ČR proti EU rozpočtu spolu s Rakouskem? Ale kdeže...
Diplomaticky, ale docela jasně, se ke komisnímu plánu vyjádřil rakouský ministr financí: aby příliš nezatěžoval občany jeho země, je třeba ho upravit.
Možná někoho napadne, že premiérové Babiš a Orbán, kteří jsou velmi jasní a "nediplomatičtí" odpůrci komisního návrhu, mají spojence. Opak je ale pravdou. Zatímco Česká republika a Maďarsko si z navrženého rozpočtu odnesou desítky miliard euro, Rakousko je jednou ze zemí, která to platí (v roce 2018 jsme si my odnesli z rozpočtu Unie o víc než 2 miliardy euro více, než kolik do něj zaplatili, pozice Rakouska byla opačná, ve výši 1,5 miliardy euro).
Pro nás tedy je navýšení rozpočtu zlepšení naší bilance, pro Rakousko to znamená vyšší budoucí platbu, a tedy zhoršení. Pokud jeden dostane více, musí prostě jiný více zaplatit. Nesouhlas českého premiéra je o tom, že chce menší rozpočet, ale více peněz pro nás. Nesouhlas rakouského ministra je o tom, že chce, aby jeho země platila do rozpočtu co nejméně.
Co v diskusi chybí? Ochota občanům sdělit, co vše díky EU máme. A proč je třeba Unii podpořit, třeba nějakými eury navíc a nebo tím, že nebudeme tolik křičet, že dostáváme málo...
Co by v té diskusi mělo zaznít? V každé zemi lze najít jiné hlavní důvody, proč stojí zato EU podporovat a posilovat. U nás by neměly být tím prvním evropské miliardy (které s našim bohatnutím budou ubývat), ale ukotvení v celku, na jehož fungování (na rozdíl od minulosti) se podílíme, jehož hodnoty jsou hodnotami našimi (což je opět změna k lepšímu), a který i tím, že je světovou supervelmocí, nám garantuje stabilitu a bezpečnost. Zásadní roli pro nás má společný trh, který je zdrojem naší prosperity a ekonomiky, a má samozřejmě vyšší hodnotu než kohezní miliardy. Dalo by se pokračovat dál, jistě by došlo i na to, jakou hodnotu pro lidi, kteří si pamatují život za ostnatým drátem, má evropská svoboda pohybu, a došlo by jistě na mnohem více témat.
A složité to není ani u Rakouska. Třeba tím, že tato země není členem NATO, je pro ní ukotvení v Unii ještě cennější než pro nás. Otevřenost ekonomiky Unie, obzvláště po rozšíření o naši část světa, se stala velkou příležitostí, které tamní firmy využily a která přináší stále Rakousku a jeho firmám velké ekonomické přínosy. V neposlední řadě, díky historicky pevné vazbě tamní ekonomické politiky na hospodářskou politiku Německa (a velkému faktickému provázání podniků a trhů), těží tamní firmy podobnému, obrovskému přínosu společného trhu a eura, neboť mimo jiné by bez něj německá marka zhodnotila a Rakousko by mělo problémy s konkurenceschopností.
Absence ochoty tyto věci srozumitelnou formou občanům říkat není vůbec jen rakouským a českým fenoménem. Nedávno jsem to na vlastní uši zaznamenal při diskusi s jiným ministrem financí menší unijní země, který "zapomenul", že jeho země má nemalý podíl ekonomiky postaven na tom, že z jiných zemí Unie přitahuje centrály jejich firem. Tedy na základních ekonomických svobodách včetně volného pohybu kapitálu.
Pokud na tyto a podobné argumenty zapomeneme, a navíc budeme v duchu moderního "America first" nekompromisně bojovat za své krátkodobé zájmy, nebude hledání vzájemně přijatelných kompromisů možné. A místo rozvíjení naší Unie budeme o to, co vytvořili k našemu prospěchu naši předchůdci, pomaleji nebo rychleji přicházet. Lepší život pro občany Rakouska ani České republiky to bezpochyby nepřinese...
Možná někoho napadne, že premiérové Babiš a Orbán, kteří jsou velmi jasní a "nediplomatičtí" odpůrci komisního návrhu, mají spojence. Opak je ale pravdou. Zatímco Česká republika a Maďarsko si z navrženého rozpočtu odnesou desítky miliard euro, Rakousko je jednou ze zemí, která to platí (v roce 2018 jsme si my odnesli z rozpočtu Unie o víc než 2 miliardy euro více, než kolik do něj zaplatili, pozice Rakouska byla opačná, ve výši 1,5 miliardy euro).
Pro nás tedy je navýšení rozpočtu zlepšení naší bilance, pro Rakousko to znamená vyšší budoucí platbu, a tedy zhoršení. Pokud jeden dostane více, musí prostě jiný více zaplatit. Nesouhlas českého premiéra je o tom, že chce menší rozpočet, ale více peněz pro nás. Nesouhlas rakouského ministra je o tom, že chce, aby jeho země platila do rozpočtu co nejméně.
Co v diskusi chybí? Ochota občanům sdělit, co vše díky EU máme. A proč je třeba Unii podpořit, třeba nějakými eury navíc a nebo tím, že nebudeme tolik křičet, že dostáváme málo...
Co by v té diskusi mělo zaznít? V každé zemi lze najít jiné hlavní důvody, proč stojí zato EU podporovat a posilovat. U nás by neměly být tím prvním evropské miliardy (které s našim bohatnutím budou ubývat), ale ukotvení v celku, na jehož fungování (na rozdíl od minulosti) se podílíme, jehož hodnoty jsou hodnotami našimi (což je opět změna k lepšímu), a který i tím, že je světovou supervelmocí, nám garantuje stabilitu a bezpečnost. Zásadní roli pro nás má společný trh, který je zdrojem naší prosperity a ekonomiky, a má samozřejmě vyšší hodnotu než kohezní miliardy. Dalo by se pokračovat dál, jistě by došlo i na to, jakou hodnotu pro lidi, kteří si pamatují život za ostnatým drátem, má evropská svoboda pohybu, a došlo by jistě na mnohem více témat.
A složité to není ani u Rakouska. Třeba tím, že tato země není členem NATO, je pro ní ukotvení v Unii ještě cennější než pro nás. Otevřenost ekonomiky Unie, obzvláště po rozšíření o naši část světa, se stala velkou příležitostí, které tamní firmy využily a která přináší stále Rakousku a jeho firmám velké ekonomické přínosy. V neposlední řadě, díky historicky pevné vazbě tamní ekonomické politiky na hospodářskou politiku Německa (a velkému faktickému provázání podniků a trhů), těží tamní firmy podobnému, obrovskému přínosu společného trhu a eura, neboť mimo jiné by bez něj německá marka zhodnotila a Rakousko by mělo problémy s konkurenceschopností.
Absence ochoty tyto věci srozumitelnou formou občanům říkat není vůbec jen rakouským a českým fenoménem. Nedávno jsem to na vlastní uši zaznamenal při diskusi s jiným ministrem financí menší unijní země, který "zapomenul", že jeho země má nemalý podíl ekonomiky postaven na tom, že z jiných zemí Unie přitahuje centrály jejich firem. Tedy na základních ekonomických svobodách včetně volného pohybu kapitálu.
Pokud na tyto a podobné argumenty zapomeneme, a navíc budeme v duchu moderního "America first" nekompromisně bojovat za své krátkodobé zájmy, nebude hledání vzájemně přijatelných kompromisů možné. A místo rozvíjení naší Unie budeme o to, co vytvořili k našemu prospěchu naši předchůdci, pomaleji nebo rychleji přicházet. Lepší život pro občany Rakouska ani České republiky to bezpochyby nepřinese...