Další roky ukáží, zda se Unie úterním rozhodnutím posunula někam dál, třeba k „těsnějšímu, ale méně dokonalému“ společenství. Nebo, a to by znělo lépe, to bylo potvrzení, že „Evropané budou řešit velké věci společně“. Může to ale býti i jinak. Opominout totiž nelze ani další, menší věci, které se během pár dní v Bruselu odehrály. A s těmi se bude muset Unie také umět vyrovnat. O některých, z mého pohledu podstatných, jsou další řádky:

V Unii nerozhodují ti velcí

Všeobecné přesvědčení, že v EU rozhoduje Německo a Francie, možná s přispěním Itálie a Španělska, nikdy neodpovídalo realitě a příčí se i pravidlům EU. Tento summit potvrdil fakt, že zcela zásadní roli v Unii často hrají střední (či dokonce malé) země. Potvrdilo se to před pár týdny, kdy právě menší země prosadily (proti velkým) svého kandidáta do vedení Eurogroup. Na maratonu vyjednávámi o penězích Unie pak sehráli zásadní roli třeba premiéři Nizozemí a Rakouska. I když jejich roli v tomto případě osobně těžko považuji za pozitivní, jasně to ukazuje příležitosti, které máme třeba i my, v ovlivnění naší společné budoucnosti. A také to zřejmě bude impulz proto, aby se „velcí“ o názory „malých“ více zajímali. Zároveň ale platí, že pokud by se systematicky velké země, na kterých Unie ekonomicky, politicky i bezpečnostně stojí, cítily, že jsou systematicky v defenzívě, nevěstilo by to pro budoucnost společné Evropy nic dobrého.

Sobectví na vzestupu, vize na odchodu
Zdá se, že k vnímání EU od presidenta Zemana (money, money, money) se fakticky přidává stále více politiků. Velmi často totiž pojem „náš zájem“ je totožný s pojmem „moje eura“. Postup Holandského premiéra Rutteho, který začal se strategickými tématy (často s neobvyklou mírou radikality, jako třeba u požadavku na jednomyslnost při schvalování národních plánů na čerpání peněz), a skončil u velmi usilovné snahy (i logice odporujícími cestami) získat pro svou zemi více eur, to dokumentuje. Na summitu byla vidět urputná snaha všech, „přivést domů“ více peněz (často v kombinaci s tím, že na ostatní pak zbyde méně).

Není pak divu, že peníze na programy, které mají opravdu unijní povahu (a směřují do budoucna) ,a měly by společné Evropě dát nejvíce (věda, výzkum, bezpečnost, ochrana hranic, zdravotnictví, působení Unie mimo hranice EU), se staly obětí honby po „národních eurech“, ke škodě celé Unie.

Bude (s rozpočtem) hůř?

Boj o (skoro) každé euro a požadavek na snížení unijních financí se odehrával na hřišti, které ovlivnily dva podstatné aspekty. Prvním z nich byla povaha návrhu od Evropské komise. Ta byla sestavena jako docela prounijní a v mnoha ohledech se netají svými ambicemi. Její „standardní rozpočet“, tedy vstup do debaty premiérů a presidentů, stavěl na zachování velkorysé kohezní politiky (což vítají chudší země), zachování politiky zemědělské (ve prospěch lobby farmářů a zemím, jako je Francie) a poskytnutí peněz „unijním programům“ (o kterých píši výše). Navíc, v reakci na krizi navrhla „krizový rozpočet“, nad rámec rozpočtu standardního (což byla nutnost, neb dotace pro zemědělce či peníze chudším zemím jistě nejsou vyšší priorita než dnešní krize). Premiéři a presidenti proto „rozebírali“ rozpočet, který byl silně „prounijní“. A jakkoliv utrpěl značné škody, jeho hlavní rysy přetrvaly.

Je ale samozřejmě otázkou, zda tomu tak bude dál. Zemědělské dotace v 21. století působí objektivně poněkud anachronicky, a příjemci kohezních peněz (včetně nás) dělají hodně proto, aby tento penězovod plátci „zařízli“. Logice boje „o každé moje euro“ by to odpovídalo a tlak na co nejmenší unijní rozpočet bude možná růst.
Akce ale má svou reakci – konec unijní společné zemědělské politiky by vedl postupně ke konci společného trhu s potravinami a zemědělskými výrobky (což je asi sen naší Agrární komory a některých firem), neb země by si asi začaly dotovat „podle svého“. Konec podpory chudších zemí by pak mohl být koncem volného pohybu osob i zboží, neb jejich snaha konkurovat „cenou“ (spolu s odchody do „bohaté ciziny“) by jistě vzrostla.

Jak to je s jednotou

Dohoda, na (pro společnou Evropu dosud) bezprecedentním proti krizovém plánu, dosažená během několika týdnů, je opravdu obdivuhodný čin, na kterém by bylo možno postavit Unii stabilnější, bezpečnější a lépe spolupracující. A samozřejmě, stojící na dobrých a logických pravidlech. Proto nelze pominout cenu, za jakou byla dohoda dosažena. Nejde jen o místy až osobní invektivy, které jednání provázely. Horší je to, že souhlas s dohodou od některých (ne-li většiny) zemí, byl dosažen výměnou za úpravy příčící se logice a společnému zájmu. Eura se totiž hledaly někde „ořezáním“ unijních programů, ale třeba i nepochopitelným přesunutím čtvrtiny výnosu cel zemi, která je (pro Unii) vybírá, a třeba i chaotickým zvyšováním rabatů (slev na platby) pro některé čisté plátce.

V takovéto „pracovní metodě“ bude dosahování dohod na věcech, které nemají takový potenciál pro „nakupování souhlasů“, velmi složité. A přitom takových témat, pro Unii velmi důležitých, bude na stole mnoho – třeba jen z ekonomické oblasti digitální daň, přeshraniční režim zohlednění emisí při výrobě zboží (border adjustment), či reforma korporátních daní. Formovat společný postoj bude třeba i v politické oblasti, což je neméně důležité než ekonomika.

Hlavní otázka tedy vlastně je, cestu k jaké Unii dohoda na velkorysém finančním plánu otvírá. Již léta je totiž patrné, že nalezení dohod tam, kde Unie rozhoduje jednomyslně, je obtížné. A daří se obvykle jen pod enormním tlakem nepříznivých okolností (jako dnes). Vývoj posledních dní to nejen potvrdil, a naznačil, že další hledání shody při takovýchto rozhodování bude ještě složitější než dříve. Je to důležité, neboť nemálo „velkých“ otázek se v Unii, z vůle členských zemí (tedy znění smluv), rozhoduje právě jednomyslně (a i v zájmu dosažení dohod v minulosti země tento princip omezovaly, ale v řadě oblastí, třeba daňové, stále platí).
Stále razantnější prosazování „národních zájmů“ (v uvozovkách i proto, že třeba v naší zemi je vidět, jak nejasný a manipulovatelný pojem to je), které se při jednání projevilo, může vést k tomu, že Unie se „smrskne“ na „nejmenšího společného jmenovatele“, než se zjistí, že ani ten nemusí existovat.

Cesta k dalšímu fungování projektu společné Evropy, který našemu kontinentu přinesl dříve neznámou bezpečnost a stabilitu (a s nimi i prosperitu), je tak spojen se zvýšením odpovědnosti politiků za osud tohoto společného díla (a s tím i spojené možné změny pravidel rozhodování v Unii, které by ale v této atmosféře nebyly snadné). A tedy na tom, že se budou v budoucnu více chovat jako odpovědní leadeři společnosti, než jako hokynáři nebo konští handlíři.