stojící) argument o tom, že stát uspoří na tom, že ji zdarma poskytuje byt v centru Prahy (a platí ji do něho třeba nový kosmetický stolek), nepochopil nikdo. A stejně tak nesedí logika, s jakou si do kanceláře objednala osvětlení za cenu, za kterou by zřejmě lecjaká rodina zařídila celý byt (140 000 Kč).
Zdá se mi, že i čísla z tohoto rozhovoru ne vždy sedí.
První z nich má podpořit vládní postoj nepřipojit se k programu zvýhodněných půjček pro malé a střední podniky prostřednictvím Evropské investiční banky. Ten vznikl poté, co jej (bez přítomnosti paní ministryně, byla na něm ale zastoupena) schválili všichni ministři financí, a poté všichni premiéři (za účasti pana Babiše). Stojí na dvou pilířích. Prvním je, že půjčky nejsou výhodné, jak tvrdí v rozhovoru ministryně, neb to umíme lépe. Vzhledem k tomu, že v další odpovědi dodává, že podmínky nejsou známé, je to opravdu silný argument. Druhý je, že by nás zapojení do programu, který by našim malým a středním firmám přinesl odhadem 50 až 100 miliard korun půjček (náš podíl na celkovém objemu 200 miliard euro), "stálo" 6 miliard korun kapitálu, ze kterého (dle finančnicky absolutně nesmyslné kalkulace paní ministryně) bychom mohli přijít až o 1,2 miliardy. Mimochodem, do svých českých programů dává vláda 150 miliard, aby poskytly zhruba 500 miliard půjček. O tom, kolik peněz riskuje, nemluví, stejně jako o tom, za kolik úvěry firmy dostanou (pokud je dostanou) a zda nepůjde o náhradu těch stávajících.
U druhého programu, jehož podmínky se teprve finalizují, došla "kalkulačka paní Schillerové" k jinému závěru. Do unijního programu úvěrů vládám pro programy na podporu zaměstnanosti se již prý naše země zapojí, neb to je pro nás výhodné.
Pokud již paní ministryně rozhoduje dle znalosti čísel a faktů, pár bych jí rád touto cestou poskytl. Jde o její tezi, že nejprve budeme bojovat za sebe, a pak až přemýšlet nad pomocí zemí zasažených tvrdě krizí. První je zjevná nelogika její logiky, že podpora zemí zasažených touto krizí (zřejmě nejhorší za desítky let) má být ve formě úvěrů, zatímco pro nás, zemi mírně chudší než jiné, mají jít peníze ve formě dotací. Jinými slovy, když si chcete nově natřít dům, dostanete na to dotaci, zatímco když vyhoří, dostanete úvěr.
A nyní k těm číslům. Nejlépe v porovnání s Itálií, zemí nejvíce zasaženou zdravotně (a poté zřejmě i ekonomiky) probíhající krizí. V roce 2018 bylo naše GDP na hlavu (v paritě kupní síly) 26 530 euro, italské 30 055 euro (o 13 % vyšší). Zcela hypoteticky, pokud by náš růst ekonomiky byl (bez ohledu na krizi) ročně jen o 2 % vyšší než italský, byli bychom od "bohatství Itálie" vzdáleni jen něco přes 6 let. A jak vypadá vztah zemí k EU rozpočtu? V roce 2018 jsme z něj, nad to, co jsme do něj odvedli, získali 2 136 milionů euro (v dnešním kurzu přibližně 57 miliard). Itálie byla čistý plátce (tedy platí více, než dostává), a "stálo ji to" 6 695 milionů euro, tedy 180 miliard korun. Opravdu chce paní ministryně trvat na tom, že v dnešní situaci je třeba peníze (z italské kapsy) nejprve nasypat nám, a pak přemýšlet, zda a jak pomoci ostatním?
Podivné kalkulace jak "jejich záležitostí", tak – a to je větší problém – "kalkulace výhodnosti" zapojení do programu EIB (který má i politický rozměr) naznačuje, že i v matematice není nejlepší na světe. A to nemluvím o aspoň jistém vhledu do finančnictví – neb na to, že právě nyní nejsou levné půjčky pro náš stát (naštěstí) problémem, neexistuje záruka, že tomu tak bude v budoucnu.
Druhé téma, tedy pohled na to, jak se má se společnými unijními financemi zacházet, odkrývá problém ještě větší. Je jasné, že v Unii, jak si ji představuje paní ministryně, by s námi moc zemí nechtělo být. Jistě by to platilo pro ty, co nám velkoryse a dlouhodobě z postkomunistické mizérie svými penězi pomáhají. Pokud budeme pohled, který paní ministryně předvedla, dosti urputně prosazovat, zřejmě dosáhneme podstatné změny. A v tomto novém světě, který postoje podobné těm, co v rozhovoru zazněly, vytvoří, nebudou na stole žádné miliardy pro nás, ale boj o naší bezpečnost a férový přístup na společný trh, který je pro nás zásadní. Tedy složitý boj o něco, co dnes považujeme za samozřejmé...