Je docela možné, že řada lidí si během probíhající krize připoměla, že existuje něco jako je „stát“. A že to není jen protivná přebujelá mašinerie, která jednomu komplikuje život, ale že to je „věc“, jejíž smysluplná rozhodnutí mohou život hodně zlepšit (či pomoci ho méně zhoršit), a která může, v případě nouze, hodně pomoci.

Nemluvím tady jen o důležitých rozhodnutí v oblasti zdravotnictví (která mají kolektivní povahu). Ale hlavně o pomoci ekonomické. Dosavadní přístupy vlád skutečně pomohly milionům zcela konkrétních lidí (třeba v Evropě, kde jsou přístupy podobné) překonat obtížené týdny, třeba poskytnutím peněz, které nahradily příjmy z jejich obvyklé aktivity. Systémy typu kurzarbeitu pomohou zachránit mnoho pracovních míst tam, kde se povede obrat z krize k normálnímu provozu a třeba úvěry poskytnuté s podporou státu, umožní získat „hotovost“ i firmám, které by bez záruky neuspěly (a také pomohou bankám krizí lépe projít).

Je dobře, že se stát touto cestou vydal. A je dobře, že stát v tu chvíli pomlčel o tom, že řada z těch, co se pomoci hlasitě dožadovala, třeba i v nedávné minulosti naopak demonstrovala, že „stát je jim fuk“. A čím méně třeba daní státu odvedou, tím bude svět pro ně lepší.

Opravdu o tom až na vyjímky nebyla řeč. Jednou z nich byla třeba pomoc pro leteckou firmu Virgin, která se již před mnoha lety odklidila do daňového ráje, aby neplatila daně. Ale příkladů pomoci pro ty, co státu zrovna moc nepomohli, by se našlo víc. U nás třeba, v ne moc velké ochotě, financovat „svůj stát“ od drobných podnikatelů, kterým notně nahravá velkorysý režim daní a odvodů pro OSVČ.

Myslím, že se nyní otvírá možnost, aby se vztah nás, „členů státu“ a „státu, jako mocné instituce“, dostal na novou úroveň. Takovou, která bude férovější a taky lépe udržitelná.

Zdá se, že leckdo si to uvědomuje. Třeba již před mnoha týdny vyhlásila firma IKEA, že vrátí v devíti zemích státní pomoc, kterou v krizi obdržela. Nemusela to dělat, ale vyhlášení, že firma se zotavila docela dobře a peníze jsou třeba jinde, je víc než sympatické. Další do mozaiky patří vyhlášení desítek světových „miliardářů“, kteří se hlásí k tomu, aby jejich majetek byl více daněn. A to i přesto, že mnozí z nich poskytují miliardy na mnohé, často skvěle fungující, charitativní projekty.

U nás jsme o tomto moc neslyšeli, podpora „státu“ od lidí (i když spíše pomoc lidí lidem) se sice konala (roušky, crowdfundingy během akutní krize), ale to není mnoho. „Porucha“ je u nás totiž i na druhé straně – ekonomická rozhodnutí státu jsou chaotická, komplikovaná, a přístup – pošleme vám peníze a s nimi i kontrolora – lepší vztah lidí k státu nevyrobí.

„Férovější vztah“ zejména firem a státu lze ale vytvořit někde i „z moci úřední“. A může to dávat smysl. Tento týden přišla Evropská komise s doporučením, které se týká neposkytování státní krizové pomoci třeba firmám, které jsou těsně spojené (obvykle vlastnicky) s daňovými ráji. To stejné by se mohlo vztahovat na firmy, které byly zapojeny do daňových nebo finančních podvodů, nebo neplatily „férovou část daní“ (třeba i pouhým obcházením daní, které není trestné).

Dává to smysl. Nákladné „protikrizové operace“ se promítnou do růstu dluhu státu, který bude následně splácen z daní lidí a firem. Pokud se někdo snaží neúčastnit na druhém, neměl by požadovat to první (a nebo s žádostí neuspět). A velmi důležité by bylo, kdyby se na tomto přístupu země Unie sjednotily. Daňové systémy, stejně tak, jako odolnost proti praní špinavých peněz, jsou tak robustní, jak je pevný jejich nejslabší článek. A není žádným tajemstvím, že řada zemí Unie dnes na místo snahy o lepší společný systém, hledá cesty, jak si pomoci na úkor ostatních (a tím řežou větev, na které sedíme všichni).

Není pochyb o tom, že vytvoření jednoduchých, srozumitelných, a tím i levně administrovatelných pravidel, s co nejméně „dírami“, musí být prioritou státu v daňové oblasti (ke které zrovna ten náš jaksi nesměřuje). Ale zahrnout do úvah a chování u těch, kteří často vyvíjí urputnou snahu dát státu co nejméně, trochu víc jejich osobní odpovědnosti a „férovosti“ (z pohledu třeba zrovna krizové zkušenosti), by nebylo od věci. Ačkoliv to první a hlavní z úkolů pro stát v této oblasti, nikdy plně nahradit nemůže.